Hřbitovní kvítí od povídkářky CC

Z blogu http://clarisekks.blog.cz nám svůj příspěvek poslala CC.

---

Procházela úzkými uličkami a kopala před sebou malý kamínek, který pokaždé spadnul do malé spáry v silnici, nebo se schoval pod nános krabic, které se všude povalovaly. Když se rozhlédla po domech, které ji obklopovaly, se smutkem zjistila, že všechny byly stejné. Z kdysi barevného, hlučného a veselého města zbyly jen šedé všední zdi, zatlučené okenice a ticho. To ubíjející ticho. Kráčelo s ní všude. Ani její kroky, či hopsání kamínku ho nemohlo narušit. Pod jejím krokem cosi zacinkalo. Podívala se k svým bosým nohám. Rolnička. Sehnula se pro ni a skryla v dlani před prázdnými zraky kamer. Kráčela po své cestě dál a na malý oblázek dočista zapomněla. Našla si jinou hračku.

Vítr rozfoukal její dlouhé havraní vlasy, které jí pak zakryly výhled. Zastavila se a jen vnímala proudící salvu vzduchu, která s ní jednou skoro smýkla na zem. Zavřela oči a rozpažila ruce. Užívala si ten pocit, že mohla skoro letět. Již dlouho v tom ponurém místě nefoukal vítr. Jen pražilo slunce a rozehřívalo vše pod rukama. Jen občas slunce zakryly bouřkové mraky. Ale ani v bouřce se vzduch nehnul. Byl těžký a omamný. Točila se jí z něj hlava.Zničehonic vítr ustal. Spustila ruce zpět k tělu a sklonila hlavu. Zpod víčka se jí vykutálela slza. Jen jedna jediná slza. Otevřela oči a hrdě vztyčila hlavu a vypjala hruď. Byla poslední. Věděla to. Za tu dobu si zvykla na kaluže krve a mrtvolný zápach. Stále tam byl. Ale kaluže se vypařily a občas, když pršelo, i smyly. Ten pach smrti jí ale byl stále v patách.

Zhluboka se nadechla a znovu vykročila. Nevěděla kam má jít..ani proč by někam měla chodit. Přesto šla. Její krok byl pomalý a dá se říct nejistý. Nevěděla, kde je. Nepamatovala si. Byla prázdná. Jen živá schránka na mrtvé myšlenky. Zamířila do západního konce města. Její intuice jí napovídala, že to bude nejlepší směr, kudy se vydat. Snad správný. Kdo ví?

Před jejími zraky se pomalu ale jistě ze stínu domů vynořovala vysoká tepaná brána hřbitova. Nebyla nervózní, když tam vstupovala. Cítila jakési podivné vysvobození. Vysvobození ze světa, který se jí zdál již dlouhou dobu cizí. Procházela se mezi trávou porostlými hroby. V trávě uzřela malý bílý kvítek. Sehnula se, aby ho utrhla, ale nakonec jej jen jemně pohladila. Došla k vysokému košatému stromu. Pocítila k němu jakousi primitivní náklonnost. "Možná," řekla si, "jsem ho kdysi měla ráda." Opatrně, skoro až bojácně sáhla rozklepanými prsty na spálenou kůru a pak si i přivoněla. Na tváři se jí vykouzlil úsměv. Složila své útlé a prokřehlé tělo pod onen strom a zavřela oči. Začala si vzpomínat. Připadalo jí, jak ji zase její matka přikrývá jako malou holčičku a čte naivní pohádky o princeznách. Usnula.

Co ještě u CC?

Žít

Sbohem

Život není vždy fair play

Kimono zbrocené krví

Píseň Etwyéina

Snídaně v trávě

Zaujal Vás článek? Pak mi také napište na e-mail klub.snilku@email.cz a pošlete mi nějaké své dílko na ukázku. Může to být povídání o oblíbeném žánru, můžete mě upozornit na některá svá dílka a já s Vámi napíšu rozhovor nebo Váš příspěvek zveřejním zde, na stránkách klubu. Teď se můžete těšit na další rozhovory. Těšte se na příspěvek od Temnářky a soutěž se scénáři.