Již delší dobu mám v e-mailu tohle dílko, které rozhodně stojí za zveřejnění.
Příjemné počtení a nezapomeňte mi posílat svá literární dílka. Můžete k nim přiložit svou fotografii
nebo podobný medailonek, jaký zaslala Daletth.
Něco o Daletth
Autorka fantasy příběhů z několika rozličných světů, které sama stvořila a v nichž se můžeme setkat s více či méně známými a používanými postavami. Psaní se věnuje aktivně zhruba sedm let a všechna její dílka najdete pod stálou přezdívkou Daletth.
Na jejích stránkách, které jsou v chodu necelé dva roky, je souhrn veškeré její dosavadní tvorby. Najdete tam povídky z kategorie městské fantasy, hrdinské fantasy, romanticko-politicky laděný román nebo povídkovou sbírku s dnes poměrně oblíbenými protagonisty v podobě démonů a andělů. V poslední době je její tvorba trochu temněji laděná a zabývá se především nekromanty, černokněžníky a minotaury. Ti se vyskytují například v románu "Nevěsta císařství" nebo v novele "Mrtvá čarodějka".
Povídka "Kdo se nebojí, nesmí do lesa" patří mezi jedny z novějších děl. Není zařazena do žádného konkrétního světa a autorka by k ní chtěla říci jen jedno: "Povídka nebyla psána se záměrem stvořit hororový příběh, tak ji prosím nehodnoťte podle hororových měřítek…, jinak přeji příjemné počtení."
Odkazy na všechna zmiňovaná dílka:
Ukázka
Kdo se nebojí, nesmí do lesa
Krčma byla plná kouře ze špatně vedeného krbu, pachu zvratků a nemytých těl. Než Anna došla k výčepu, dvakrát uklouzla po louži rozlitého piva…, alespoň doufala, že to je pivo. Hluk opilých hlasů mužů i žen ji pomalu přiváděl do mdlob. Nakonec ale překonala žaludeční nevolnost a i se svými zavazadly se k výčepu dostala. Tam se vyčerpaně svezla na jednu z pochroumaně vyhlížejících židlí.
"Co si slečinka dá?" zeptal se téměř okamžitě hostinský. Byl to tělnatý chlapík v letech, s knírkem a v ušmudlané zástěře - přesně takový typ muže, jakého si pod pojmem hostinský vybavíte.
Anna mu odpověděla, ale muž nereagoval. Z toho usoudila, že její odpověď v hluku přeslechl. Proto se naklonila přes desku výčepního stolu a objednávku zopakovala, ale docílila pouze toho, že si v něčem lepkavém namočila cíp cestovního pláště.
"Taková pěkná a sama," zazubil se na ni postarší a zcela opilý muž po jejím boku. Pokusil se jí dotknout svou špinavou rukou, ale někdo ji včas odtáhl z jeho dosahu.
"Nevidíš, že je to nóbl dáma!" Opilec se skácel na zem, kde zůstal nehybně ležet. Anna měla podezření, že usnul.
"Promiňte madam, zase přebral," usmál se nazrzlý pihovatý mladík.
"Tak co si teda dáte?" přikolébal se opět hostinský.
Anna si povzdechla. "Potřebuji se dostat do Bracku. Za jak dlouho bych se tam mohla dostat, kdybych vyrazila ještě dnes?"
Hostinský se šibalsky usmál. "Když si něco objednáte, tak vám poradím." Anna si ho přeměřila zlobným pohledem a objednala si víno. Bylo kyselé a zjevně ředěné, ale raději o tom pomlčela.
"Nejrychleji tam budete, když si najmete kočár a vydáte se přes řeku. Jelikož je tohle poslední město v okruhu několika desítek mil, máme tu dost stájí a kočích k přepřahání zvířat, stačí si vybrat. Budete tam tak za dva tři dny."
Anna se zakuckala. "Ale já nemám tolik času!"
"Copak, vdavky?" zeptal se zrzek s úsměvem.
"Do toho vám nic není," odsekla. "Koukala jsem na rozcestník. Do Bracku se dá dostat i přes ten les," ukázala směrem, kde podle ní les ležel.
"Přes Harocký les vás nikdo nevezme."
"Proč ne? Dobře zaplatím!"
"I kdybyste platila zlatem, tam vám nebude nic platný. Milá slečno, v noci vás nikdo přes Harockej les nevodveze."
"Bojíte se snad nějakých svých povídaček? Potřebuji se dostat do Bracku nejpozději zítra v poledne!"
"Buď jeďte kočárem přes řeku, nebo počkejte do zítřka."
"Vy jste mne neposlouchal? Zítra už musím být v Bracku! Bojíte se snad vlkodlaků, nebo jiných příšer noci?" zeptala se posměšně.
"Ne, bojím se horších věcí…" Víc k tomu neřekl. Radši si šel po své práci.
Anna si pohoršeně odfrkla. S obtížemi, které skýtaly několik vrstev spodniček a sukní, se vyškrábala na židli, na níž ještě před okamžikem seděla. Snažila se získat si nějakou pozornost.
"Pánové. Prosím, pánové! Nenašel by se tu někdo, kdo by mě dnes odvezl do Bracku přes Harocký les?" Všimli si jí pouze tři muži, kteří zřejmě nepatřili k místním.
"Kdybyste někoho takovýho sehnala, tak nám dejte vědět." Přestože tón hlasu jednoho z nich byl posměšný, Anna poznala, že to myslí vážně.
"Pánové…," zkusila to ještě jednou…
O chvíli později stála i se svými zavazadly a třemi muži venku na začínajícím dešti.
"A už sem nelezte!" přibouchl za nimi dveře hostinský.
"Zkusím to u některých z kočí ze stájí."
"Jak je libo. My to už zkoušeli, ale třeba se svou hezkou tvářičkou a panskejma móresama zmůžete víc," uchechtl se jeden. Druhým dvěma do smíchu nebylo.
Anna prošla dvě stáje, ale nikdo je nebyl ochoten převést přes Harocký les.
"Balíci jedni zaostalí! Pitomci nevzdělaní. Chudáci věřící na dětské povídačky," vztekala se, zatímco přebíhala od jedné stříšky nad vchodovými dveřmi k druhé. Jak lamentovala, nevšimla si, že pod jednou stříškou už někdo přebývá a vrazila do muže v dlouhém cestovním plášti.
"Promiňte," omluvila se a chystala se přeběhnout k dalším dveřím.
"Slyšel jsem…, že prej sháníte někoho, kdo by vás vodvez přes Harockej les."
Anna se otočila. "Ano, to jste slyšel správně."
"Vono se to nedalo přeslechnout, ani kdybych chtěl," uchechtl se muž.
"A vy byste byl ochoten nás vzít?"
"Záleží na tom, jak zaplatíte."
Anna si oddechla. "To nebude problém…"
"To je poslední!" zavolal jeden z mužů z hostince - představil se jako Richard - dopředu na kočího, když upevnil poslední ze zavazadel. Alespoň částečně ze sebe sklepal vodu, nastoupil do kočáru ke svým společníkům a přibouchl dveře. To bylo znamení pro kočího, který pobídl čtyřspřeží vraníků, a ti pomalu vyrazili na cestu.
Jeli už hodinu, ale les ještě nebyl na dohled. Déšť neustával a dělal z cesty rozbahněné řečiště. Anna se pokoušela mluvit se svými společníky, ale nedostala z nich víc, než jména - Richard, Timothy a Edmond. Pozorovala ubíhající krajinu a utěšovala se myšlenkou, že do Bracku dorazí včas.
Jak se zaobírala vlastními úvahami, ani si nevšimla, že déšť konečně pomalu ustává. Kočár najednou zastavil.
Anna vystoupila na rozblácenou cestu. "Co se děje, proč jsme zastavili?" Muži ji následovali. Na zataženém obzoru se rýsoval temný pás - Harocký les.
"Koně si potřebujou vodpočinout a napojit se, než vjedeme do lesa," vysvětlil kočí. "Pak budou potřebovat všechnu svou sílu a vytrvalost, aby nás vodtamtud rychle dostali."
"Vy už také začínáte s těmi pověrami?" zeptal se Edmond.
"Myslím, že tyhle pověry okusíte na vlastní kůži dřív, než by vám bylo milý…"
Zahřmělo a znovu se spustil déšť.
"Jak příhodný," zamumlal kočí. "Tak panstvo, nastupovat!"
Čím víc se les přibližoval, tím víc začala Anna litovat svého rozhodnutí. Jak se šeřilo, stromy osvětlované blesky vypadaly jako nějaké pokroucené karikatury lidských postav natahujících po nově příchozích své kostnaté pařáty.
Cesta se klikatila a les se za nimi během chvilky zavřel a přikryl je svým potemnělým příkrovem. Přestože ještě nebyla úplně tma, pod stromy už takřka nešlo vidět. Anna se snažila zaobírat příjemnými myšlenkami, ale za čvachtavých zvuků loukoťových kol na rozbahněné cestě, frkání koní a neustále bubnujícího deště, to šlo jen těžko. Olověně šedá obloha jí na náladě nepřidala. Její společníci byli neustále zamlklí a netvářili se vůbec přátelsky, přestože jim sehnala odvoz.
Dnes tu máme básničku od Emi (
Takže asi takhle 
