"Srabe!" zahalekal na něj Martin.
"Já nejsem srab!" ohradil se Petr, ale hlas mu při tom přeskočil.
"Jó, jasně! Tak tam, běž, ne? Dokaž to!"
"Srabe! Srabe! Srabe!" To začali ostatní chlapci skandovat a kruh kolem něj se nepříjemně ztenčoval.
"J-já půjdu," zakuňkal potichu a snažil se tvářit se neohroženě, vypadal však spíš jako myš hledící do tváře kočky.
"Tak pojď." Velitel kývl na dva kluky, postávající vedle něj. Hrubě ho popadli za paže, tak žalostně hubené proti jejich, a táhli ho nahoru do kopce. Pochechtávali se a dloubali do něj, zatímco on sám měl co dělat, aby s nimi udržel krok. V krku měl sucho a brýle mu klouzaly po zpoceném nose.
Byl teplý letní večer, měsíc, dosud bledý, stoupal na oblohu a suché jehličí křupalo pod podrážkami bot. Jak postupovali, začal se před nimi rýsovat obrys domu. Petrovi se sevřelo srdce a nasucho polknul. Teď už ho museli téměř nést, nohy měl jako z gumy.
Zastavili se. Petr dopadl s dutým žuchnutím na zem do vyschlé hlíny, když ho ti dva pustili.
Díval se na něj. Na Albertův dům, starý, opuštěný a trouchnivějící. Díval se na něj a slepá okna mu pohled oplácela. Strach mu ochromoval celé tělo.
"Na co tak čumíš, ty brejloune?! Něco jsme si domluvili, tak koukej padat!" zakřičel na něj Martin a nakopnul ho, až chlapec padl tváří na kámen v zemi. Na čele mu vyrazila krůpěj krve. Vykviknul a snažil se co nejrychleji dostat se zpátky na nohy. Martin vypadal potěšeně a všichni kolem uznale kývali hlavami.
"Vidíš támhleto okno, tam jak je vymlácený sklo? Tak tamtudy půjdeš dovnitř," ukazoval Martin. Petr jen němě přikývnul, připadalo mu, jako by měl jazyk přilepený k patru. "Tady máš baterku. A koukej najít ten prsten, rozumíš? Bez něj se vůbec nemusíš vracet! Když se vrátíš bez něj, tak tě zabijeme, chápeš?!" Další přikývnutí. "My tu počkáme. A neboj, máme s sebou náhradní trenky, kdyby ses posral strachy." Smích. Všichni se smáli.
Petr cítil, že má slzy na krajíčku, tlačily se mu do očí a on věděl, že už je nedokáže dlouho zadržet. Teď ještě ne. Až za chvíli. Až ho neuvidí.
Vykročil třaslavým krokem vpřed, baterka v jeho ruce se najednou zdála být těžká jako desetikilové závaží a srdce mu divoce bušilo. Dům Alberta se přibližoval. Alberta, který z žárlivosti zabil svojí manželku a pak si sám prohnal hlavou kulku. Alberta, který tu po nocích stále obchází s krvavou dírou v hlavě. A lační po krvi ostatních.
Petr se vyhoupl na okenní parapet, naštěstí nebyl příliš vysoko, a ustrašeně nahlédl dovnitř. Dříve to tu zřejmě sloužilo jako kuchyně. Oprýskaná kuchyňská linka, pokrytá chuchvalci prachu, rezivějící kohoutek u dřezu, lustr plný pavučin a prázdné skříňky. Nic víc, nic míň. Petr se zhluboka nadechl, pevně zavřel oči a skočil dovnitř. Dopadl na popraskanou dlažbu a prach kolem jeho bot zavířil vzduchem. Rozkašlal se a z očí mu začaly stékat slané slzy. Cítil, jak mu z nosu teče nudle.
Do místnosti dopadaly skrz škvíry zatlučených oken tenoučké prstíky měsíčního svitu. Vzduch tu byl těžký a zatuchlý jako v kobce.
Tady ji zabil, pomyslel si. Ustrašeně se rozhlížel kolem sebe, baterku pevně přitisknutou k tělu, jako by byla štít. Nic zvláštního ani nadpřirozeného ale v kuželu zlatavého světla nespatřil.
Albertův prsten by měl být až úplně nahoře v ložnici, pečlivě schovaný pod uvolněným prknem. Říkal to starý Al a ten přece ví všechno. Je nejstarší z celé vesnice.
Pokud ten prsten ovšem už někdo neukradl. Při té myšlence se mu hrdlo stáhlo ještě víc než předtím. Pokud by tohle všechno bylo k ničemu, pokud by ho nepřinesl… Martin by ho asi nezabil, jak říkal, ale pykal by hodně dlouho. Několika zlomenými žebry by to odnesl určitě.
Zamířil ke dveřím. Ticho ho tlačilo do ušních bubínků a nohy se mu třásly. Vzal za kliku, drsnou a rezavou, a dveře se s táhlým skřípěním otevřely. Petr uskočil zpátky do kuchyně, baterku napřaženou před sebou. Bylo tam schodiště. Oddechl si. Aspoň, že bude ušetřen zbytečného bloumání po domě.
Dřevěná podlaha tu byla samá díra a vrzala při každém kroku. Tam dole bude sklep. Tam, kde se zabil Albert. Tam, kde teď číhá na svoje oběti. Petr se snažil nedívat se tam a zároveň pozorně sledovat, kam šlape. Jen z představy, že by se tam dolů propadl, se mu chtělo křičet. Jedna, dva, tři…Už jen kousek… Nezaslechl něco? Nebylo to zasténání? Ne, ne. Určitě ne. To jen ten dům. Je starý, hýbe se, naříká a vzdychá.
První schod. Pomalu vystupoval vzhůru a snažil se při tom nadělat, co nejméně hluku. Zábradlí se neodvažoval ani dotknout, vypadalo, jako kdyby drželo po hromadě už jen silou vůle. Stejně jako všechno ostatní.
Zase ten zvuk! Namířil proud světla do spodního patra. Něco se mihlo dírou v podlaze. Z hrdla se mu vydral přidušený výkřik a srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Pevně semknul víčka. Myši, určitě to jsou jen myši, těch tu přece musí být spousta,uklidňoval se a přinutil sám sebe znovu otevřít oči. Díval se nahoru, shlédnout dolů se už neodvažoval.
A další schod.
Něco ho sledovalo. Slyšel, jak to šlo za ním. Šoupavé zvuky a nepříjemné šimrání mezi lopatkami. Z očí se mu znovu začaly řinout slzy. Nedívej se na mě.
Schod.
Prosím, nedívej se na mě.
Další.
Prosím!
"Mami!" stačil zakňučet těsně před tím, než se cosi ledového a lepkavého dotklo jeho ramene. Zaječel, zapotácel se, prorazil zábradlí a pak se propadl do temnoty.
* * *
"Kde, ksakru, je ten posránek?" zavrčel Martin a vší silou nakopl kámen, až odletěl ke kůlně.
"Hele, neměl by se na něj někdo jít podívat?" ozval se Igor, jeden z jeho pochopů.
"A proč jako?" obořil se na něj velitel.
"Tak přece jen už dost dlouho nejde… Nějak se mi to přestává líbit. A všichni jsme tu přece slyšeli, jak se tam něco urvalo a spadlo. Co když se mu vážně něco stalo? Víš, jakej bysme z toho měli průser, kdyby se na to přišlo?"
Martin neochotně zamručel. "Hm, asi jo. A kdo tam teda půjde?" Založil si ruce na prsa a přejížděl je nasupeným pohledem. Všichni si zírali na tkaničky u bot. Nervózní ticho prolezlé skrz naskrz strachem se prohlubovalo.
"Vy se bojíte," zasyčel na ně. "Jste posraný až za ušima jako ten mazánek Petříček, co?" Nikdo se ani nepohnul. "Jste jak mimina," odfrknul si pohrdavě. "Je to jen povídačka pro škvrňata."
Rázně vykročil směrem k rozbitému oknu. "Ptám se naposledy, jde někdo se mnou?" Odpovědělo mu jen hučení větru. "Fajn," vyštěkl a vyhoupl se na parapet. Prolezl dovnitř.
"Petře!" zavolal a jeho hlas se zvláštně nesl celým domem. Tvrdil, že se nebojí. Věděl, že všechny ty divoké příběhy o Albertovi a jeho ženě jsou jen báchorky na strašení dětí, ale přesto… Pomalu se kradl dopředu a oči se začínaly přizpůsobovat šeru, které tu panovalo.
"Hej, ty hajzlíku! Kde jsi!" zavolal znovu, tentokrát o něco hlasitěji.
"Tady!" ozvalo se přidušeně z vedlejší místnosti. Martinovi připadalo, jako by mu spadl kámen ze srdce.
"Máš ten prsten?"
"Jo."
"Tak s ním pojď zpátky!"
"Ne. Ty si pojď pro něj." Slyšel dobře? Ten mrňavej posránek se mu právě pokusil rozkazovat?
"Okamžitě sem naklusej, jinak si nepřej vědět, jak tě zřídím!"
"Ty se snad bojíš?" zeptal se ho Petr a jeho úsměšek bylo téměř slyšet.
Martin zrudnul. "Jasně, že ne!"
"No, tak si pro něj pojď."
Nechtělo se mu. Ale přece se od něj nenechá urážet!
Vzal za pootevřené dveře a nahlédl dovnitř. Nahoře na schodišti stál Petr. V jedné ruce držel baterku, v druhé si pohrával s nějakým malým předmětem. Asi ten prsten.Zábradlí bylo polámané a válelo se v troskách na podlaze.
"Tak už slez dolů!" sykl na něj. Měl zvláštní pocit, že ho něco nebo někdo pozoruje a naléhavý hlásek v hlavě mu našeptával, aby odtud rychle zmizel.
"Pojď blíž. Chceš ten prsten, ne snad?" posmíval se mu drobný chlapec a svítil mu baterkou do očí. Martin jen zavrčel jako rozladěný pes a rozeběhl se ke schodišti. Chtěl to rychle skoncovat a pak to taky rychle skoncovat s ním…
Vykřikl. Šlápl do díry v podlaze a propadl se polovinou těla do sklepa. Kroutil se, vrtěl se, zarýval nehty do zaprášených prken.
"Pomoz mi, ty idiote! Co tam jen tak stojíš! Tak dělej!" Jeho hlas byl najednou o oktávu vyšší. Cítil, jak se ho zmocňuje panika. Petr se ale ani nepohnul. Jen tam stál jako vytesaná socha, černý obrys obklopený zlatou září.
"No tak dě…áááááá!" Něco ho drželo za nohu. Začal kolem sebe zběsile kopat, zdálo se mu, že několikrát dokonce neznámého vetřelce zasáhl, ruka však držela jako svěrák. Další ledové prsty mu jely po holeni, zastavily se u kolene a vší silou škubly. Zařval bolestí.
Táhlo ho to dolů. Sípalo to.
"Pusť mě! Pusť mě! Jestli je tohle nějakej vtip, tak je pěkně blbej!" Z očí se mu začaly kutálet slzy, ruce měl rozedřené. "Nech mě! Petře! Prosím! Pomoz mi, prosím! Já už ti nikdy nic neudělám, přísahám! Pomoz mi!"
"Neboj, mám s sebou náhradní trenky, kdyby ses posral strachy," zopakoval chlapec klidně Martinovu vlastní větu a začal scházet dolů.
"Petře!" vykvikl znovu. "Nemůžeš mě tu takhle nechat! To nemůžeš! Něco tam dole je!"
"Ano," přikývl. Otočil se a proklouzl zpět do kuchyně.
"Ne! Nenechávej mě tu!" Jeho výkřik se proměnil řev, když ruce opět škubly, tentokrát silněji, než kdy předtím. Spadl. Bolest a strach ho ochromovaly natolik, že nebyl s to pohnout se ani o jedinou píď. Celé jeho tělo se neovladatelně třáslo.
Byl nad ním. Albert s krvavou ránou v hlavě, vylysanými vlasy, páchnoucí, chroptící a s ostrými zuby. Naklonil se k němu a Martin slyšel, jak ho očichává jako hyena mršinu. Zakousl se mu do ruky. Rval a trhal.
Martin jen slabě zasténal, když jeho mysl zahalila neprostupná bílá mlha.
* * *
Malý chlapec ležel v bezpečí své postele, až po nos zachumlaný v peřině, brýle pečlivě uložené na nočním stolku. Usínal a s hřejivým pocitem u srdce vzpomínal na krásnou bílou paní, která ho zachránila od pádu ze schodů a jisté smrti.
"Nezachránila jsem Alberta od sebe samotného," šeptala mu a její dech voněl jarem, "tak zachráním alespoň tebe. Neboj, nikdo ti už nikdy nebude ubližovat. O to se postarám. Jen dobře poslouchej, co ti řeknu, drahoušku."
S tou větou v hlavě upadl do hlubokého, ničím nerušeného spánku.
Usmíval se.
Povídku najdete také na blogu autorky
Telenty.
Zaujalo vás toto dílko? Chcete se nám představit nebo poslat něco z vlastní tvorby na ukázku?
Principia je tu jen pro vás. Více informací a již zveřejněných prací najdete ZDE.
Mé další výplody lze najít 
