Týden sto třináctý - Kam nás vítr zavane

Zdravím Snílci,

Téma na tento týden bylo skoro jednomyslně zvoleno. Začíná nám léto - pravda ne moc hezky, co se týká počasí - ale pořád to znamená pro většinu volno (musím se přiznat, že maličko závidím:)

Průzkumníkem snadno a rychle

Dobrý večer vinšujeme vespolek.

Jak bylo avízováno v představujícím článku, přichází první várka všemožných blogových i webových pochutin ze všech koutů internetu. Je již známo po staletí, že Snílci mají obvzláště mlsné jazýčky a ne jen tak něco jim přijde k chuti. Přesto jsme si dovolili my, správci, a Vy, Snílci, spáchat atentát na internetovou kuchyni, semhle vzíti něco od Snílků, tuhle od blogerů z blog.cz, támdle zasejc z mimo blogových vod, abrakadabra simsalabim a máme tady zajímavý švédský stůl, z něhož si dozajista každý Snílek uzobne. Je libo šunčičku, nebo sýr? Či snad ovoce máčené v čokoládě? Jen se neostýchejte.

---

Než však přejdeme k této skvostné žranici. Dovolila bych si jménem všech poděkovat za píli V. a za dublovanou píli Dragilii. Děvčata jsou šikovná a věříme, že nezůstanou osamoceny v lovu na čtecí dobroty.

Narazili jste na zajímavý článek? Máte sami zajímavý článek, který by bylo hřích nepředvést ještě většímu obecenstvu? Neváhejte a Vaše oulovky zasílejte buď na klubový e-mail klub.snilku@email.cz, nebo zde do komentářů. Monitorujeme všechno a těšíme se na Vaše příspěvky, neb netoužíme po ničem jiném, než-li si rozšířit obzory.

ZAJÍMAVOSTÍ PLNA JEST SÍŤ:

Lúmenn poodhalí roušku tajemství kol mateřského jazyka a dá Vám možnost načuchnout trochu zvláštní vědní disciplínou etymologií: http://lumenn.blog.cz/1405/miluju-etymologii

Monica Otmili si vzala za úkol blogerskou obec čtenářskou poučit o různých laických mýtech, lžích a polopravdách textilního světa http://me-for-all.blog.cz/1405/pravdy-a-lzi-textilni.

Papája nám zase povypráví, jak to dopadlo v bitvě, v níž se napříč časem utkali vikingové, rytíři, husité i švýcarští gardisté http://kreativity.blog.cz/1405/libusinska-bitva-plna-silencu.

O zkušenostech s novou brigádou se rozmluvila Magdaléna http://house-putking.blog.cz/1405/desatero-uvadecky.

ZTRÁTY A NÁLEZY, HLEDÁM A NABÍZÍM:

Holoubek nabízí zdarma vydařený layout, ujme se toho sirotka někdo? http://i-lagur.blog.cz/1405/panstvo-nabizim-layout

DO KNÍŽKY aneb tam a zpátky:

Lenny své čtenáře zásobila hnedle dvěma zajímavými články motající se okolo literárna. V prvním se podívala, jako správný literární dentista, na zoubek některým laureátům Nobelovy ceny za literaturu a taktéž doporučila nobelovkovské čtivo http://www.tichy-koutek.8u.cz/laureati-nobelovy-ceny-za-literaturu-1901-1905/ a http://www.tichy-koutek.8u.cz/laureati-nobelovy-ceny-za-literaturu-1906-1910/ . Také nám představila současnou českou spisovatelku, držitelku ceny Magnesie Litera, Petru Dvořákovou http://www.tichy-koutek.8u.cz/petra-dvorakova-autorske-cteni/.

To blogerka AD šla na knihu odboku a skrze vlastní literární tvorbu přichází na kloub jemným mechanismům literárního příběhu - vhodné i jen pro čtenáře a studenty, napomůže při chápání knihy - http://useless-fire.blog.cz/1405/konflikty-v-literature.

DOMÁCÍ ŠKRÁBÁNÍ NA HLAVĚ:

M. Phoenix se nám po několika sporech, přenicích, hádek a tahanic rozhodla představit svou koncepci kvalitního autora blogu http://phoenixrise.cz/byti-opravdu-dobrym-blogerem/.

I slečna Catty se drbe za uchem, když si položila palčivou otázku: http://books-parts-of-my-life.blogspot.cz/2013/10/na-temu-podciarkovanie-zaujimavych.html?spref=fb

ČMÁRANDO GRANDO:

Hanyuu-hime jistě dobře známe, hále Maglaizíčkovi se podařilo vyštrachat velice zdařilé malůvky http://t-h-e--s-i-m-s-2.blog.cz/1309/kresby-pirati-z-karibiku.

Za poeticky uchvacující Vílou Lysohlávkou se vydáme pod štětec papáji http://kreativity.blog.cz/1309/kouzelna-lesni-vila. Další plus spatřuji ve faktu, že se autorka nebála ukázat i méně podařenou první verzi a vykřiknout tak do světa, že učení z nebe nepadají, ale vybarvují se pozvolna.

Čekankové "olejovky" naší milé Jehane vždy zvednou náladu http://outy-jehane.blog.cz/1310/olejem-4.

RUČO FUČO:

Ten, kdož nemá levost či lenost v rukou, nechť se inspiruje u zahraniční firmy http://theartgirljackie-tutorials.blogspot.cz/search/label/tutorial. Za velice vyvedený považuji návod na látkový obal na knihu či deník.

Ačkoliv mnohé z následujících nápadů jsou spíše pro keramické dílny, myslím si, že kreslící osoby by zde mohly taktéž nalézt plno inspirace http://www.napadynavody.sk/24-najkreativnejsich-a-najzabavnejsich-napadov-na--p106.

Z PLÁCKU POD OKNY:

V současnosti se line křik a povzbuzování pouze od dvou hráčských stolků. U jednoho se předhání Snílci s plyšem a fotoaparátem v ruce - http://libere.blog.cz/1406/letni-photo-vyzva-plysaci-na-cestach. U druhého zase ve vzduchu létají zmuchlané kuličky papírů a okolí jest zcákáno inkoustem při zběsilé honitbě za blyštivými bludišťáky a syčícími limy z Vaší ledničky - http://libere.blog.cz/1406/specialos-imaginarios.

To je pro dnešní měsíc vše, nesmíme si munici vystřílet hnedle zkraje, uvidíme se až v nedělním červenci.

Klávesnici zdar!

Vaše tetka Maglaiz, V. a Dragilia

V. - Jsi (Iluze 120)

Zdravíčko!

Tento týden se nám toho moc neurodilo. Vlastně Imaginariovi a Iluzím zůstala být věrná pouze V. Nevím, nevím, Snílčata, ale s takovouhle si na bludišťáky a následné ceny sáhnete za dlouho. V. je na velmi dobré cestě získat limo zdarma jako věrnostní odměnu. A co Vy? Škrábete se nyní na hlavě?

Ještě než dám V. slovo, dovolím si připomenout, že můžete přispívat i na starší Iluze a nově i úvahové texty.

---

Věnováno hudbě sté dvacáté iluze

Jsi dítětem půlnočně padajících hvězd,
jsi semínko naděje unášené chmýřím,
jsi majákem života mých bloudivých cest.

Slzami radosti se ve tvých očích pýřím,
tvůj charismatický žár mé já přeměňuje,
v tvé přítomnosti do opojných výšin mířím.

Zlatý déšť štěstí na mé pocity bubnuje,
zní orchestr láskyplných vibrací,
má múza si v radosti beze slov libuje.

Zamlčený Bůh se na mě obrací,
má mi jeho mlčenlivost poradit?
Mé srdce bije, rozum se vytrácí.

Připomínám i další skvosty naší V.: [Srdeční proudy], [Zamrzlé vzpomínky], [Konec starých časů], [Všem zraněným duším], [Ticho je vzduchoprázdná věčnost], [Souhvězdí sněžného vlka], [Day becomes night], [Zastavte mě], [Příběh planety], [Půlnoční slunce], [Probuzená melancholie]

Snění zdar!

Vaše tetka Maglaiz

Iluze stá třicátá čtvrtá

S nomády na konec světa a ještě dál.

[]

Děkuji všem, kteří se aktivně podílí na chodu klubu zvenčí i zevnitř. Jste větrem do plachet kolosu jménem Klub Snílků.

---

Zdravíčko, přátelé,

dnes asi většina z Vás slaví, tudíž se dozajista nehněváte, že dnešní Iluze vychází takto pozdějš, jelikož Maglaizíček zjistila až teď večer, co je to dnes vlastně za den. Nedávno byla středa a najednou buch pátek. Takovéto šoky by se Maglaizíčkovi činit neměly. Je už přeci postarší osobou.

Dneska mám pro Vás lahůdečky. Ano, bude jich více. Co ta velkorysost? Přece jen a kvůli Vám se Maglaiz rozhodla, když tedy dneškem počínají se dobrodružné prázdniny, že Vám vykouzlí na tváři úsměv. PROTO TEDY VŠEM DOSUD ZÚČASTNĚNÝM LOVCŮM BLUDIŠŤÁKŮ UDĚLUJI JEDNO LIMO Z VAŠÍ LEDNIČKY ZDARMA. Ovšem o to bude těžší dnešní honba za bludišťákem.

^{Autorka: Floriandra}

Nomádi se nám již na blogu klubu zabydleli na pár dní, chtělo by to ještě něco dalšího. Trochu z jinačího soudku, přesto čpící cestovatelskou horečkou. Co myslíte?

^{Autorka: Tiamate}

Jaká byla správná odpověď na minulé otázky? Píseň Vám zpíval věčně hladový Méďa Béďa hlasem Jiřího Brudera a malý medvídek Bobo, jemuž hlásek propůjčila včelka Mája, totiž Aťka Janoušková.

Tabulka lovců a jejich úspěchů - račte konfrontovat se svými výpočty.

A na co že se budu ptát dnes? Inu, níže si poslechnete píseň Tri martolod. Já bych chtěla znát, jak se jmenuje další francouzský interpret, který přezpíval a přerapoval tuto známou píseň a pod jakým názvem ji daná skupina vypustila do světa.

Malá pomoc: Pokud jste si vygooglovali Maglaizin účet na youtube, vězte, že tuto kapelu mám jako jeden velký seznam videí. Nic víc neřeknu. Nebo možná ještě něco... Hledej, šmudlo!

. . .

Výzva všem:

Pokud máte nějaký návrh, připomínku, jste s něčím nespokojeni nebo spokojeni ohledně Imaginaria či Klubu Snílků, prosím, dejte nám to vědět buď zde v komentářích, na facebookové stránce, nebo na klubový e-mail. Předem děkujeme za všechny podněty a upozornění. Jsme také jenom lidé a chybujeme.

V ÚVAHU BEREME I ÚVAHY!

Odkazy, řádně označené, na své Iluze prozaického, básnického či úvahového charakteru, uctivě prosím, račte vkládati do:

Jsme u konce, a tak jako každý jiný týden se opět setkáme v páteční večer. Budu se těšit nejen na Vaše příspěvky.

Užívejte každé minuty!

Vaše tetka Maglaiz

Předchozí Iluze

Týden sto dvanáctý - Omluva

Kdo se minule zapojil?

[Auril] [Maglaiz]

Zdravím Snílci,

Omlouvám se všem - zejména účastníkům minulého tématu, že jsem článek nevyvěsila hned v pondělí. Trochu jsem se pochroumala ve cvičení (za honbou vidiny letních šatů). Nic vážného, naštěstí, neodhadla jsem, co má nemocná páteř snese. Ale díky tomu tu píši až teď. Na zbytek týdne nemá cenu vystavovat nové téma. Spíše se s Vámi podělím o ukázky dvou Snílků, kteří nezaháleli a tvořili.

Jako i dodatečnou omluvu, že tu neměli prostor celý týden, budou odkazy na jejich díla i v týdnu příštím. Protože bych chtěla ocenit snahu, s jakou články stvořili.

Creatio - Houbičky

Creatio je místem pro všechny Snílky - malíře...

Letní Photo výzva - Plyšáci na cestách

Letní Photo výzva je tady!

Vyhlásenie víťaza a zadanie pre ďalší duel

Času máme veľa, len ho málo využívame.

Benjamin Franklin

V. - Srdeční proudy (Iluze 35)

Dobrý večír vinšuji,

a jsem tu zas. Dnes již naposledy a citím se tak slavnostně, jelikož se mi jeví, že pro dnešní den, pro tento večer nemohl být příznačnější příspěvek do Imaginaria. Jak svou povahou a obsahem, tak i písní jej doprovázející je skvělým podbarvením dnešního svátku Litha. Mimochodem dnešní otázka nebyla za bludišťáka a ani za limo z Vaší ledničky. Avšak limo ze své ledničky si může vypít V. vzhledem k tomu, že nám přispěla do Imaginaria.

---

Věnováno hudbě a částečně i obrázkům třicáté páté iluze

Přála bych si někdy zaposlouchat se do svého srdce. Ne do těch rytmických period uvnitř mě, ale do melodie hloubi vlastního já. Co bych právě teď slyšela?

Tichý šustot otáčení papírových stránek neobyčejných knih.
Zpěv ranních ptáků v korunách čerstvě zelenajících se stromů.
Hřejivě mrazivý chlad, když na zem poprvé spadne čerstvě bílý sníh.
Neslyšně hlasité cvaknutí zámku dveří vedoucích domů.

Neobyčejně přirozený smích vycházející z jeho nitra.
Bzukot včel mezi lipovými lístky, který hlásá příchod léta.
Stupnice prvních slunečních paprsků časně probuzeného jitra.
Radostné třepotání křídel motýlů, když květina rozkvétá.

Tříštivě bouřlivé ódy vzpomínek v hlubinách potopených.
Každé jeho slovo, pronesené jen tak mimochodem pouze ke mně.
Němé výkřiky do bezesných nocí nešťastně probrečených.
Dlouhá symfonie rozladěného lesního rohu znící jemně.

A co byste slyšeli vy?

Nu, myslím, že otázka je položena, dychtivě tedy čekáme (já a V.) na Vaši odpověď. Ostatně já se těším na cokoliv od Vás, ať už je to nový příspěvek, odpověď na bludišťácké otázky, odpoveď na obyčejné otázky, na něž mi odpovídá vždy jeden z milionu, či obyčejné pochvalné či kritické komentáře pod příspěvky našich Snílků, jelikož tyto všechny projevy mi říkají, že Vám není lhostejný klub a lidé v něm. Co víc by si mohl správce KS a člověk všeobecně přát?

Připomínám i další skvosty naší V.: [Zamrzlé vzpomínky], [Konec starých časů], [Všem zraněným duším], [Ticho je vzduchoprázdná věčnost], [Souhvězdí sněžného vlka], [Day becomes night], [Zastavte mě], [Příběh planety], [Půlnoční slunce], [Probuzená melancholie]

S pozdravem a dnes již naposledy

Vaše tetka Maglaiz

Vivienne - Iluze 52

Zdravíčko!

Ano, to jsem opět já. Dnes se potkáme ještě jednou, ovšem nebojte se, nebudu Vás zahlcovat svými výžblebty. Jsem tady proto, aby Vám ukázala, co se urodilo za minulý týden v líhních Imaginariových. Vskutku opět byla žeň bohatá a již dnes se těším, jak to bude vyhlížet příští týden.

---

Nyní se podíváme na zoubek dílku Vivienne. Zdatné to přispěvatelky do Imaginaria. Jsem velice potěšena, že si Vivienne ukrojila trochu toho času pro Imaginaria a obětavě se vrhla na tkaní příběhu z těch nejemnějších vláken fantazie. Nu, pojďme se na její výtvor podívat.

. . .

Mládeži,

ač vám to může zdát divné nesu vám další dílek malé drabble série. Ach ano, mám na mysli ten podzimní pokus, ke kterému mně navedla Dragilia. Doporučuji si přečíst předchozí díly (já taky musela). :-)

Část 1

Část 2

Část 3

Na zahradě jednoho domu, kde její dcerky byly stále živé, se zastavila a povolala je. Začaly kolem ní skotačit nahé dívčiny. Rozdělala oheň a popadla zprzněné dýně a s nimi v náručí si stoupla do ohně. Ten se rozestoupil a utvořil kolem ní kruh. Dýně se měnily v popel, zatímco jejich oživlé sestřičky kolem tančily a zpívaly. A Dynilka si brala veškerou sílu, kterou byla schopná zachytit. Tanec se stával stále divočejším a rychlejším. Nakonec všechny dívky krom jedné padly na zem. Dynilka vystoupila z ohně, pohladila přeživší po tváři a poslala ji na hrad, neboť se stala její následnicí.

. . .

Znova a zase Vás vyzývám, abyste tuto odvážnou duši odměnili svým názorem na její literární dílo, jelikož jedině tak lze správně odměnit literární duši.

Taktéž si Vás dovolím zvát na exkurzi po jejích příspěvcích do Imaginaria: [Nedokončená], ze starších výtvorů bych pak ráda zmínila [Iluze 106]

Snění zdar!

Vaše tetka Maglaiz

M. Phoenix - Strážce majáku (132)

Dobrý den Snílci,

jakpak jsme se probudili do sobotního rána? Pevně věřím, že probuzení bylo velice příjemné a ranní káva dnes měla ještě lepší chuť a vůni než-li ta včerejší.

Na severu země máme trochu pošmourno, ale to nám nezkazí náladu, neb nám dnes oficiálně začíná co? Bude mne zajímat, kdo si vzpomene, co je dnes za pohanský svátek. Slavíte jej? Jak? Jaké je vůbec u Vás počasí? Jsem dítě zvědavé nátury, tudíž povídejte, přehánějte, já na Vás budu valit oči i kdybyste mi řekli, že tenhle den nijak neprožíváte a že si kecnete na zadek před televizi.

---

Ovšem ještě předtím než mi budete sami vyprávět, ještě zadržte tok své výmluvnosti, pohodlně se usaďte a poslechněte si, co Vám chce sdělit drahá M. Phoenix. Má totiž opět na svém kontě velice zdařilou báseň. A o čem že to je?

STRÁŽCE MAJÁKU

Jsem strážcem majáku
moře mám na háku
a dobrou noc dávám rybám

Jsem pánem světa
a koho to leká
ať postaví se svým chybám

Vždyť všichni se, věřte mi
vznášíme nad zemí
když daří se čelit všem výzvám

a v těch já se, panečku, vyznám

Komentujte, chvalte, peskujte, ale rozhodně se nezapomeňte podívat i na další díla z dílny milé M. Phoenix: [Drž mi místo], [Vzdušní piráti], [O Ticovi a draku bez křídel],

Snění zdar a Imaginariovi zvlášť!

Vaše tetka Maglaiz

Iluze stá třicátá třetí

"My táhnem daleko, my táhnem spolu do Saint Louis.

A vláček volá hů, hů, hů.

Ten vláček jede rovnou do Saint Louis."

[]

Děkuji všem, kteří se aktivně podílí na chodu klubu zvenčí i zevnitř. Jste větrem do plachet kolosu jménem Klub Snílků.

---

Dobrý večír vinšuji, Vašnostové.

Opět se shledáváme u kulatého stolku. Jakpak jste prožili uplynulé dny? Pochlubte se svými úspěchy i nezdary. Lačním po neuvěřitelných příhodách, jež umí napsat jedině sám Život.

Musím se přiznat, že mne hřeje u srdce, že jsem Vás nalákala na zlaté bludišťáky. Přece jen se lidé podobají těm strakám a chytají do svých spárů blyštivosti různých tvarů i velikostí. Nebo se mýlím? Odporujte mi, pokud nesdílíte můj názor.

^{Autor: bramLeech}

Snad se již stalo zvykem, že není v Iluzi obrázek osamocen a je mu vždy vybrán dobrý společník na cestě po aetheru. Doufám, že i dnes jsem prvnímu obrázku vybrala důstojného parťáka. Nu, posuďte sami vhodnost mé volby.

^{Autorka: konishkichen}

Jaká byla správná odpověď na minulé otázky? Obrázek měl tu souvislost s videem, že létající ostrůvek s majákovitým větrným mlýnem byl napodobeninou podobného ostrůvku s větrným mlýnem, jež se objevil v oficiálním videoklipu této písně.

Odpověď na bonusovou otázku měla znít takto (jako ve škole - kdo, kde, kdy, co a proč): Historický základ pověry pátku třináctého se počíná 13. října 1307 - oficiální začátek honu na templářský řád ve Francii, jež schválil francouzský král Filip IV. Sličný a obvinil oficiálně řád z hereze a sodomie, neoficiálně se neustále spekuluje o pravém důvodu, leč můžeme s jistotou tvrdit, že velkým důvodem k hromadné likvidaci řádu byla králova finanční tíseň.

Tabulka lovců a jejich úspěchů - račte konfrontovat se svými výpočty.

Dnešní otázka zní jednoduše: Určíte, kdo propůjčil hlas v českém znění dvoum kresleným postavičkám na videu a kdo jsou tyto postavičky?

Výzva všem:

Pokud máte nějaký návrh, připomínku, jste s něčím nespokojeni nebo spokojeni ohledně Imaginaria či Klubu Snílků, prosím, dejte nám to vědět buď zde v komentářích, na facebookové stránce, nebo na klubový e-mail. Předem děkujeme za všechny podněty a upozornění. Jsme také jenom lidé a chybujeme.

Odkazy, řádně označené, na své Iluze prozaického, básnického či úvahového charakteru, uctivě prosím, račte vkládati do:

Jsme u konce, a tak jako každý jiný týden se opět setkáme v páteční večer. Budu se těšit.

Zasněný večer vinšuje

Vaše tetka Maglaiz

Předchozí Iluze

Creatio - Bolest

Místo pro všechny Snílky - malíře...

Photo - Ospalá osamělost

Přístav pro všechny zasněné fotografy...

Aurora, uverejnenie ankety

Týden sto jedenáctý - Múza umělce

Kdo se minule zapojil?

[V.]

Vivienne - Nedokončená (Iluze 89)

Dobrý předvečer vinšuji,

nu, dnes se spolu vidíme naposledy v tomto týdnu. Budu Vám chybět? Co o tom vůbec pochybuji, že? Samozřejmě že ne! Ale pevně věřím, že většího dojmu ve Vás zanechá Viviennina próza než-li má velikost.

Má vůbec cenu Vivienne představovat? V Imaginariu je jako doma, což ráda vidím. Jen tak dál. Střádej a sbírej limo z ledničky za příspěvky a pomalu potichoučku se plíživě přibližuj vytouženým bludišťákům a odměnám. Ne každý je sprinter od přírody, někteří jsou příjemní, pohodoví běžci přespolní. Vytrvalí a houževnatí. Tak to má být.

---

Dlouho velice dlouho jsem psala tuto povídku, ale postupem času jsem zjistila, že nevím jak dál. Nakonec jsem se rozhodla ji zveřejnit i přes ten obrovský nedostatek. Doufám, že když ji budu mít na očích, třeba jednou ke konci dojdu. Jak už název napovídá inspirací mi byla iluze č. 89, konkrétně první obrázek a písen The Bards Song.

Blížila se noc, ale jeho sídlo bylo osvětleno. Krom praskání ohně byly slyšet líbezné tóny, které vydávala velká harfa, u které seděl malý chlapeček a za ním dospělý muž. Ten umě vedl chlapcovy drobné ručky a bránil mu ztratit se ve strunách harfy. Oba se usmívali a užívali si té kouzelné chvíle, neboť věděli, že nepotrvá navždy. Krása a pokoj jsou pomíjivé a nikdy netrvají věčně.

Vize se rozplynula jako pára nad hrncem a vše krásné zmizelo. Zbyl jen muž, špinavý, otrhaný, ale stále měl v očích kapky života, i když vypadal, že prošel mnoha hrůzami. A hleděl do tváře smrti, ale ta na něj nedosáhla. Alespoň prozatím ne.

Seděl sám v temném rohu hostince a s nepřítomným výrazem v očích hleděl dopředu. Nikdo s ním nemluvil a před ním na stole stálo pivo. Měl ho tam tak dlouho, že už dávno nepěnilo a zteplalo. Ostatní lidé si ho nevšímali, jakoby ani neexistoval. Snad mu to ani nevadilo. Ve tváři neměl žádný výraz, jakoby ani nebyl pohyblivý člověk, nýbrž umně vytasená socha.

Když se poprvé ozvaly hodiny, aby ohlásily příchod půlnoci, v lokále bylo stále život. Muž sáhl do tašky a vytáhl malou harfu. Láskyplně ji pohladil. Zasněně se usmál, když poprvé prsty prohrábl struny. Jak se postupně melodie rozléhala po hostinci, hluk utichal. Každý byl okouzlen, a když se dal muž do zpěvu, nebylo již cesty zpět. Příjemný hlas ladil s tóny a lahodil tak jejich uším. Dojímal jejich srdce, jelikož píseň byla smutná, plná bolesti, smrti a zoufalství. Když dohrál, rychle se zvedl a odešel, ale i poté bylo v hostinci zvláštní ticho. Každý kdo tam byl, se změnil.

Otrhaný muž šel temnou nocí a s radostí v srdci dýchal chladný noční vzduch. Ulevilo se mu. Věděl, jak na jeho hudbu reagují lidé. Dojímala je. A on se za to nenáviděl. Nehleděl na minulost, ale on o ní den co den musel zpívat a hrát na tu harfu. Rozeběhl se, jako by chtěl utéci svým myšlenkám. Ta tam byla radost ze svobody. Už zase trpěl jako zvíře. Brečel, styděl se za své slzy, i za to jak se sesypal. Zas a znovu … Nedokázal se smířit se svým osudem, se svým prokletím …

Ráno se probudil ve vysoké trávě a byl celý mokrý od rosy. Bolela ho hlava, ale na tento stav byl zvyklý. Protáhl únavou ztuhlé končetiny a pomalu se zvedl.

Nacházel se uprostřed lidem netknuté přírody a docela mu to vyhovovalo. Doufal, že potrvá alespoň den, než opět nerazí na lidi, než bude zase muset hrát. Pokaždé když hrál, viděl minulost, která sice začínala krásně, ba téměř idylicky, ale končila v krvi.

Pomalu vykročil vstříc neznámým krajům. Šel dlouho a pustina byla stále pustinou. Po lidech stopy žádné, ale nevadilo mu to. Kraj bez lidí znamenal i kraj bez volání minulosti, bez krve. A přece mu to nedalo a každý večer v pustině, když rozdělal oheň, vytáhl harfu a začal hrát. Ale jinak než hrával v hospodách. Přiškrceným hlasem zpíval celý svůj příběh od začátku až do hořkého konce. Po tvářích mu tekly slzy, stejně jako toho dne, kdy mu ta mrcha zavraždila otce a jemu samotnému vzala duši. Proklela jej a on teď musel svým hraním krást střípečky duší ostatních lidí. Až jednou jich bude mít dost, možná mu duši navrátí. Ale kolik střípečků má nasbírat to nevěděl. Nebyl to lehký úděl a on by raději zemřel než v tom dál pokračovat, ale co se stane se zemřelým bez duše? Můžou vůbec dojít pokoje? A co on, zloděj střípečků, co bude s ním?

To je pro tento týden vše, co jsem Vám chtěla. Vinšuji Vám úspěšný nadcházející týden a nechť úsměv na Vaší tváři jest Vaším největším šperkem.

Vaše dotěrná tetka Maglaiz

Ellnesa - Tajemství (Iluze 40)

Dobré poledne vinšuji.

Už jste po obědě? Nebo právě hledáte čtivo vhodné k polednímu menu studenta na kolejích o zkouškovém? Ať ten či onen, rozhodně by si neměl nechat ujít další z odvážných Snílčic.

Ellnesa, elfí pisálek se spousty projektů, toť má nabídka. Doufám, že jí využijete a odměníte Ellnesu za její úsilí smysluplným komentářem, neb jedině ty mohou být pravým umělcem kvitovány s povděkem.

---

Dlouhé vlasy tmavé barvy,

koho popisuji víš?

Teď dopustím se malé zrady,

když mi něco slíbíš.

Chci věčný slib,

zpečetit to tvojí krví,

že nikomu nepovíš

to málé, neznámé tajemství.

Dlouhé vlasy tmavé barvy,

modré oči,

dlouhé nohy,

špičaté uši.

Štíhlá postava,

pihami obličej posetý,

láska a něha:

Ztělesnění lesní víly!

Teď už to víš,

pamatuj co slíbil jsi -

že to nikomu nepovíš,

musím věřit, že čestný jsi.

Kolem je tráva a mech,

však na řece loďka chybí,

aby ses mohl dostat na druhý břeh

a seznámit se se stromy s dušemi lidí.

Za tebou nenápadná kaple,

značně rozpadlá,

řada schodů taky tam je,

schovává se za nimi cesta nekonečná.

Teď se podívej do dály,

vidíš ten zámek?

Tak na dálku pokloň se králi,

po řece pošli dárek.

Netušíš, co bys mu věnoval,

moc ho ani neznáš,

on je totiž lidí král -

teď vážně - co mu dáš?

V tu chvíli vynoří se,

z tvého soukromého jezírka,

dobrovolník sám sebe ti daruje -

je to zlatá rybka.

A ty ji pouštíš,

posíláš jí po řece dál,

míří stále níž -

teď kdyby ses viděl, možná by ses smál.

Doporučuji si všimnout i předchozí práce: [Tulák]

Snění zdar!

Vaše tetka Maglaiz, jež se dnes ještě jednou ozve

MissNeverFree - Nocí (Iluze 129)

Dobré sváteční ráno vinšuji.

Dnes máme na seznamu hnedle tři Snílčice, které se nebály a šly s kůží na trh, jak říká klasik. Ještě připomínám večerní výmět děl naší drahé V., vskutku dobré tvůrkyně veršů i próz. Ovšem dnešní ráno není věnováno pouze jí. Kohopak jsem to vylovila z našeho rybníčku už asi není nijakou velkou záhadou, že. Přesto si onu herkulesku dovolím představit.

Velevlažné publikum, dovolte mi, abych sem na pódium pozvala osobu již v Imaginariu velmi známou. Není jí nikdo jiný než-li samotná MissNeverFree. A já nyní předávám této bardkyni slovo. MissNeverFree, hrábni do strun a recituj.

---

Pro Imaginarius, iluze 129., obrázek, který se mi vážně moc líbí a bylo by mi líto, kdybych na něj nic nenapsala. Je prostě nádherný.

^{Autorka: pepperin}

Nocí

po nocích sbírám

z listů kapky rosy

náruč snů už svírám

a o pár dalších prosím

zadržuji dech

nechci rozbít chvíli

kdy utajený spěch

mi v prstech nohou sílí

dnes nechci žádné drama

zase jsem jednou malá

však obavy už nezebou

v těšení zachumlaná

něhou dotyku zvaná

jdu nocí za tebou

Komu se zalíbila něžnost MissNeverFreeiných slov, pak by zajisté měl své oko a ucho polaskat i těmito díly: [Poslední posel], [Pojď, uletíme jim]

Snění zdar!

Vaše tetka Maglaiz

Sólo pro V.

Zdravíčko!

Milí zlatí, minulé týdny jsem neuveřejňovala tvorbu Snílků hned z několika důvodů. Za prvé byla jsem skutečně v presu, a tak jsem šťastná, že se mi podařilo vydat včas alespoň samotné Iluze, za druhé byl zde nevyřešený případ V., za třetí byl problém vybrat od V. reprezentativní příspěvek, jelikož toho za posledních pár dnů skutečně uveřejnila dosti. Avšak upozorňuji, že drtivá většina děl pochází z jejího původního stanoviště, a tudíž již měly své místo v Imaginariovi.

Proto věřím, že se na mne nebudete hněvat ani Vy a ani V., když dnes Vám v plném znění představím jednu originální tvorbu ze současnosti a v pouhých odkazech zrekapituluji všechny příspěvky drahé V.

Vzkaz pro V.: Pokud si budeš počítat lima z ledničky, je jich málo proto, že drtivá většina Iluzí byla už zaregistrována pod starou přezdívkou ještě před honem, tudíž je nelze počítat mezi soutěžní příspěvky. Doufám, že chápeš tento pokus o rovnostářský přístup.

---

Věnováno sté dvacáté deváté iluzi

Zamrzlé vzpomínky

Je příjemné vzpomínat na hezké věci,

ráda vracím se do krajiny minulosti.

Těžko přecházím přes hranice času,

špatně jde se mi vstříc přítomnosti.

Zamrzá svět našich věčných slibů,

přátelství oddává se mrtvému chladu,

jako by zapomenuto bylo číslo

společně překonaných pádů...

Toužím se vydat zpět v tu dobu,

verši z Kytice si odvahu dodávám,

úzko mi je, že pořád nevycházím,

své city k ní snad postrádám...

"Hoj, mne půlnoc neleká,

ani liché Vědy:

půjdu, vezmu sekeru,

prosekám ty ledy"

Říct bych to chtěla odhodlaně,

napsat pár řádků do zprávy,

vím, že mé sliby vůči sobě,

chybu mou strašnou nespraví.

Svítím si rokem odloučení

na přátelské kvítky zamrzlé,

záře lucerny náklonnosti

zhasíná nicotou den ode dne.

Možná, že usíná rozsvícená,
možná, že čeká na znamení,
které však nikdy nepřichází,
naděje v očích zhasínání...

Květinky sněhových šeříků nesu,

snad vykouzlí jí v tvářích dolíčky,

snad mi promine mou sobeckost,

snad vzplanou ty poslední jiskřičky.

Kéž s dopisem Ti porozumím,

kéž jsou Tvé dny v duši slunné,

kéž nalezneš, co srdcem hledáš,

má milovaná, ztracená Luné...

Nezapomeňte si zalistovat i těmito Iluzemi: [Konec starých časů], [Všem zraněným duším], [Ticho je vzduchoprázdná věčnost], [Souhvězdí sněžného vlka], [Day becomes night], [Zastavte mě], [Příběh planety], [Půlnoční slunce], [Probuzená melancholie]

Snění zdar!

Vaše tetka Maglaiz

Iluze stá třicátá druhá

Větrný mlýn semele zlo na dobro.

[M.Phoenix]

Děkuji všem, kteří se aktivně podílí na chodu klubu zvenčí i zevnitř. Jste větrem do plachet kolosu jménem Klub Snílků.

---

Dobrý večír vinšuji, Vašnostové.

Pevně věřím, že jste přežili ve zdraví onen osudný pátek třináctého. Setkala jsem tady na blog.cz se dvěma tábory. Jedni nevěří na pověru třináctého pátku, druzí naopak. Jsou zde i lidé, kterým je to jedno?

Drazí, včerejškem mi započaly krátkodobé prázdniny. Kdyby vše probíhalo tento semestr, jak mělo, mohla jsem mít už prízdniny zcela, leč osud tomu chtěl jinak. Jsem na sebe i na osud trochu nahněvaná, ale kdo by nebyl, kdyby věděl, že by mohl mít prázdniny od začátku června až do půlky září, že?

Jak se vůbec daří Vašim grandióznostem? Hledáte čas po všech možných skulinách Vašeho pokoje, nebo naopak už nemáte do čeho kloudného kopnout? V obou případech mám jednoduchý lék: pojďte lovit bludišťáky! "Nečasovci" (od nevlastnění času, nikoliv od bývalého premiéra!) se na chvíli zlidní a zapomenou na starosti, ono to pak vždycky jde lépe, a Znuděnovci zase naleznou alespoň trochu smysluplnou aktivitu, za níž dostanou sladkou odměnu. No, uznejte, není Maglaizíček ženiální?

^{Autor: LeoRiq}

Ačkoliv si myslím, že dnešní otázka za bludišťáka bude velice banální, položím ji: Má obrázek výše nějakou spojitost s hudbou níže? Jakou? Bonusová za dva, když je toho třináctého: Víte, proč (narážím na historickou souvislost) je vnímán pátek třináctého jako nešťastný den?

^{Autorka: JenZee}

Ještě bych si dovolila oficiálně prozradit správnou odpověď z minula. Milí, zlatí, všichni jste správně určili, že jsem toužila slyšet jméno papáji, leč jste si nezkontrolovali, že náš drahý klub přijímal krátce po sobě dvě odlišné papáji. Naše papája s indiánkou na fotografii byla do klubu přijata 6. února 2011. Ano, byl to chyták.

Tabulka lovců a jejich úspěchů - račte konfrontovat se s vými výpočty.

Výzva všem:

Pokud máte nějaký návrh, připomínku, jste s něčím nespokojeni nebo spokojeni ohledně Imaginaria či Klubu Snílků, prosím, dejte nám to vědět buď zde v komentářích, na facebookové stránce, nebo na klubový e-mail. Předem děkujeme za všechny podněty a upozornění. Jsme také jenom lidé a chybujeme.

Odkazy, řádně označené, na své Iluze prozaického, básnického či úvahového charakteru, uctivě prosím, račte vkládati do:

Jsme u konce, a tak jako každý jiný týden se opět setkáme v páteční večer. Budu se těšit.

Zasněný večer vinšuje

Vaše tetka Maglaiz

Předchozí Iluze

Principia - Co přichází potom

Chuchvalce prachu už sbíraly síly na odvetu.

Avšak ve chvíli, kdy už byly připraveny vyrazit, je smetla další vlna.

To M. Phoenix přinášela slečně Principii svou povídku.

Dnes nás cesty zavedou do výsostných vod královny Prózy. S jejím laskavým dovolením se tak můžeme ponořit do nezměrných hlubin moře Příběhů i prozkumat Lyricko-epické pobřeží.

Všem poutníkům zdar!

---

Co přichází potom

A tak jsem umřela. Moje tělo sláblo a s ním i bolest, strach a zoufalství. Už jsem necítila slzy na tvářích, necítila jsem ani ostré bodání v ranách a nevolala jsem už mámu. Neslyšela jsem hlasy lidí, kteří na mě něco křičeli, neslyšela jsem hluk ani houkání sirén. Všechno se to najednou nějak rozmazalo a pak se všude kolem mě rozprostřela ta nejtemnější tma a bylo ticho.

První věc, která mě napadla, byla: "Kde to jsem?" a pak, protože jsem o těchhle věcech vždycky hrozně filozofovala, následovalo: "Kdy jsem?" a "Jak jsem?" Možná se tam objevilo i "Jsem?" ale to už si nepamatuju, byla jsem podivně zmatená, a ačkoli všechny ty otázky kolem mě bez přestání vířily, měla jsem dojem, že na odpovědích tak nějak nezáleží. Najednou nezáleželo na ničem. Nebylo kam se hnát, na co se ptát, k čemu se vázat. Cítila jsem se podivně klidná a odpoutaná, podivně svobodná. A čas se někam ztratil.

Někdy, nevím, jestli to bylo potom nebo předtím, protože nebylo podle čeho to posuzovat, jsem přemýšlela, co bude dál. Zůstanu v téhle temnotě navěky věků, nebo mě čeká ještě něco dalšího? Kde je to pověstné světlo, které prý lidé vidí po smrti? Kde jsou tunely prozářené božskou energií a líbezným zpěvem andělů? Nebylo tu nic, jen tma a žádný prostor. Ani já nebyla, jen slabý otisk mého vědomí a jistá energie, která si ještě něco uvědomovala a ještě se po něčem ptala. Ale jen tak tak.

A někdy jsem slyšela hlasy. Nebo spíš něco, co vůbec neznělo, jako když slyšíte něčí hlas, ale já věděla, že to slyším. Jak někdo někde mluví, někdo někde je. Spíš jako by ke mně doléhaly energetické ozvěny různých lidí a někdy to bylo tak silné, že jsem přímo cítila, jako by se mě ta energie dotkla. Bylo to velmi zvláštní a ne vždy příjemné. Napadlo mě, jestli tohle je ten nepříjemný pocit, jaký mívají všichni ti duchové z filmů, když skrze jejich ektoplasmatické tělo někdo projde. Hrozná blbost, ale napadlo mě to.

S postupem času, dá-li se to tak říct o situaci, která pravidlům času nepodléhala, jsem byla schopna rozlišovat jednotlivé energie, a dokonce jsem poznala, že některé z nich se ke mně vracejí. Obzvlášť několik z nich bylo velmi silných a naléhavých a cítila jsem z nich nesmírnou ztrátu a volání. Přitahovaly mě, a kdybych měla nějaké hrdlo, patrně by se mi stahovalo bolestí, která z toho volání čišela. Postrádaly mě. Plakaly pro mě. A chtěly mě zpátky.

Nevím, jak se to stalo a proč, ale jednoho dne (odpusťte mi to nepřesné vyjadřování, ale tehdejší neexistence času a prostoru mi, ačkoli v té době byla perfektně vyhovující, dnes poněkud brání v přesnějším popisu toho, co se vlastně tehdy dělo a v jaké posloupnosti; snad vás to nebude mást) jsem kolem sebe znovu spatřila světlo. Nejprve bylo chabé a rozmazané a mělo tisíce odstínů barev, které neumím pojmenovat a nikdy předtím jsem je neviděla. Později se však začalo rozšiřovat a objevovaly se v něm jasnější skvrny, které získávaly stále ostřejší obrysy, až je bylo možné docela dobře rozeznat. Byly to orientační body, uprostřed nichž prostor opět získal svou vládu, a začaly se v něm objevovat některé věci, které jsem znala z dřívějška. Stromy, ulice, tráva, auta... šmouhy lidí, zpoza nichž ke mně stále trochu doléhaly různé zvuky, ale stále častěji jsem také slyšela hlasy, takové ty obyčejné lidské hlasy, i když zněly zkresleně a asi jako bych měla hlavu pod vodou, a to ještě ve vedlejší místnosti. Nerozuměla jsem jim.

Ilustrace vypůjčená od cestovní kanceláře

Velmi pomalu se do mě začaly vkrádat pocity, na které jsem už zapomněla. Bylo to jako bych procitala po tisíciletém spánku, cítila jsem určitý chlad, který ale nebyl fyzický, protože jsem neměla fyzickou podobu. A jistý zármutek, který ve mně umocňovaly nikdy nekončící nářky, které se ke mně stále vracely a pořád mi připomínaly, že se někdy, někde, něco strašného stalo. Něco, co se mě týkalo.

A pak jsem pocítila své srdce. Byla to bolest, jakou neumím popsat, protože zase nebyla fyzická a není možné na ni vztáhnout jakákoli konkrétní slova. Bylo to děsivé utrpení, které jsem cítila z důvodů, jež mi nebyly známé. Věděla jsem jen, že něco je špatně, cítila jsem se být lapená někde, kde nemám být, a cítila jsem, že mi něco chybí, že jsem něco ztratila a že to potřebuji získat zpátky. Pomalu jsem se rozpomínala...

Bylo to jako dlouhé, velmi dlouhé roky, než jsem si vzpomněla. Jako staletí. Jako celá milénia. Jako by se celý vesmír mezitím obrátil naruby a změnil a jako by se to všechno časové nezměrno nacpalo do jediné milisekundy, než jsem pomalu a bolestivě nabyla zpátky své vědomí. Ale došlo k tomu a v tu chvíli jsem věděla, kde jsem, kdo jsem a jak jsem. Jen jsem nevěděla proč. Proč se mi tohle stalo? Proč jsem se zasekla na tomto místě, když přitom tohle určitě není žádné nebe? A také mě napadalo, že tu možná nejsem sama - alespoň jsem měla pocit, že je někdy cítím okolo sebe. Ty, kteří dopadli podobně jako já a bloudí tímhle zvláštním světem za oponou, kam nikdo z těch druhých nevidí, a odkud my nevidíme je. Nebo bychom neměli vidět.

Byl chladný večer, setmělo se a venku bylo lezavo. Seděl ve svém pokoji a něco dělal, už nevím co. Důležité ale je, že přitom myslel na mě. A cítil bolest a hluboký, nepopsatelný zármutek. Jak to vím? Protože jsem tam byla a cítila jsem ho v sobě. Nevím, jestli se to tak o pouhé duši - nebo co jsem to byla - dá říct, ale stála jsem v koutě místnosti, možná spíš se vznášela, nevím. Mnohem přesněji to bylo jako bych vyplňovala celý pokoj a zároveň se nacházela v jediné molekule jeho vzduchu. Jako bych naprosto přítomně byla tady a zároveň byla někde úplně jinde. Měla jsem smíšené pocity, má mysl nebyla přítomná, bylo to celé otupené a zamlžené, ale jeho přítomnost byla tak jasná a zřetelná, že jsem měla pocit, že se ho mohu dotknout a mluvit s ním.

Trvalo to celé věky a v tom pokoji probíhalo cosi, co se mě netýkalo - život. Byla jsem netrpělivá, protože mě tam držel. Jeho zármutek byl příliš velký a zdálo se, že neslábne. Byl rýpavý a vlezlý a přilepil mě k tomu pokoji jako lepkavá pavučina mouchu. Nechtělo mě to pustit a já se nemohla pohnout. Nemohla jsem se ani bránit, neměla jsem myšlenky, takže mě nenapadalo, jak. A nepřicházela žádná změna. Až jednou.

Promluvil na mě. Říkal mi různá slova, která jsem neslyšela a nedávala mi smysl, ale věděla jsem, že na mě mluví. Byl uvolněný a byla v tom cítit taková zvláštní emoce, která mě po tom všem uklidňovala, a jako kapky teplé vody po dlouhé chladné noci mě pomalu probouzela k životu. Povídal si se mnou stále častěji. Myslím, že si neuvědomoval, že tam doopravdy jsem, jen se mnou prostě potřeboval mluvit, a tak to dělal. Nemohl mě pustit, a tak mě k sobě uvázal a každý den mi vyprávěl, mohu se jenom domnívat, že snad co je nového, co se dělo ve škole a nejnovější drby o lidech, jejichž jména by mi stejně nic neříkala, i kdybych mu rozuměla. Vím jen, že na mě mluvil a že mě to naplňovalo zvláštním pocitem existence, který jsem už celou věčnost nezažila. Pocitem přítomnosti a lidství.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale postupem času v něm krom jiných emocí rostl prapodivný strach. Nervozita. Úzkost. Stával se zoufalým, protože moje bytí mezitím nabylo naprosto jiné podoby a on si mě začal uvědomovat. Byla jsem tam, tak jako vy právě sedíte u svého počítače, já stála v rohu jeho pokoje a nemohla jsem se hnout ani promluvit. Ze všech sil jsem se snažila na něj mluvit nebo nějakým způsobem dát najevo, že tam jsem, ale bylo to velmi vyčerpávající a trvalo to velmi dlouho, než mě uslyšel. A pak nejspíš pocítil příšerný strach.

Nevím, co cítí člověk, který si právě uvědomil, že v jeho pokoji je něco, co by tam rozhodně nemělo být. Někdo, kdo by tam neměl být. Někdo, kdo sotva před pár měsíci zemřel při ošklivé autonehodě, a o kom vám trvalo tak dlouho si uvědomit a zpracovat ten fakt, že už tu není. Vyrovnat se s nehezkými představami o tom, jaké věci asi prožíval těsně před svou smrtí, jak se s celou záležitostí vyrovnala jeho rodina a jaký dopad to mělo na svět vůbec. Jaká škoda je, že zrovna ona... Ne, nevím, co se dělo s mou rodinou a mými přáteli a upřímně řečeno to vědět nechci. Když umřete, vůbec to není jako v těch filmech, kde si duchové dál chodí po světě jako by se nic nestalo, nakukují lidem do sprch, vtipkují nebo si povzdychávají nad věcmi, kterých se už nemohou dotknout, a lidmi, s nimiž nemohou mluvit. Když umřete, dostanete se úplně jiného světa, kde nic není tak, jak jste to znali, a vás nezajímá, co jste po sobě zanechali. Všechno je to pryč, jako by se to nikdy nestalo. Jste čirá duše bez vzpomínek, myšlenek nebo výčitek a obvykle nemáte ani žádné pocity. Ano, obvykle ani neuvažujete nad tím, co a proč se stalo, obvykle netrčíte celou věčnost v bezčasém prostoru bez limitů a obvykle se rozhodně nevracíte k těm, které jste milovali, protože to nejde. A protože to nemáte zapotřebí. Ale tohle holt nebyla obvyklá situace.

Ilustrace vyůjčená od Omid-Mehrabi(ho)

S tím jeho strachem přišly komplikace. Měla jsem pocit, že se pokoji vyhýbá, že se vyhýbá celému bytu, a jeho komunikace se mnou utichla. Bál se mě a toho, co má přítomnost může znamenat, a to bylo hrozné. Všemi silami jsem se upínala k tomu, že nechci, aby se mě bál. Chtěla jsem mu dát vědět, že mu neublížím, a soustředila jsem se na to, jak jsem jen mohla. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, ale nepovedlo se mi to.

Jeho křik mi zněl hlavou ještě velmi dlouhou dobu a jeho energie, která se náhle tak změnila, mě odmrštila někam velmi daleko od něj, ačkoli jsem se nepohnula z místa. Pocítila jsem náhle mráz a ten byl velmi fyzický, což zároveň děsilo i mě. Ano, pocítila jsem děs a hrůzu a taky vztek a další spoustu emocí v jedné vteřině. Emocí, které by tak mlhavý zbytek člověčí existence rozhodně cítit neměl. Přesto jsem se nevzdala a vší silou jsem se pokoušela ho znovu vycítit. Došlo mi, že v tuhle chvíli nemůžu udělat nic jiného než se vrátit. Nemohla jsem odejít, nemohla jsem se ani snažit odejít a nechat ho tu bez vysvětlení, navíc jsem mimo jiné pocítila i nezměrnou touhu se vrátit ke svému životu, ke svým rodičům a k lidem, které jsem tu nechala. Byla jsem nešťastná a křičela jsem, proč, proč, proč! Proč mě nechali umřít, proč se to všechno stalo a proč jsem nemohla jít pryč a zapomenout, proč jsem se musela vrátit a k čemu mi to je, když ani nemohu komunikovat a vrátit se domů? Nemůžu se hýbat, nemohu mluvit, a v jediném momentu, kdy se mi konečně s vypětím všech sil povedlo navázat kontakt, jsem vyděsila svého někdejšího přítele k smrti. Začal křičet, strnul hrůzou a jen fakt, že právě seděl v koutě své postele a já byla příliš blízko dveřím, mu zabránil utéct z pokoje. Přesto jsem ho od té doby velmi dlouho neviděla. Myslím, že řekl svým rodičům, co se stalo, a ti mu pravděpodobně po nějaké době aspoň částečně uvěřili, a tak se všichni na čas přestěhovali k příbuzným. Většinu věcí tam nechali, on se příliš bál se do bytu vrátit a ani jeho rodiče, stále na vážkách, zda se zbláznil nebo mluví pravdu, nebyli příliš stateční. A tak jsem osaměla a byla jsem plná vzteku, lítosti a smutku. Vší silou jsem se koncentrovala na to, abych znovu vycítila jeho energii a abych ho mohla následovat. Nechápala jsem, proč jsem tak fixovaná právě na ten pokoj a ne na něj. Proč nemohu odejít. Dodnes tomu přesně nerozumím.

Ale jednou se věci zase změnily. Jednou se musel do bytu vrátit. Stál tam ve dveřích, plný velmi zvláštních pocitů, které jsem neznala. A udělal něco, co jsem nečekala. Posadil se na postel a byl pevně odhodlaný k něčemu, co mě vzrušilo a po dlouhém spánku mě to opět probudilo. Znovu na mě promluvil.

Nevím, jaké fígle k tomu použil, ale jeho záměr se mu po čase podařil. Byla jsem zase probuzená a plná očekávání a on o mně věděl. Nějakým způsobem cítil mou přítomnost a já jeho, velmi fyzicky. Naše energie se přiblížily na velmi krátkou vzdálenost a najednou jsme byli propojeni. Spatřil mě a ucítil a já jsem ucítila jeho, tak, jako žádná lidská bytost nemůže cítit jinou živoucí bytost. Tohle lidé neznají. A většina z nich to ani nepozná, to jen my dva měli dostatek štěstí nebo smůly nebo co to bylo, co nás do takové podivné situace dostalo. Ucítila jsem, jak mé nehmotné tělo vstupuje do hmotného prostoru. A co se odehrávalo v něm, to se nedá popsat. Strach a děs v něm dosáhly velmi povážlivé hranice, ale přesto zůstával a velmi pozvolna jsem začala vnímat i velké množství zvědavosti, úžasu a radosti. Plakal. A velmi dlouho nic neříkal, protože to nebylo zapotřebí. Byli jsme spolu, byli jsme v sobě a já v tu chvíli pochopila, proč jsem se vrátila. Nemohl mě nechat jít, protože mě miloval, a to velmi hlubokým, řekla bych duševním způsobem. Tehdy jsem si vzpomněla, jak to vlastně všechno mezi námi bylo, a přišla jsem na to, že žádná láska ze světa jen tak nemizí, ať si říká kdo chce co chce. Ta jeho byla silnější, než jsem kdy mohla tušit, ba dokonce než si uvědomoval on sám, dokud se tohle všechno nestalo, a protože ta moje k němu už za mého života byla nad všechny lásky světa, naše vzájemná potřeba být s tím druhým nás svedla zase dohromady, protože naše pouto bylo příliš silné, než aby se dalo přetrhnout fyzickou smrtí.

A tak jsem se vrátila. Vrátila jsem se k srdci, které mě bez přestání volalo celé dva roky od toho momentu, kdy jsem vydechla naposledy. Vrátila jsem se a nemohla odejít, protože to on mě zavolal a k němu jsem teď byla připoutaná. A on si to uvědomil a přišel zpátky na místo, kde dlouhé měsíce přemítal o životě a smrti a o tom všem, co jsme měli a mohli mít, kde další dlouhé týdny a měsíce cítil mou přítomnost a kde ho nakonec k smrti vyděsilo zjevení ducha, které opravdu nečekal a které si zjevně ani doopravy nepřál (přirozeně, kdo by něco takového chtěl zažít?). Trvalo to, než přišel na to, že šlo skutečně o mě, ale přišel na to a vrátil se. A od té doby jsme zase spolu.

Už nejsem spoutaná s jeho pokojem, ani už neslýchám ozvěny jeho volajícího srdce, jsem propojená s ním a naše komunikace je velmi přímá a důvěrná, víc, než si je možné představit. Jsme dvě spojené energie, které se v určitých aspektech znatelně liší, ale v jiných společně leží na jediné úrovni existence a prolínají se. Splývají. A patří k sobě. Už nejsem jen něčím děsivým v jeho pokoji, jsem něčím, co našlo cestu zpátky do jeho srdce, kam to patřilo. A je mi tu dobře, moc dobře.

***

Co všechno jste objevili na této pouti?

Nestyďte se o své dojmy podělit. :-)

Zdroj obrázku

Nekonečné knihovny slečny Principiae i nadále čekají na další odvážné.

Zařadíte se mezi ně i vy?

(Čím zaplnit prázdné poličky.)

Zadanie pre júnový duel

Je rozumný ten, kto nesmúti pre to, čo nemá, ale raduje sa z toho čo má.

Demokritos

Týden sto desátý - Dystopie a Utopie

Speciálos Imaginarios

Milá dítka,

nejspíše se divíte, cože se Vám tetka Maglaiz ozývá hnedle dvakrát během dne. Nebojte se, vše se dozvíte. Dovolte mi však ještě protáhnout tu chvilku dramatického napětí. Jak víte, mé teatrální já holduje přehnané gestikulaci, příliš přesné výslovnosti a dramatickým pauzám a také je menším saďourem.

Ani netušíte, jak je to příjemný pocit mít Vás našponované na pomyslném duševním skřipci zvědavosti. Zajisté, mohu předpokládat, že celý tento odstavec přeskočíte, abyste se dostali k jádru pudla (nebo čivavy? No, nějaký čokl to byl zcela určitě.), ale tomu nevěřím. Alespoň malá část z Vás je natolik poctivá, že se raději nechá mučit, aby mi udělali sebemenší radost. Cítíte jak Vám praskají lebeční kosti? Ou! A co ten pocit, když drahé neurony ztrácí synaptické spojení s dalšími neurony? Bolí to? Hodně? Dobrá, dobrá, pak právě přišel čas na... a víte co? Ještě ne. Ještě si chvíli popovídáme.

---

Vidím to zoufalství na Vašich tvářích. Slyším Vaše myšlenky. "Ať už konečně ze sebe vymáčkne, co nám chce!" "Stejně pro nás má úplné prdlajs!"

Jak je známo, Maglaizíček je hravé stvoření a štědré stvoření. V dobrém rozmaru jsem se 30. května rozhodla učinit malý pokus. Větříte? Dozajista jste si všimli, že kromě klasické Iluze jsem Vám položila i drobnou otázku a za správnou odpověď jste mohli získat limo z Vaší ledničky a případně zlatého bludišťáka. To není celé. Od 30. května také bedlivě (čti ještě bedlivěji než předtím) sleduji příspěvky do Imaginaria a znamenám si autory. Co tím však chci říci...

VYHLAŠUJI HON NA ZLATÉ BLUDIŠŤÁKY!

Pravidla si nyní podrobně rozebereme. Vy budete sbírat zlaté bludišťáky a já Vás za příslušný počet odměním reálnou i nereálnou cenou. Co Vy na to?

Ceník je následovný:

Členové sbírají limo ze své ledničky, jež mají nízkou hodnotu, a zlaté bludišťáky. Deset (10) limo z ledničky se rovná jednomu (1) blyštivému zlatému bludišťákovi. Kromě toho limem se míní skutečně reálná limonáda z Vaší ledničky, již máte povolenu vypít.

Pokud získá Snílek dvacetpět (25) bludišťáků, získává nehmotnou cenu (reklamní spot na oficiální facebookové stránce klubu po dobu jednoho víkendu a rozhovor s jeho osobou, jež bude v režii mé maličkosti + možná přijde i kouzelník). Snílek s padesáti (50) bludišťáky získá malou hmotnou pozornost podniku a týdenní reklamu na facebookových stránkách klubu. Bojovník s více jak sty (100) bludišťáky shrábne žůžo hmotné překvapení šité na Míru a měsíční reklamu na facebookových stránkách klubu.

Podoba reklamy může být domluvena individuálně, ale zpravidla se bude jednat o připíchnutý příspěvek s komentářem a odkazem na váš blog.

Jak nasyslíte dostatek bludišťáků?

Limo z Vaší ledničky se uděluje za částečně zodpovězenou otázku a za příspěvek do Imaginaria od 30. května 2014.

Už bylo řečeno, že 10 limo = 1 zlatý bludišťák. Tudíž zde máme první variantu, jak se obohatit o zlatého bludišťáka. Pište, přispívejte a bludišťáci se přiloudají.

Druhá varianta je poněkud přímočařejší. Zkrátka v plném rozsahu odpovězte na otázku za zlatého bludišťáka.

Odkdy dokdy bude hon probíhat?

Od 30. května do vyprodání zásob. Tudíž nelelkujte a sbírejte, sbírejte. Buďte rádi, že se onen hon nepořádá jako Velikonoční lov vajíček.

Proč jsem zvolila 30. květen, když je to evidentně nefér, že je vyhlášení soutěže později než její oficiální začátek? Milí zlatí, tohle je odměna pro ty, kdož nezištně se rozhodli, že se budou bavit a udělají radost mně i sobě tím, že budou přispívat a hádat (se).

Jaký je stav v současnosti?

EDIT ke 12. 7. 2023 19:30

Jméno hrdiny	Limo z Vaší ledničky	Zlatý bludišťák	Ušák	Hudryhudrák	Paroháč
Dragilia	9	40	ve zpracování	-	-
Daletth	8	50	ve zpracování	ve zpracování	-
Vlasta	6	10	-	-	-
Ellnesa - zmraženo konto	5	12	-	-	-
M. Phoenix	9	73	udělena	udělena	-
Vivienne	1	35	ve zpracování	-	-
Illienel	3	9	-	-	-
Elizabeth	6	2	-	-	-
Zdeňka M.	9	46	ve zpracování	-	-
Jehane	2	26	ve zpracování	-	-
Annika	1	2	-	-	-
Tea	2	35	ve zpracování	-	-
Fantaghira	2	1	-	-	-
Iris Virág	2	1	-	-	-
Anchor	6	4	-	-	-
Alissa	3	27	-	-	-
Therese (dříve Telenta)	1	-	-	-	-
Raja	2	7	-	-	-
Starling	0	0	-	-	-
Lan Wangji	0	5	-	-	-

 

Nuže, pojďme se bavit, psát, hádat a sbírat zlaté bludišťáky. Vyplatí se to.

TÍMTO ROZŠIŘUJI POLE PŮSOBNOSTI IMAGINARIA Z POUZE PROZAICKÝCH A BÁSNICKÝCH TEXTŮ I NA TEXTY ÚVAHOVÉ.

S přáním šťastného lovu a bohaté kořisti se loučí

Vaše tetka Maglaiz