Už to vypadalo, že chuchvalce prachu lapí knihovnici.
Že ji donutí tančit ve svých vířivých kruzích...
Když tu náhle klapla západka a rozlétly se dveře.
Chomáče zděšeně prchaly do odlehlých koutů.
Vešla návštěvnice - V. -
a dokonce s básní v ruce!
Tentokrát naše smysly omámí vůně krajů Lyričnosti,
ponoříme se do hlubin jezera Citu
a pak se vynoříme.
Ale kde?
(Rozporu)plnost (po)citů
Protože je tak děsivé vzpomínat na přítomnost.
Protože je tak těžké odolávat.
Protože je tak lehké odpoutat se.
Protože je tak nemožné najít se.
Protože je tak hezké nemyslet.
A protože je tak hezké cítit.
Cítit se úplně i přes vlastní neúplnost.
Procítit okamžik, vcítit se do okolí, sáhnout si na dno srdce.
Jsem naplněná,
mé skleněné srdce se
koupe v radosti.
Jsem rozpolcená,
má duše plná barev
vybledle září.
Jsem nerozhodná,
ztrácím se sama v sobě,
abych se našla.
Jsem jako chmýří,
dozraju a uletím
do snových krajů.
Jsem odhodlaná
schovat se svému tělu
a odhalit se.
Rozporuplná,
plná citů k pocitům,
mám se úplně.
Kdepak jste se vynořili?
V Bažinách Trudných smutků, nebo na Lukách Naděje?
Nekonečné knihovny slečny Principiae čekají na další odvážné.
Zařadíte se mezi ně i vy?
Vážím si toho, že tu tenhle příspěvek může být.
OdpovědětVymazat[1]: I my si toho vážíme.
OdpovědětVymazat