Principia - Co přichází potom

Chuchvalce prachu už sbíraly síly na odvetu.

Avšak ve chvíli, kdy už byly připraveny vyrazit, je smetla další vlna.

To M. Phoenix přinášela slečně Principii svou povídku.

Dnes nás cesty zavedou do výsostných vod královny Prózy. S jejím laskavým dovolením se tak můžeme ponořit do nezměrných hlubin moře Příběhů i prozkumat Lyricko-epické pobřeží.

Všem poutníkům zdar!

---

Co přichází potom

A tak jsem umřela. Moje tělo sláblo a s ním i bolest, strach a zoufalství. Už jsem necítila slzy na tvářích, necítila jsem ani ostré bodání v ranách a nevolala jsem už mámu. Neslyšela jsem hlasy lidí, kteří na mě něco křičeli, neslyšela jsem hluk ani houkání sirén. Všechno se to najednou nějak rozmazalo a pak se všude kolem mě rozprostřela ta nejtemnější tma a bylo ticho.

První věc, která mě napadla, byla: "Kde to jsem?" a pak, protože jsem o těchhle věcech vždycky hrozně filozofovala, následovalo: "Kdy jsem?" a "Jak jsem?" Možná se tam objevilo i "Jsem?" ale to už si nepamatuju, byla jsem podivně zmatená, a ačkoli všechny ty otázky kolem mě bez přestání vířily, měla jsem dojem, že na odpovědích tak nějak nezáleží. Najednou nezáleželo na ničem. Nebylo kam se hnát, na co se ptát, k čemu se vázat. Cítila jsem se podivně klidná a odpoutaná, podivně svobodná. A čas se někam ztratil.

Někdy, nevím, jestli to bylo potom nebo předtím, protože nebylo podle čeho to posuzovat, jsem přemýšlela, co bude dál. Zůstanu v téhle temnotě navěky věků, nebo mě čeká ještě něco dalšího? Kde je to pověstné světlo, které prý lidé vidí po smrti? Kde jsou tunely prozářené božskou energií a líbezným zpěvem andělů? Nebylo tu nic, jen tma a žádný prostor. Ani já nebyla, jen slabý otisk mého vědomí a jistá energie, která si ještě něco uvědomovala a ještě se po něčem ptala. Ale jen tak tak.

A někdy jsem slyšela hlasy. Nebo spíš něco, co vůbec neznělo, jako když slyšíte něčí hlas, ale já věděla, že to slyším. Jak někdo někde mluví, někdo někde je. Spíš jako by ke mně doléhaly energetické ozvěny různých lidí a někdy to bylo tak silné, že jsem přímo cítila, jako by se mě ta energie dotkla. Bylo to velmi zvláštní a ne vždy příjemné. Napadlo mě, jestli tohle je ten nepříjemný pocit, jaký mívají všichni ti duchové z filmů, když skrze jejich ektoplasmatické tělo někdo projde. Hrozná blbost, ale napadlo mě to.

S postupem času, dá-li se to tak říct o situaci, která pravidlům času nepodléhala, jsem byla schopna rozlišovat jednotlivé energie, a dokonce jsem poznala, že některé z nich se ke mně vracejí. Obzvlášť několik z nich bylo velmi silných a naléhavých a cítila jsem z nich nesmírnou ztrátu a volání. Přitahovaly mě, a kdybych měla nějaké hrdlo, patrně by se mi stahovalo bolestí, která z toho volání čišela. Postrádaly mě. Plakaly pro mě. A chtěly mě zpátky.

Nevím, jak se to stalo a proč, ale jednoho dne (odpusťte mi to nepřesné vyjadřování, ale tehdejší neexistence času a prostoru mi, ačkoli v té době byla perfektně vyhovující, dnes poněkud brání v přesnějším popisu toho, co se vlastně tehdy dělo a v jaké posloupnosti; snad vás to nebude mást) jsem kolem sebe znovu spatřila světlo. Nejprve bylo chabé a rozmazané a mělo tisíce odstínů barev, které neumím pojmenovat a nikdy předtím jsem je neviděla. Později se však začalo rozšiřovat a objevovaly se v něm jasnější skvrny, které získávaly stále ostřejší obrysy, až je bylo možné docela dobře rozeznat. Byly to orientační body, uprostřed nichž prostor opět získal svou vládu, a začaly se v něm objevovat některé věci, které jsem znala z dřívějška. Stromy, ulice, tráva, auta... šmouhy lidí, zpoza nichž ke mně stále trochu doléhaly různé zvuky, ale stále častěji jsem také slyšela hlasy, takové ty obyčejné lidské hlasy, i když zněly zkresleně a asi jako bych měla hlavu pod vodou, a to ještě ve vedlejší místnosti. Nerozuměla jsem jim.

Ilustrace vypůjčená od cestovní kanceláře

Velmi pomalu se do mě začaly vkrádat pocity, na které jsem už zapomněla. Bylo to jako bych procitala po tisíciletém spánku, cítila jsem určitý chlad, který ale nebyl fyzický, protože jsem neměla fyzickou podobu. A jistý zármutek, který ve mně umocňovaly nikdy nekončící nářky, které se ke mně stále vracely a pořád mi připomínaly, že se někdy, někde, něco strašného stalo. Něco, co se mě týkalo.

A pak jsem pocítila své srdce. Byla to bolest, jakou neumím popsat, protože zase nebyla fyzická a není možné na ni vztáhnout jakákoli konkrétní slova. Bylo to děsivé utrpení, které jsem cítila z důvodů, jež mi nebyly známé. Věděla jsem jen, že něco je špatně, cítila jsem se být lapená někde, kde nemám být, a cítila jsem, že mi něco chybí, že jsem něco ztratila a že to potřebuji získat zpátky. Pomalu jsem se rozpomínala...

Bylo to jako dlouhé, velmi dlouhé roky, než jsem si vzpomněla. Jako staletí. Jako celá milénia. Jako by se celý vesmír mezitím obrátil naruby a změnil a jako by se to všechno časové nezměrno nacpalo do jediné milisekundy, než jsem pomalu a bolestivě nabyla zpátky své vědomí. Ale došlo k tomu a v tu chvíli jsem věděla, kde jsem, kdo jsem a jak jsem. Jen jsem nevěděla proč. Proč se mi tohle stalo? Proč jsem se zasekla na tomto místě, když přitom tohle určitě není žádné nebe? A také mě napadalo, že tu možná nejsem sama - alespoň jsem měla pocit, že je někdy cítím okolo sebe. Ty, kteří dopadli podobně jako já a bloudí tímhle zvláštním světem za oponou, kam nikdo z těch druhých nevidí, a odkud my nevidíme je. Nebo bychom neměli vidět.

Byl chladný večer, setmělo se a venku bylo lezavo. Seděl ve svém pokoji a něco dělal, už nevím co. Důležité ale je, že přitom myslel na mě. A cítil bolest a hluboký, nepopsatelný zármutek. Jak to vím? Protože jsem tam byla a cítila jsem ho v sobě. Nevím, jestli se to tak o pouhé duši - nebo co jsem to byla - dá říct, ale stála jsem v koutě místnosti, možná spíš se vznášela, nevím. Mnohem přesněji to bylo jako bych vyplňovala celý pokoj a zároveň se nacházela v jediné molekule jeho vzduchu. Jako bych naprosto přítomně byla tady a zároveň byla někde úplně jinde. Měla jsem smíšené pocity, má mysl nebyla přítomná, bylo to celé otupené a zamlžené, ale jeho přítomnost byla tak jasná a zřetelná, že jsem měla pocit, že se ho mohu dotknout a mluvit s ním.

Trvalo to celé věky a v tom pokoji probíhalo cosi, co se mě netýkalo - život. Byla jsem netrpělivá, protože mě tam držel. Jeho zármutek byl příliš velký a zdálo se, že neslábne. Byl rýpavý a vlezlý a přilepil mě k tomu pokoji jako lepkavá pavučina mouchu. Nechtělo mě to pustit a já se nemohla pohnout. Nemohla jsem se ani bránit, neměla jsem myšlenky, takže mě nenapadalo, jak. A nepřicházela žádná změna. Až jednou.

Promluvil na mě. Říkal mi různá slova, která jsem neslyšela a nedávala mi smysl, ale věděla jsem, že na mě mluví. Byl uvolněný a byla v tom cítit taková zvláštní emoce, která mě po tom všem uklidňovala, a jako kapky teplé vody po dlouhé chladné noci mě pomalu probouzela k životu. Povídal si se mnou stále častěji. Myslím, že si neuvědomoval, že tam doopravdy jsem, jen se mnou prostě potřeboval mluvit, a tak to dělal. Nemohl mě pustit, a tak mě k sobě uvázal a každý den mi vyprávěl, mohu se jenom domnívat, že snad co je nového, co se dělo ve škole a nejnovější drby o lidech, jejichž jména by mi stejně nic neříkala, i kdybych mu rozuměla. Vím jen, že na mě mluvil a že mě to naplňovalo zvláštním pocitem existence, který jsem už celou věčnost nezažila. Pocitem přítomnosti a lidství.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale postupem času v něm krom jiných emocí rostl prapodivný strach. Nervozita. Úzkost. Stával se zoufalým, protože moje bytí mezitím nabylo naprosto jiné podoby a on si mě začal uvědomovat. Byla jsem tam, tak jako vy právě sedíte u svého počítače, já stála v rohu jeho pokoje a nemohla jsem se hnout ani promluvit. Ze všech sil jsem se snažila na něj mluvit nebo nějakým způsobem dát najevo, že tam jsem, ale bylo to velmi vyčerpávající a trvalo to velmi dlouho, než mě uslyšel. A pak nejspíš pocítil příšerný strach.

Nevím, co cítí člověk, který si právě uvědomil, že v jeho pokoji je něco, co by tam rozhodně nemělo být. Někdo, kdo by tam neměl být. Někdo, kdo sotva před pár měsíci zemřel při ošklivé autonehodě, a o kom vám trvalo tak dlouho si uvědomit a zpracovat ten fakt, že už tu není. Vyrovnat se s nehezkými představami o tom, jaké věci asi prožíval těsně před svou smrtí, jak se s celou záležitostí vyrovnala jeho rodina a jaký dopad to mělo na svět vůbec. Jaká škoda je, že zrovna ona... Ne, nevím, co se dělo s mou rodinou a mými přáteli a upřímně řečeno to vědět nechci. Když umřete, vůbec to není jako v těch filmech, kde si duchové dál chodí po světě jako by se nic nestalo, nakukují lidem do sprch, vtipkují nebo si povzdychávají nad věcmi, kterých se už nemohou dotknout, a lidmi, s nimiž nemohou mluvit. Když umřete, dostanete se úplně jiného světa, kde nic není tak, jak jste to znali, a vás nezajímá, co jste po sobě zanechali. Všechno je to pryč, jako by se to nikdy nestalo. Jste čirá duše bez vzpomínek, myšlenek nebo výčitek a obvykle nemáte ani žádné pocity. Ano, obvykle ani neuvažujete nad tím, co a proč se stalo, obvykle netrčíte celou věčnost v bezčasém prostoru bez limitů a obvykle se rozhodně nevracíte k těm, které jste milovali, protože to nejde. A protože to nemáte zapotřebí. Ale tohle holt nebyla obvyklá situace.

Ilustrace vyůjčená od Omid-Mehrabi(ho)

S tím jeho strachem přišly komplikace. Měla jsem pocit, že se pokoji vyhýbá, že se vyhýbá celému bytu, a jeho komunikace se mnou utichla. Bál se mě a toho, co má přítomnost může znamenat, a to bylo hrozné. Všemi silami jsem se upínala k tomu, že nechci, aby se mě bál. Chtěla jsem mu dát vědět, že mu neublížím, a soustředila jsem se na to, jak jsem jen mohla. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, ale nepovedlo se mi to.

Jeho křik mi zněl hlavou ještě velmi dlouhou dobu a jeho energie, která se náhle tak změnila, mě odmrštila někam velmi daleko od něj, ačkoli jsem se nepohnula z místa. Pocítila jsem náhle mráz a ten byl velmi fyzický, což zároveň děsilo i mě. Ano, pocítila jsem děs a hrůzu a taky vztek a další spoustu emocí v jedné vteřině. Emocí, které by tak mlhavý zbytek člověčí existence rozhodně cítit neměl. Přesto jsem se nevzdala a vší silou jsem se pokoušela ho znovu vycítit. Došlo mi, že v tuhle chvíli nemůžu udělat nic jiného než se vrátit. Nemohla jsem odejít, nemohla jsem se ani snažit odejít a nechat ho tu bez vysvětlení, navíc jsem mimo jiné pocítila i nezměrnou touhu se vrátit ke svému životu, ke svým rodičům a k lidem, které jsem tu nechala. Byla jsem nešťastná a křičela jsem, proč, proč, proč! Proč mě nechali umřít, proč se to všechno stalo a proč jsem nemohla jít pryč a zapomenout, proč jsem se musela vrátit a k čemu mi to je, když ani nemohu komunikovat a vrátit se domů? Nemůžu se hýbat, nemohu mluvit, a v jediném momentu, kdy se mi konečně s vypětím všech sil povedlo navázat kontakt, jsem vyděsila svého někdejšího přítele k smrti. Začal křičet, strnul hrůzou a jen fakt, že právě seděl v koutě své postele a já byla příliš blízko dveřím, mu zabránil utéct z pokoje. Přesto jsem ho od té doby velmi dlouho neviděla. Myslím, že řekl svým rodičům, co se stalo, a ti mu pravděpodobně po nějaké době aspoň částečně uvěřili, a tak se všichni na čas přestěhovali k příbuzným. Většinu věcí tam nechali, on se příliš bál se do bytu vrátit a ani jeho rodiče, stále na vážkách, zda se zbláznil nebo mluví pravdu, nebyli příliš stateční. A tak jsem osaměla a byla jsem plná vzteku, lítosti a smutku. Vší silou jsem se koncentrovala na to, abych znovu vycítila jeho energii a abych ho mohla následovat. Nechápala jsem, proč jsem tak fixovaná právě na ten pokoj a ne na něj. Proč nemohu odejít. Dodnes tomu přesně nerozumím.

Ale jednou se věci zase změnily. Jednou se musel do bytu vrátit. Stál tam ve dveřích, plný velmi zvláštních pocitů, které jsem neznala. A udělal něco, co jsem nečekala. Posadil se na postel a byl pevně odhodlaný k něčemu, co mě vzrušilo a po dlouhém spánku mě to opět probudilo. Znovu na mě promluvil.

Nevím, jaké fígle k tomu použil, ale jeho záměr se mu po čase podařil. Byla jsem zase probuzená a plná očekávání a on o mně věděl. Nějakým způsobem cítil mou přítomnost a já jeho, velmi fyzicky. Naše energie se přiblížily na velmi krátkou vzdálenost a najednou jsme byli propojeni. Spatřil mě a ucítil a já jsem ucítila jeho, tak, jako žádná lidská bytost nemůže cítit jinou živoucí bytost. Tohle lidé neznají. A většina z nich to ani nepozná, to jen my dva měli dostatek štěstí nebo smůly nebo co to bylo, co nás do takové podivné situace dostalo. Ucítila jsem, jak mé nehmotné tělo vstupuje do hmotného prostoru. A co se odehrávalo v něm, to se nedá popsat. Strach a děs v něm dosáhly velmi povážlivé hranice, ale přesto zůstával a velmi pozvolna jsem začala vnímat i velké množství zvědavosti, úžasu a radosti. Plakal. A velmi dlouho nic neříkal, protože to nebylo zapotřebí. Byli jsme spolu, byli jsme v sobě a já v tu chvíli pochopila, proč jsem se vrátila. Nemohl mě nechat jít, protože mě miloval, a to velmi hlubokým, řekla bych duševním způsobem. Tehdy jsem si vzpomněla, jak to vlastně všechno mezi námi bylo, a přišla jsem na to, že žádná láska ze světa jen tak nemizí, ať si říká kdo chce co chce. Ta jeho byla silnější, než jsem kdy mohla tušit, ba dokonce než si uvědomoval on sám, dokud se tohle všechno nestalo, a protože ta moje k němu už za mého života byla nad všechny lásky světa, naše vzájemná potřeba být s tím druhým nás svedla zase dohromady, protože naše pouto bylo příliš silné, než aby se dalo přetrhnout fyzickou smrtí.

A tak jsem se vrátila. Vrátila jsem se k srdci, které mě bez přestání volalo celé dva roky od toho momentu, kdy jsem vydechla naposledy. Vrátila jsem se a nemohla odejít, protože to on mě zavolal a k němu jsem teď byla připoutaná. A on si to uvědomil a přišel zpátky na místo, kde dlouhé měsíce přemítal o životě a smrti a o tom všem, co jsme měli a mohli mít, kde další dlouhé týdny a měsíce cítil mou přítomnost a kde ho nakonec k smrti vyděsilo zjevení ducha, které opravdu nečekal a které si zjevně ani doopravy nepřál (přirozeně, kdo by něco takového chtěl zažít?). Trvalo to, než přišel na to, že šlo skutečně o mě, ale přišel na to a vrátil se. A od té doby jsme zase spolu.

Už nejsem spoutaná s jeho pokojem, ani už neslýchám ozvěny jeho volajícího srdce, jsem propojená s ním a naše komunikace je velmi přímá a důvěrná, víc, než si je možné představit. Jsme dvě spojené energie, které se v určitých aspektech znatelně liší, ale v jiných společně leží na jediné úrovni existence a prolínají se. Splývají. A patří k sobě. Už nejsem jen něčím děsivým v jeho pokoji, jsem něčím, co našlo cestu zpátky do jeho srdce, kam to patřilo. A je mi tu dobře, moc dobře.

***

Co všechno jste objevili na této pouti?

Nestyďte se o své dojmy podělit. :-)

Zdroj obrázku

Nekonečné knihovny slečny Principiae i nadále čekají na další odvážné.

Zařadíte se mezi ně i vy?

(Čím zaplnit prázdné poličky.)