Photo je přístav Snílků,
místo zasněných fotografů,
zachytit okamžik kouzel a snů,
to je konečná našich snílčích cílů...
31. prosince 2014
30. prosince 2014
Principia - Šestá dračí výprava
Velevážené Snílstvo,
ač čas obvyklý pro novou dračí výpravu již pominul, rozhodně to neznamená, že by putování končilo! Ó né, to jen knihovnice tentokrát nevstávala před úsvitem. Tak už konec zbytečných řečí. Další porce indicií je tady!
Snílků se i tentokrát zapojil slušný počet. Rozlousknout oříšek přichystaný Charlie se však bohužel nepodařilo každému.
Celou sérii - tedy jméno autora i všechna zmiňovaná díla - odhalil Snílek jediný, dvě díla (a tedy dostatek pro oddračení) se pak podařilo ulovit dalším dvěma Snílkům. Ovace patří:
M., Holoubkovi a Tee
Ostatní však nemusí věšet hlavu. Neb i u nich to bylo velice těsné...
Kohopak jsme to tedy vlastně hledali? Friedricha Dürrenmatta přeci. (Ale to pro Snílky nebyl žádný problém.) Tři zmiňovaná díla pak představovaly divadelní hry Fyzikové a Komplic, pod románem se pak skrýval Soudce a jeho kat.
A kohopak si na Vás draci přichystali tentokrát?
- Tato spisovatelka žila na přelomu 18. a 19. století v zemi, jajíž atributy jsou růže a lev.
- Psala pod pseudonymem.
- Lidé, kteří její díla nečetli, je obvykle považují pouze za romantické příběhy. Autorka se však, krom zápletek řešících vztahy, vyznačovala i ironií a otrovtipem.
- Sama se nikdy nevdala.
- Měla sedm sourozenců - šest bratrů a jednu sestru.
- Její sestra je autorkou jediného dochovaného portrétu této spisovatelky.
- Mnoho jejích příběhů bylo zfilmováno. Některé dokonce několikrát.
- Krom toho byly (minimálně dvě) její knihy předělány do "moderního hávu" přidáním nadpřirozených bytostí jako jsou zombie či mořské příšery.
- Jedno z jejích prvních děl paroduje dívku, která pod vlivem přílišné četby gotických románů vidí zlo a intriky úplně všude.
- Tato herečka hrála v seriálu, který převrací naruby nejznámější dílo autorky:
Zdroj obrázku
- Poslední (a snad záchytnou) indicií bude informace, že ve filmu inspirovaném autorčiným životem ji představovala tato herečka:
K oddračení knihovny vám bude třeba tří věcí:
- celé jméno autorky
- pseudonym, pod kterým psala (strýček Google jistě poradí)
- název jednoho jejího díla
A i tentokrát budete mít možnost získat i bonusové dračí vajíčko:
- Jak se jmenoval příběh parodující příliš horlivou čtenářku gotických románů?
jméno Snílka | drak | dračí hnízdo | Bonusové vajíčko |
Anna Eyre | 2 | - | - |
Annika | 2 | - | - |
Daletth | 4 | - | 1 |
Holoubek | 3 | - | - |
Charlie | 2 | 1 | - |
Kely (Dori) | 1 | - | 1 |
m. Phoenix | 4 | 1 | 1 |
Maglaiz | 2 | - | - |
Marja Virtanen | 3 | - | 1 |
Tea | 2 | - | - |
Hodně štěstí nejen k luštění
přeje Dragilia
Ps: Knihovna i nadále slouží i pro Vaši tvorbu. :-)
Pss: Nadále platí i výzva všem nehořlavým Snílkům, kterí by se nebáli vyzkoušet svou odolnost vůči plamínkům. Své získané indicie pak mohou posílat na klub.snilku@email.cz a v předmětu nechť uvedou Principiae - draci.
26. prosince 2014
Iluze stá padesátá pátá
Střet světů
Poslední vybělené prstní kůstky Smrťovy pravice jemně svíraly... Jsi si jistý, že to chceš vědět, čtenáři?
Krásný sváteční večer vinšuji,
svátky nám utekly jako luční koníci a před námi jsou poslední dny roku 2014. Ále jděte s tím do pryč! Takovéhle žvásty jsou do nás cpány všude a všemi. Já Vám zkrátka oznamuji, že se konečně podařilo zkrotit čas a vrhnout se na veškeré resty v rámci Klubu Snílků. Nejde o žádné velké dárečkování ku příležitosti Vánoc či jiného svátku, který se mrknutím oka může přešoupnout na jiný den nebo dokonce zcela vymazat. Přeji vám vše dobré po celý rok, tak tedy nevidím důvodu, proč by jednou za rok měl být velký extrém míru a lášky. Co si o tom myslíte?
Eh, přestaňme filosofovat. Nechme to koňovi. Mám pro vás dnes velice zajímavou a dle mého inspirativní Iluzi. Tentokrát se zaměříme skutečně na prostředí, protože kulisy jsou mnohdy příčinou dobrého příběhu. Co takový obchod a k tomu ještě kouzelný? Obchod, v němž seženete cokoliv, může být kdekoliv a můžete se v něm potkat s čímkoliv. Už vidíte před očima ženu, muže, dítě či nadpřirozeného tvora vstupující do onoho legendárního obchůdku? Pro co si přišli?
Autorka: Vylla
Samotnému obchodu by bylo smutno, a tak Maglaiz přemýšlela, kde by se ještě mohly setkat různé světy a do nosu jí brnkl tento obrázek nesoucí v sobě to správné tvůrčí napětí.
Autor: whmurai
V minulé iluzi jsem se ptala na specifickou halucinogenní rostlinu. Bludišťáka získává ten, kdož vsadil vše na červenou muchomůrku. Někdo ze správců se po mé nápovědě opravil, ale jelikož se podepsal libere, tak žel jest smůlou smůlovatou, že mu bludišťák nebude uznán. Příště ofamfrně na to, jakým jménem se do komentářů podepisujete.
Zalovte ve vodách internetových, případně do čísla 7 časopisu Poklady Živé historie, a zabořte se do kartografických kuriozit. Hledejte Bohemiae Rosa, jejího kreslíře, zhotovitele a publikátora. Svou lačnost po vědění však nezastavte a pohlédněte i na další kartografické kuriozity české a evropské.
Pro večerní poslech se hodí nejlépe Audiomachine. Žel dnes moc nekoresponduje s obrázky, ale zkuste si něco vhodného nalézt k těmto dvoum tématům. Pokud naleznete, směle vás ostatním napráším a video s příslušnou hudbou zde vyvěsím pro další snílčí generace. Být slavným ve Snílkovském světě, to je něco, to nemá každý.
Výzva všem:
Pokud máte nějaký návrh, připomínku, jste s něčím nespokojeni nebo spokojeni ohledně Imaginaria či Klubu Snílků, prosím, dejte nám to vědět buď zde v komentářích, na facebookové stránce, nebo na klubový e-mail. Předem děkujeme za všechny podněty a upozornění. Jsme také jenom lidé a chybujeme.
V ÚVAHU BEREME I ÚVAHY!
Odkazy, řádně označené, na své Iluze prozaického, básnického či úvahového charakteru, uctivě prosím, račte vkládati do:
Předrazí přátelé, je zde konec naší Iluze.
Hola hej!
Vaše tetka Maglaiz
P.S. Povšimněte si, že jsem nezdůraznila, že příští Iluze bude až v příštím roce.
Na kus řeči s M. Phoenix potřetí
V předchozích částech jsme se dozvěděli o její cestě do Klubu Snílků a o jejím blogu. V poslední části se podíváme na zoubek M. Phoenix z trochu jiného úhlu a dočkáte se i šokujícího odhalení. Neváhejte a čtěte!
Pravidelně se zapojuješ do aktivit Klubu Snílků. Jak jsem si všimla, nejčastěji řečí vázanou. Máš k poezii jako autor blíže než k próze?
Určitě. Poesie jsou jen pěkná zasněná slovíčka. Próza je složitější, tam je vidět, jestli umíš nebo neumíš psát a jestli to dává smysl, jestli je to zajímavé a originální, brrr, hrozná věda. Toho se bojím. Když už, tak maximálně nějakou drabblovinu, něco kratšího, kde to nevyžaduje tolik propracovanosti. Jen takové vjemy, krátký popis scénky, co mě napadne. Kdybych měla vymýšlet k té scénce celý příběh, tak mi exploduje hlava.
A jako čtenář preferuješ co? Próza? Poezie? Kratší či delší texty? Co Ti teď leží na nočním stolku?
Jako čtenář oboje. Na délce nezáleží - když narazím na dobrý text, chci to co nejdelší, celou sérii, pět knih, deset knih, nikdy nekončící xy-logii :D Noční stolek nemám a ani teď zrovna nic nečtu, nanejvýš e-booky - většinou minimalismus, life-couching, převratná inspirativní životní filozofie. Z knih jako takových jsem četla před pár týdny Twilight sérii. Chtěla jsem si připomenout, jak mě baví způsob, jakým je to napsané - a různé hlášky.
Jsi fanouškem Twilight?
Jak se to vezme. Knihy miluju. Na filmech mě celkem baví dobře zvolené obličeje herců, lokace a atmosféra. Ale jinak jsou celkem o ničem, jsou ploché a o ničem nevypovídají. Bella je v podání K. S. totálně nezáživná, úplně blbá a neschopná. Teprve když si přimyslím obsah knihy a co ta postava opravdu prožívá, dokážu se s ní ztotožnit a naprosto její počínání chápu.
Dodala: Nemluvě o tom, že ve dvojce při nočních můrách kvičí jako by někdo podřezával prase a mně to fakt nepřijde cool Ale to není jediná chyba na kráse, těch blbostí udělali tvůrci víc.
Jak vnímáš onu odvrácenou tvář Twilight mánie (míním tím antifans)?
Já to nesleduju a je mi to jedno, ať si každý myslí, co chce. Mě jen mrzí, že člověk nemůže říct, že právě čte Twilight, aniž by se mu při tom někdo vysmál, že je to pubertální čtení pro fanynky těch děsně dárk kůl upírů a nevzdychal na něj posměšně "Ach, Edwardeee...". Osobně odmítám jakékoli přísery kohokoli, kdo tu sérii nečetl. A i ti, kdo to četli, si k tomu nemusí vypěstovat takový vztah. Pro mě je to důležité mimojiné proto, že jsem zažila podobně "osudovou" zamilovanost a na chlup stejný rozchod jaký prožije Bella v Novém měsíci. Jen s tím rozdílem, že mně se Edward už nevrátil, a že mě ve svém životě nechce, to myslel vážně. Možná i proto mě to baví občas znovu přečíst, abych aspoň s Bellou mohla dojít hepáče. Ne, že bych nebyla se svým panem Mysteriózním navýsost šťastná. Ale zlomené srdce je zlomené srdce.
Jsem toho názoru, že rozhovor by nikdy neměl končit smutně, takže doufám, že má poslední otázka dojde happy-endu. Na co by se Tě měl správný novinář při interview zeptat, abys měla radost z onoho rozhovoru? Prosila bych i rovnou o odpověď na Tvou ideální otázku.
Já myslím, že tenhle rozhovor to splnil dobře - vážím si toho, když se mi autor rozhovoru umí dostat pod kůži a vytáhnout ze mě něco šťavnatějšího, osobnějšíhoJ Aby to někoho vůbec bavilo číst. Budu ráda, když se to tady podaří a lidi to bude bavit. Byla bych možná trochu radši, kdybych u toho nebyla sklouzla k tomu vychloubání, ale co už :D Aspoň lidi vidí, že má každý to svoje a že fakt nejsem bez chyb. Jsem úplně stejně pošahaná jako každý jiný bloger 8)
Drahá m., chci Ti ještě jednou poděkovat za ochotu na chvíli si sednout a alespoň takto virtuálně si se mnou popovídat. Vážím si toho a pevně věřím, že tento rozhovor nezůstane osamocen. Děkuji a snad u příštího rozhovoru hoj ahoj!
Já taky děkuji, bylo to osvěžující a byla to pocta ;) Ego se tetelí, budu ho muset jít zpacifikovat! Zatím nazdar!
A to je vše, milá Snílčata.
Snění zdar!
Vaše tetka Maglaiz
Na kus řeči s M. Phoenix podruhé
M. Phoenix se nám rozpovídala a já byla ráda. Obávala jsem se, že M. Phoenix bude minimalistou i v tomto rozhovoru a uplatní spartanské vyjadřování. Naštěstí M. odhodila minimalismus a spustila.
Co na to říkáš? Jak moc se liší m., která psala onu přihlášku, a ta současná m.?
No vida, to je už nějaká doba a ke všemu mi připadá dost osudové, že jsem byla přijata 9. 1. a rozhovor se mnou děláš 9. 11. M., která psala přihlášku, se stalo od té doby strašně moc věcí a v lecčems je její život jiný. Třeba jsem se od té doby přestěhovala na vlastní doménu, vystřídaly se nějaké lásky, strávila jsem rok a půl v mé milované Anglii a našla svého pana Mysteriózního, zhubla pár kilo, trochu mi narostly vlasy a změnila se i spousta dalších věcí. Ale ve své snílkovské podstatě jsem pořád stejná, ne-li horší - protože teď už jsem na to snílkovství opravdu pyšná a neschovávám se s ním. Nové čtenáře taky hledám pořád, i když se mi už dávno podařilo vydobýt si celkem příjemnou čtenářskou základnu a nevidím to tudíž už tak zoufale.
Dodala: Myslím, každopádně, že mé tehdejší M. by se moc líbilo, kam se za ty tři roky dostala. Že nebudu vůbec pít kravské mléko nebo že si koupím koloběžku a budu drandit, že se nebudu bát nosit sytě červenou rtěnku a jak moc za tu dobu dospěju, to bych se nenadála…
Říkáš, že jsi změnila doménu. Raději bych začala ab ovo a píchla i do vosího hnízda. Ostatně to mají čtenáři rádi, velmi rádi. Trochu toho škandálu na dobré usínání. Rok 2011 - tehdy jsi ještě sídlila na blog.cz. Když sis založila blog na blog.cz, co jsi od toho očekávala?
Nový začátek, jak jinak. Byl to můj druhý blog, ten první jsem měla na sblog.cz a nejspíš bych na něm byla pořád, kdyby se mi tehdy nepověsil na paty jeden pošahaný psychopatický příbuzný (a škandálek je na světě) a psychicky mě neterorizoval. Sblog.cz neumožňoval žádnou moderaci komentářů, takže jsem se denně potýkala s hrůzou, co tam najdu viset. Nešlo to uhlídat. A lidé.cz, k nimž se to vázalo, už taky nebyli co dřív. Tak mi kamarádka doporučila blog.cz a já šla, trochu nervózní z toho, co bude, trochu se bojící, že si mě ten magor najde i tam. Z toho důvodu jsem změnila přezdívku. Neuvěřitelné, když si představím, kam mě vlastně posunul. Nebýt jeho, nejspíš bych vůbec nebyla M., možná ani fénixem. Ten vznikl právě z potřeby spálit za sebou mosty, aby mě nemohl najít.
Dodala: Očekávala jsem ale navíc i něco od sebe - že už nebudu dávat na blog goth obrázky a texty oblíbených songů: D Zezačátku jsem to ještě trochu dělala, ale celkem brzy jsem se seznámila s AK a začalo mě lákat být víc než tuctovka s kopírovanými obrázky. To udalo mému blogování jiný směr a začala jsem to brát vážněji. Začala jsem na sobě vyloženě makat.
Děkujme tedy pošahanému příbuznému, že stvořil m., jak ji známe. Na blog.cz jsi byla téměř pět let. Pročpak ten odchod na novou doménu? Jak bys vlastně ono odejití charakterizovala? Jako exil z politických důvodů? Stěhování za prací? Nebo naopak jako emigraci z rušné metropole na poklidný venkov?
Abych pravdu řekla, už několik posledních let jsem měla pocit, že jestli chci být brána jako bloger vážně, prostě musím mít blog na vlastní doméně, jinak je to jen trapčení v rámci máminých sukní (tím se nechci nikoho dotknout, ale pro sebe samou jsem to tak cítila). Jako by mi to bránilo v rozletu a jako bych se čím dál tím víc styděla někomu sdělovat adresu, když jsem nemohla být tak "cool", že bude jen cé zet. Inspirovaly mě k tomu i moje zahraniční vzory a fakt mě to lákalo, mít to svoje. Letité krize v AK a vůbec zacházení s lidmi na blog.cz mě v tom jedině podporovaly a nakonec, když jsem se rozhodla odejít, mě ta myšlenka, že "vlastně co, aspoň půjdu konečně na svoje a vy mi vlezte na hrb" psychicky podpořila a udržela mi pevnou ruku, když jsem psala ten inkriminovaný e-mail Standovi, že z AK vystupuju. Ten výstup jsem si vzala za záminku k přechodu a touhu přejít za záminku vystoupit z AK, což se mi sice na jednu stranu strašně nechtělo, na tu druhou jsem toho ale měla pokrk a už jsem nechtěla být omezována. Takže to bylo trochu ode všeho, hlavně ale nutný krok v cestě za svobodou. Od té doby si pískám a nemůžu si to rozhodnutí vynachválit. Cítím se být konečně sama sebou.
Takže emigrace byla doprovázena spíše pocitem uvolnění než velkým žalem a bědováním? Ani jedna slzička neukápla za těch skoro pět let s jedním blogem?
Ani ne. Měla jsem jen obavy, že přijdu o lidi, když se vzdám místa na titulce. Ale v tomhle mě neuvěřitelně zachránil Bloglovin. Taky mě mrzelo, že přijde vniveč všechna ta práce na tom, prorůst se starým blogem do internetu. Povedlo se mi to totiž dost dobře, mnohé mé tamější články jsou dodnes hojně navštěvovány a začínat znovu znamená tohohle se vzdát. Jako bysis založila podnik, vypěstovala si jméno a klientelu a pak ho zahodila a založila jiný, úplně nový. Ale jinak to holt nešlo, když chceš růst, musíš odhodit staré listy, aby mohlo přijít něco nového.
A také že přišlo. Akorát fénix nevstával z popela tak úplně nahý, že? Nějaké to starší peří si sebou odnesl. Dlouho byl stěžejním tématem obou Tvých blogů Deník au-pair. Jak vlastně vznikl nápad lidem ukázat, jak to chodí u au-pair?
Původní koncept se mi líbil a pořád mi seděl, a kdyby to šlo, byla bych si odnesla i staré články a celý blog vyloženě jen přestěhovala, takže jsem si sebou vzala aspoň ten vzhled a názevJ Nevím, jestli jsem měla vyloženě potřebu lidi seznamovat s životem au-pair, bylo to prostě jen pokračování klasických deníkových zápisů, jen to najednou náhodou mělo téma, tak jsem to začala vkládat do nové rubriky pod jiným názvem. Přišlo mi, že někdo, kdo by měl případně zájem o info o au-paiření, to tak bude mít lepší k dohledání.
Mohli bychom tedy říci, že motivací k této rubrice bylo čistě sobecké postěžování si, případně pochlubení se?
Asi jako ke každému deníkovému výlevu každého blogera Nikdo to nepíše jen tak z nudy, všichni si potřebujeme především zanadávat nebo se naopak pochlubit, jak jsme něco děsně zmákli.
Dodala: Byla jsem samozřejmě ráda, že mám místo běžného kibicování zpoza stolu lepší, akčnější téma, trochu víc ze života. A navíc au-paiření bylo něco, co znám a o co mi přišlo dobré se podělit, aby lidi vůbec věděli, co to obnáší. Kdekdo se mě na to ptal už po roce 2007, kdy jsem jela poprvé.
Au-paiření jsi na chvíli pověsila na hřebík, že? Kam se teď bude ubírat Tvůj blog? Kudy se klikatí Tvá cesta? - odmítám nařčení z urážky, že se m. zabývala či zabývá ópéřením!
To je ve hvězdách (příznačně). Momentálně jsem si jako téma na přechodnou dobu vzala debordelizování a redukci svého majetku, příští rok doufám, že to bude zase trochu cestovatelské, tentokrát ze Skotska. Ale v podstatě nemám zatím žádný definitivní plán, spíš čekám, co bude, a snažím se využívat času stráveného doma k něčemu, co jsem dávno chtěla udělat.
Zjistila jsem ovšem, že psát zpoza domácího stolu mě prostě nebaví, i když je to třeba o minimalismu a uklízení. Ten cestovatelský směr mi sedí a líbí se mi, že mě k tomu vlastně ten blog dokopává. Tak trochu toužím po tom mít zajímavý život už proto, abych měla o čem zajímavém psát a mohla být trochu průkopníkem. Sama od sebe bych se asi nehecla někam jet, ale když vím, že o tom budu moct napsat…
Exhibicionismus - blogerovo druhé jméno. Dalo by se tedy říci, že blog má na Tvůj život vliv nedozírných následků? Bráníš se vůbec tomuto vlivu?
Nebráním, naopak. Blog mi změnil život, změnil mě, naučil mě líp komunikovat, líp formulovat svoje názory a nebát se je prezentovat. Našla jsem se v něm, bylo to něco, co mi bylo předurčeno a jiná nejspíš nebudu. Patří to ke mně i k mému životu, je to mé obrovské hobby a je pro mě důležité mít možnost psát takhle veřejně o věcech, o které se chci podělit. Dřív - během základky - to možná bylo jinak, ale dnes je prestiž mít dobrý blog. A navíc sním o tom, že si jím jednou budu přivydělávat, takže se fakt neschovávám a tetelím se blahem, když se o mně někde někdo zmíní jako o blogerovi, neřkuli o "známé M." nebo tak něco: D Pokud jde o blog, jsem nechutně egoistická a vyžívám se v tom.
Všimla jsem si, že na Tvém blogu vznikl zajímavý Projekt Eliminate. Proč to skloubení angličtiny a češtiny? Jak se vlastně k této otázce dvojjazyčnosti blogů stavíš?
Ten název mě bavil, protože stejně pojmenovanou akci "prodělalo" několik mých oblíbených zahraničních blogerů a prostě to sedí. Jenže pojmenovat to anglicky mi přišlo na palici, nemám na českém blogu ráda zbytečné pěchování angličtiny tam, kde to jde krásně říct mateřštinou. Na druhou stranu to pro mě bylo jako název kapely, přeložit to pořádně nešlo, tak jsem z toho nakonec udělala takovýhle paskvil. Je to český Projekt, ale anglický název Eliminate mu zůstal, protože mu sedí ;) Krom toho to sedí i ke mně, sama mám ten blog částečně bilingvní a mnohdy se nemůžu rozhodnout, jestli někde použiju české nebo anglické slovo - oba jazyky miluju, dá se říct, stejně.
Mohla bys Projekt Eliminate představit? Nalákej čtenáře ke čtení, blogerům vnukni nápad. Jak se nyní vlastně projektu daří?
Jde o mou soukromou potřebu zatočit s mým starým životem a se vším, co jsem během dětství a dospívání nakřečkovala. Není toho až tolik, ale můj problém vždycky byla silná citová vazba k věcem a vzpomínkám, kterých mám málo a jakožto člověk s opravdu příšerně špatnou pamětí se smrtelně děsím jejich ztráty, kdyby mi je nemělo co připomínat. Jenže mě to svazuje. Jsem přesvědčený minimalista a chci žít svobodná, bez krámů, chci mít jen to, co opravdu potřebuju a miluju, a žádná emocionální závaží. Chci být schopná se kdykoli přestěhovat s pár kufry, bez nutnosti nechávat "doma" u rodičů celý zbytek svého života, co se nevešel, staré hračky a oblečení. Chci toho mít tolik, aby to se mnou mohlo jet všechno, a jen tolik, abych nic netahala zbytečně. Tímhle prochází prakticky každý novopečený minimalista, většina z nich to ale dělá o dost efektivněji (podle mě i proto, že v zahraničí existuje víc možností, jak se šikovně věcí zbavit a prodat je nebo darovat do správných rukou, přijde mi, že u nás je to mnohem těžší), mně to trvá. Na blog jsem to začala psát až teď (pracuju na tom postupně už několik let), protože jsem to chtěla rozjet ve větším měřítku a abych měla nějaký záznam. Chtěla jsem si vést poctivý deníček všech pocitů, které se při tom vynoří, a že jich je - je to pro mě zároveň takový duchovně očistný proces a navíc se tím trénuju ve sledování vlastních myšlenek a vnímání vlastních pocitů.
Dodala: Daří se tomu docela dobře, ale mělo by to jít mnohem rychleji. Budu se muset zamyslet nad změnou strategie a pohnout s tím, jinak neexistuje šance, že bych to do Vánoc měla aspoň zpoloviny hotové. Můj ideál byl odjet do další země svobodná, s těmihle věcmi vyřešenými. Teď vidím, že tak, jak to teď dělám, nemám šanci toho dosáhnout. A i když bych se spokojila s částečným úspěchem, mnohem raději bych tím pohla víc.
Myslím, že je pravý čas pro chlubilství. Co považuješ za svůj blogerský majstrštyk (rubrika, článek, několik článků, několik rubrik najednou)?
Těch článků by asi bylo víc, v podstatě se mi při každém zabroušení do archivu starého blogu (což bohužel nedělám moc často) směju jako magor a bavím sama sebe (ať žije sebestřednost) nebo mě až mrazí, jak se mi něco povedlo napsat. I proto si občas říkám, že bych to měla vytisknout a třeba i vydat, ale zase kdo by to četl, to nemá formu. Sto názorů nějaké M. z horní dolní? Koho by to zajímalo? :D Nejsem Ostravak nebo tak něco - i když si třeba myslím, že některé mé články jsou fakt dobré, není to marketingově zajímavé. V posledních letech mě nejvíc bavily moje články o minimalismu, názory na AK, které spousta lidí onačovala za velmi trefné (zase to ego dostalo masáž), v podstatě celá rubrika Šedá eminence, hodnocení designů v článcích nebo mailech, po nichž mi zmínění blogeři poslali nový screen svého blogu, kde se podle mých příser... ehm, připomínek zařídili, to mě fakt hřeje u srdce.
Vždycky mě nejvíc baví takové ty články, co píšu fakt s inspirovanou slinou, kde dokážu sama sebe i čtenáře navnadit k nějaké změně. Kde mi lidi komentují se slovy, že jsem v nich právě něco zlomila a že jdou něco udělat jinak. Že jsem jim dala obrovský kopanec. To mě na tom blogování nejvíc baví a přesně pro tyhle momenty to dělám, ale nějaký konkrétní teď asi nevyberu.
Dodala: Plus jsem samozřejmě hrdá na svůj design: D Ačkoli se celkem často dostanu do krize, kdy mi na něm furt něco vadí, v zásadě na sobě miluju schopnost udělat to jednoduché a pěkné a hlavně dobře čitelné. I když mám furt strašně moc na čem pracovat a není až tak o co stát - nepovažuju se za designéra, beztak to patlám v Malování.
Na kus řeči s M. Phoenix
Drazí Snílci, dozajista si pamatujete, že jsem při vyhlašování Honu na bludišťáky uveřejnila i tři stupně odměn. Nyní je čas plnit své sliby a dát M. Phoenix vyslouženou odměnu.
Na počátku našeho rozhovoru bych Ti, milá m., chtěla poděkovat, že ses zapojila a snad ještě zapojíš do Honu na bludišťáky a že ses uvolila k tomuto rozhovoru (ostatně rozhovor je součástí nízké odměny).
Milerádo se stalo, já naopak děkuji, že přišla taková příležitost. Předhodit nám, starým žralokům, něco, co nás nějakým způsobem vybičuje k aktivitě, to je kumšt, a to mě přitom Imaginarius vždycky bavil. Teď mám pomalu pocit, že kdybych neměla zištnou vidinu nějakého bludištního postupu, tak se na to vykašlu :D Což je hrůza.
To je vskutku trestuhodné, ale počítala jsem s tím, že se Snílci zapojí ze zištnosti a nikoliv z čisté lásky k humění a Imaginariovi. Jak se Ti vlastně celá tato akce jeví?
Lovení bludišťáků? Mě to děsně baví a jsem za to ráda. Jednak je to ta zištnost - v podstatě i když se člověk nehoní za ničím hmotným, dá mu to nějaký vnitřní impuls se dokopat. Být ve sbírce iluzí je mně osobně nějak málo, přijde mi, že do ní stejně lidi lezou, jen aby tam dali to svoje, a na další už se nedívají. Ani ze zveřejňování na FB nemám dojem, že by mi to přivádělo znatelnou návštěvnost. Bludišťáci ovšem, to je jiná! Už proto, že prostě miluju to slovo :D A každopádně to jednoduše oceňuju jako nápad vybičovat lidi k aktivitě nějakým nad rámec vloženým úsilím. Vymyslet iluzi, to dovede celkem každý, ale podat to tak kouzelně a neotřele, jak to děláš ty, a udělat z toho hru, no to je dokonalost. Podobně mě baví Dragiliiny dračí výpravy. Je to prostě něco navíc, co mi připomíná snílkovské RPG a víc mě to vrací do snílkovského světa. Bez toho by měl člověk pocit, že je prostě jen v nějakém blogerském klubu.
Když už jsi narazila na pojem blogerský klub, nemohu odolat tomu pokušení, abych se nezeptala na Tvůj názor. Jak vnímáš takové kluby? Jsou k užitku nebo si myslíš, že je to jen proto, aby se sbíraly odznáčky?
Přijde na to, jestli člena skutečně baví myšlenka toho klubu a jeho komunita. Já si třeba neumím představit, že bych byla členem nějakého klubu fotografů nebo pisálků nebo básníků, nedává mi to smysl a nevím, co bych z toho měla. Ale klub, kde se můžu oddávat snění a nebudou mě mít za magora? To je přesně pro mě, nic podobného jsem nikde jinde neviděla a přijde mi to dost unikátní, i když už nemáme to RPG, kde se člověk s mými realitě utíkajícími choutkami mohl fakt vyřádit. Tohle hraje na mou nejcitlivější nejvnitřnější strunu, a proto mi to dává smysl, podobně jako AK, kde zase vidím smysl v šíření osvěty ohledně pozvedávání laťky českým blogerům (i když už dlouho nemám pocit, že by se tam o to někdo výrazně snažil, pořád mě baví ta myšlenka). Sbírání odznáčků mě už dávno neláká, mimojiné i proto, že se jako milovník minimalistických designů snažím mít na blogu co nejmíň grafických prvků. Stejně to ale vidím i s lajkováním skupin a stránek na FB, to taky nedává smysl, pokud se vyloženě neúčastním aktivity v té skupině. Lajkovat, že mám ráda smažený sýr? Prostě k čemu?
Teď se červenám, že jsem fanouškem pověstného smažáku. Stále kroužíme okolo jednoho sousloví. Klub Snílků. Zdalipak si ještě vzpomínáš, kdy jsi dostala svůj lístek na Planetu Snílků? Jaký jsi měla pocit, když jsi letenku držela v ruce? Co Tě napadlo? Cos udělala jako první?
Taky nemám nejčistší svědomí. Ačkoli z valné části je to technickou stavbou FB a nemožností spoustu věcí odlajkovat… Nicméně k tomu dalšímu - nevzpomínám, jsem totiž sklerotik jako noha! Musela bych zabrouzdat do archivu a najít se tam. Vím jen, že jsem určitě měla radost a taky pocit, že jsem doma a že to dává smysl, že jsem byla přijata. Nejspíš jsem taky měla radost, že mám o jeden klubík k AK navíc. Ale i tehdy jsem věděla, že víc už jich chtít nebudu. Nevím, jestli to byla první věc, ale myslím, že jsem se záhy zapojila minimálně do přispívání do Imaginaria, ten mě vždycky nejvíc bavil. S velkou pravděpodobností jsem tehdy taky prolustrovala klubový blog, abych se podívala, co na něm vlastně všechno je. A bezpochyby jsem si hned vylepila klubovou ikonku.
A pamatuješ si, proč jsi do KS chtěla? Případně co jsi jako důvod napsala do přihlášky?
Myslím, že mě bavil prostě ten nápad, klub, kde nejde o to, jestli fotíš nebo umíš něco jiného kreativního (běžného), ale jestli umíš unikat do snových fantasií. Být hrdý na to, že jsi snílek a že se umíš ponořit do knihy nebo filmu tak, že se vynoříš o týden později a nevíš, kde jsi a jak ses tam dostal. Že máš nějaké napojení na "trochu jiný" svět než je ten šedivě nudný "reálný". Určitě se mi taky líbil design a názvy rubrik a vůbec ten koncept. To je taky nevídané.
Nu, já jsem trochu zapátrala a objevila jsem zajímavou věc. Nejenomže jsi na Planetě Snílků starousedlíkem, ale také jsi byla jednohlasně schváleným občanem. Ostatně zde je celý přepis Tvého přijímacího řízení:
Pátá vzducholoď - 9. 1. 2011
18. prosince 2014
Vánoční voňavé Interestio
Velevážené vánočně naladěné snílkovstvo!
Nevím, jak vy, ale já si letos Vánoce vyloženě užívám! Vůně skořice a svařáku už mám plný nos, a přece nemám dost. Celé dny trávím snažením se o to, aby tyhle svátky byly opravdu pohodové - odpočívám, co to dá, stromeček jsem sehnala s o dost větším předstihem než vloni, dárky jsou už taky zařízené, jen je zabalit - ale to si nechávám až na později. S úklidem to oproti jiným dnům nepřeháním - ostatně každá správná hospodyňka má uklizeno nejen o Vánocích, žeáno >:), jen se postupně snažím to tu ještě víc zvelebovat, rozlepuji vánoční nálepky a připravuji vše na příchod hlavní hvězdy toho všeho - řádně chumlatého a voňavého vánočního stromečku, který si zatím v klidu opakuje svůj text ve sklepě a čeká, až ho vypustíme na jeviště.
 |
| zdroj |
Do konce prosince ještě zbývá nemálo dní a dalo by se tak říct, že na Interestio je ještě brzy, ale jak známo, v prosinci nebývá tak důležitým milníkem ani tak ten konec, jako nejprve právě ten Štědrý večer! Nedělám si iluze o tom, že už máte všichni všechno hotovo a všechny dárky nakoupeny, a proto mi přišla škoda vypouštět tenhle brilantních nápadů plný výběr až po Vánocích, kdy už to bude vlastně pasé. Taková rada či trocha inspirace na poslední chvíli může ještě leccos zachránit, a proto tento měsíc vypouštím Interestio o něco dřív, ať máte případně ještě čas nechat se nakopnout. Věřím, že hned po Vánocích se roztrhne pytel s články o tom, co bylo pod stromečkem, ale i s nejrůznějšími novoročními předsevzetími, na něž se vyloženě těším a vynasnažím se vám je přinést snad ještě začátkem ledna jako takový menší speciálek (ovšem nedělejme sliby, kdoví, jak budu po Novém Roce vypadat!)
Zatím si pěkně užívejte svátky, nehroťte to, dejte si svařáček nebo groček a hlavně nohy v teple!
Veselé Vánoce vám vinšují za Interestio vaše Emátko a šotčice Dragilia :)
Vánoce, Vánoce přicházejí... ♬ aneb dekorujeme, pečeme a přemýšlíme
Tak nejprve si dáme Altairův předvánoční komiks.
Kika napsala dopis Ježíškovi.
Vikomta předvánoční magoření jeho okolí dost ničí. Ovšem když už něco, tak si vyrobte pořádný adventní věnec, a nebo taky třeba jeden netradiční vánoční svícen podle jeho návodu. Ten se navíc nemusí používat jenom o Vánocích.
Tak trochu politicky, tak trochu jinak, ale rozhodně vtipně radí Old Boy, jak letos na Barevné kapry :)
Adventní předsevzetí? Nic nedělat! rozhodla se Magdaléna. To mohu podepsat ;)
Vánoční nálada chytla i Luci Lestrange - a i u ní najdete várku perníčkové inspirace.
Lenin má kumbálové patálie, přesto se však snaží nepodléhat panice.
Dragell si připravila seznam svých vlastních článků s vánočně laděnými návody.
Teeda radí, jak na jedlý dárek v podobě nakládaného hermelínu. Mmm, tomu říkám nápad... :)
Čtyři tipy na knižní dárky přináší Polgara.
Lucie nabízí na prodej spoustu pěkných knih z vlastní knihovničky a Dragell jí sekunduje. Je libo obdarovávat kulturně? Alkohol ne! Raději knihu.
Robčina satira na pražské vyrovnávání se s kalamitou.
Takový jakože návod na Opravdu minimalistické dárkování ode mě, aneb jak se na to musí dívat takový cestovatel a minimalista :)
Jak si navodit vánoční atmosféru a vyhnout se stresu radí Nicolas.
Magdaléna nemá ráda avokádo. Ale udělat ho nasladko do podoby vánočních truffles, to je jiná!
Petici za sněhuláka a za sníh zvažuje založit Hanyuu.
Jednoduché sněhové cukroví si pro vás připravila Teeda. Mmm, já miluju pusinky!
Old Boy má krásné vánoční vzpomínky na maminku.
Je libo ovesné kuličky? Recept máme od Niky.
Elwin vyráběla voňavé věnce. Ze sušeného ovoce je zase spáchala veki.
Ježura už peče cukroví a Helena Lišková jí sekunduje krásně nazdobenými perníčky.
Ovšem Robčina perníková chaloupka, to je teprve něco! :)
Kiwi se může utlouct po zázvorkách.
Pánská taška přes rameno - Lenčin vánoční tip na dárek.
Prosincové fotořádění
Ondřej Vlček takhle pěkně zaznamenal letošní sněhovou nadílku.
Psavčí a filmofilský koutek
Yima sepsala příjemnou apokalyptickou povídku Zvoník.
Temnářka poukazuje na dvojí pojetí povolání spisovatel.
Polgařina recenze na Líbejte mě od Katherine Pancolové.
Petr Vápeník si hraje se slovy.
Eluin zrecenzoval vloni uvedený film Breathe In a prý to nebylo špatné.
Elsa zašla do kina a přináší pár filmových doporučení.
I Eva má pár tipů a jedno varování.
Pět knih zrecenzovala Kelly.
Paměti kata Mydláře zase přečetla Lúmenn.
Ne tak vánoční, ale pořád zajímavé vyrábění
Veki se zúčastnila vitrážového workshopu.
Monica Otmili se nechala inspirovat Hrami o trůny a stvořila honosný náhrdelník pro královnu regentku.
I o Vánocích jde život dál a snílci dumají
A. došlo, že nemá zdaleka takový vztah ke svým věcem, jak si myslela. Oprostit se od materialismu, šlo by vám to?
Eluin upozorňuje na aktuální téma na Facebooku - množící se statusy ohledně nových podmínek. Někteří lidé holt zjevně nechápou, jak fungují smlouvy. (Pokud v tom taky nemáte jasno, pusťte si toto starší, pořád ale velmi platné a vtipné video)
"Jsem šťastná? Asi jo." říká si Žebyjá.
Ofélie mě zase jednou dostala svým kouzelným hlubokomyslným článkem Nikdy ne mezi nebem a zemí, plným úžasné životní filozofie. Povinně přečíst, milí snílci!
Co v zimě zahřeje nejlíp, je sauna. Lawiane právě odfrčela do Finska a těsně předtím si střihla zamyšlený článeček právě O saunování a chatách. (Dala bych si říct, nevím, jak vy O.o)
Miloš vzpomíná na tvorbu Joe Cockera, zejména na jeho brilantní covery.
Robka se hudebně ohlíží za rokem 2014. Co kde vyšlo skvělého a co se nepovedlo?
Ze života
Mengano opět pobavila se svým článkem Metamorfóza v hrocha :D To znám. Taky se po ránu nepoznáváte?
Jak to chodí v krámku s deskovými hrami vypráví piuPiu.
Belsiny Mlžné povzdechy k zamyšlení.
Citová Prostitutka došla k závažnému životnímu rozhodnutí. Co to slyší ucho mé, že by svatební zvony? :)
Jak si Marillee uživala prosincovou ledovku.
Nessie navštívila restauraci s Michellinskou hvězdičkou a byla naprosto nadšená.
Zprávař konečně potkal tu pravou a jedinou! Ale...
Kterak Annika zpívala na adventním koncertě (a další hudební zážitky).
Na starý dobrý Semafor vzpomíná Petr Vápeník.
Monica Otmili o tom, co se snaží držet za rty hlavně v MHD. Dveřníky můžu podepsat, taky bych to mlátila po hlavě!
Zprávař se těší na filmové premiéry příštího roku. A co vy? Já si rozhodně nenechám ujít Jupiter.
Lawianina sonda do duše se skleničkou čaje a spoustou finských slovíček.
Střípky z blogosféry
Nemůžeme opomenout Lyřinu vlastní verzi Interestia - článek plný pečlivě vybraných odkazů z listopadu.
Jednou za čas se vždycky najde někdo, kdo se zase opře do Autorského Klubu a tentokrát to je Vikomt ;)
A pokud vám přišel pod ruku nějaký zajímavý prosincový článek, který by tu neměl chybět, víte, co s ním - směřujte ho na klub.snilku@email.cz.
17. prosince 2014
10. prosince 2014
8. prosince 2014
5. prosince 2014
Iluze stá padesátá čtvrtá
Píseň vody
Poslední vybělené prstní kůstky Smrťovy pravice jemně svíraly... Vážně to chceš vědět, čtenáři?
Hoj ahoj!
Dnes jsem psala test z gramatiky staroslověnštiny a jsem z toho trochu rozladěná, proto věřím, že mne pochopíte, když chci utéct ke svému živlu. Jsem vodní stvoření. Těch pár jemných, nenahmatatelných atomů křehce spojených v prchavou hmotu. Beztvaré něco. To je nadevšechny léky pro tělo i ducha.
Jakýpak živel je Vám nejbližší? Který Vám skýtá úlevu a jakési očištění při kontaktu s ním? Rádi noříte prsty do kypré hlíny? Smějete se když pořádně zafouká? Nebo máte největší radost, když si můžete jen tak zapálit svíčku a svůj pohled zabořit do teplého světla mrskajícího se plaménku?
Autor: Sylar113
Dámy, pevně věřím, že obrázek níže se Vám bude při nejmenším líbit. A víte co je zvláštní? Že Imaginarius Vás inspiruje pouze ke krátkým textům. Nebo se mýlím a nějaký obrázek z Imaginaria odstartoval život delšího příběhu? Pročpak jsem od Vás ještě neviděla nějaký delší text? Klidně i na pokračování. Ostatně čím více příspěvků, tím více limo a tím více bludišťáků.
Autor: AquaSixio
Všem lovcům z minulého týdne gratuluji, získali jste bludišťáka, i když vivienne měla značně svéráznou odpověď. Hmm, na co bych se asi tak mohla dneska zeptat? Už jsme měli chemii, zoologii. Co takhle zabrousit do botaniky?
Po které rostlince oznámili testovaní dobrovolníci téměř totožné halucinace o návštěvě trpasličí země?
Nejsem si zcela jistá, zda už tato melodie někdy na půdě Libere zazněla, ale ono není na škodu si dobré kousky čas od času připomenout.
Výzva všem:
Pokud máte nějaký návrh, připomínku, jste s něčím nespokojeni nebo spokojeni ohledně Imaginaria či Klubu Snílků, prosím, dejte nám to vědět buď zde v komentářích, na facebookové stránce, nebo na klubový e-mail. Předem děkujeme za všechny podněty a upozornění. Jsme také jenom lidé a chybujeme.
V ÚVAHU BEREME I ÚVAHY!
Odkazy, řádně označené, na své Iluze prozaického, básnického či úvahového charakteru, uctivě prosím, račte vkládati do:
Sbírka Iluzí je na svém místě, tedy zbývá se už jen rozloučit. Milá ditka, buďte hodna, neb jinak Vám Ježour nadělí... uhlí či jinou užitečnou pohonnou hmotu.
Hola hej!
Vaše tetka Maglaiz
2. prosince 2014
Principia - Můj poslední den na této škole (Tea)
Milí Snílkové,
nadešel čas, abych se kála. Pro svou zaneprázdněnost a roztržitost jsem Vás připravila o možnost si dopřát tento příběh o mnoho dní dříve.
Má omluva tedy patří nejen Tee jako autorce, ale i Vám všem.
Doufám, že za trest nebudu předhozena nezkroceným dračím hejnům (kterých je v knihovně stále dostatek) ale že nade mnou bude, pro tentokrát, přimhouřeno ctěné oko kormidelníkovo.
Je však už na čase, abych přestala žvanit a předstvila Vám dnešní přírůstek do knihoven slečny Principiae.
Díky němu se ocitáme mezi stránkami deníku. Čas pokledně plyne kolem nás a nechává nehlédnout do mysli i života hlavní hrdinky.
Kam nás ale jeho vody vlastně zanesou?
Můj poslední den na této škole.
14.2.
Shodou okolností je dneska Valentýn,
ale kvůli důležitějším starostem, bych na dnešní svátek zamilovaných opravdu zapomněla.
Vtipné je, že před rokem, den před 1.Májem tady vše začalo..
A dnes, na Valentýna zase končí.
Sedím ve své předposlední lavici u okna, jako posledně a rozhlížím se po třídě, po spolužácích a uvědomovala si, že jsem tu dnes opravdu už naposled.
Musela jsem ještě do zítřka dojet, abych si vyzvedla poslední věci na mém pokoji na internátě a potřebné papíry od paní ředitelky.
Zazvonilo na poslední hodinu a já mám namířeno, kam jinam než naposled procházkou na internát, sbalit si poslední věci a ráno naposledy na autobus směr mé rodné město.
Naše třída se nachází v prvním patře, všichni utíkali dolů přes šatny do jídelny na oběd, jen já si jdu, jako poslední, pomalu a nemám vlastně ani kam spěchat.
U šaten jde naproti mě Kuba.
Když mě zahlídne, běží ke mně a hned se vyptává na několik otázek najednou
,,Ahooj, kde jsi byla tak dlouho? Jsi byla nemocná? Jsem si říkal, co se s tebou stalo, že jsem Tě ani na intru nepotkal"
,,Ahoj Kubo, ráda Ti vše vysvětlím, ale nevím, jestli máš dneska čas, asi spěcháš domů, že?"
,,Ani ne, můžu se zdržet,
venku je pěkně, vůbec to nevypadá na únor, můžeme se jít někam posadit klidně."
Potěšilo mě to a šla tedy s ním do jídelny, kde si k nám v mžiku přisedává Martin.
Kuba a Martin jsou jediní normální, hodní, milí kluci na této škole.
Oba jsem poznala tady ve škole,
s Martinem přímo v jídelně, kde měl praxi, jako číšník a Kubu zase na intru, kde co 14 dní vařil večeře a kvůli dojíždění zůstával po celý týden na intru, kde jsme se spolu začali bavit.
Neminuly nás řeči o tom, že spolu něco máme a tak dále, ale mezi námi byl celou dobu jen čistě kamarádský vztah.
Otáčím hlavu na stranu k Martinovi a ptám se ,,V kolik ti jede autobus domů?"
,,Za hodinu, proč?"
,,Jestli půjdeš na chvíli s námi ven, když jsem tady dneska poslední den"
Dívám se i na Kubu, který právě zvedá svou židličku připíchnutou na knedlíku a přikyvuje ,,Jo, pojď, bude větší sranda"
Věděla jsem, že mám u sebe ještě poslední peníze a,
když už dnešek nestrávím zavřená v pokoji na intru, jdeme do obchodu, ať si máme ten můj poslední den čím připít..
Mrzí mě následné loučení s Martinem, ale vím, že se neloučíme na dlouhou dobu a s posledním ,,ahoj" s objetím nastupuje do autobusu a stihnu mu ještě naposled přes autobusové okno zamávat.
S Kubou vyrážíme přes náměstí na internát, kde se mi podaří ho bez dohledu vychovatelky a vychovatele dostat do mého pokoje, jen na prohlídku.
Hned najde toaletní papír, položený na poličce a chce s ním ze srandy házet po chodbě
,,Kubo, jsem tu poslední den, ale ty tu nemáš ani co dělat, takže já mám to, pro co jsem přišla a mizíme.
Se zadržujícím smíchem jdeme potichoučku po schodech dolů a to by nebyl Kuba, kdyby u posledního schodu nezakopl a málem sebou nešvihl na pohovku.
,,Pojď dolů rychle, ty se tu ještě zabiješ, než já odjedu"
Smích už v sobě nemůžeme ani jeden z nás udržet a z posledního patra se smějeme, jako blázni.
,,Pojď, zajdeme se podívat do jídelny ještě"
,,Co tam? Určitě bude zavřená a nic tam nebude"
,,Říkám Ti pojď, tak se neboj a poslouchej mě"
Zkoušíme kliku a odemčeno.
Vytáhnu z jeho batohu prázdnou flašku a načepuji rychle do ní čaj, nikdy nevíme, kdy se nám čaj bude hodit.
Vyjdeme z intru a stačí nám přejít cestu a jsme u vstupu do parku, kde si na poslední lavičce, na konci parku sedneme.
Posloucháme písničky, povídáme si, smějeme se, opakovaně připíjíme na můj poslední den tady, ale hlavně na první den, kdy jsme se poznali.
Nedá mi to, při tom všem pěkným myslet na důvod mého rozhodnutí jet právě sem.
Důvod, kterému jsem věřila, že bylo správné rozhodnutí, tady jet.
Tady zůstat.
Přestávám vnímat Kubu a bloudím v mých vzpomínkách na něj.
Na minulý rok, pálení čarodějnic, první Máj a nás dva.
,,Vnímáš mě? Leo?"
,,Jasně, že vnímám"
,,Na co jsi myslela?"
,,Ale, na nic, poslouchám Tě."
,,Myslela jsi na Dominika, že?"
Nemusela jsem odpovídat, Kuba vše věděl od prvního dne, celý náš příběh.
Můj a Dominikův.
,,Hlavně nelituj toho, že jsi tady byla, protože bys jinak nepoznala mě, takže je to dobře, že ses rozhodla tady jít. Bylo od něj hnusné, se na tebe vykašlat a nechat Tě, ale ty ničeho nelituj."
,,Já taky ničeho Kubo nelituju."
Dominik zůstal i po tom vše v mé hlavě i v mém srdci, ale tam zůstane ještě dlouho.
První láska se nezapomíná.
Ani nejde zapomenout.
Ano, kvůli nás dvou, kvůli dálce, která nás dělila, jsem se rozhodla jít tady na školu a být na internátě.
Bohužel léto, před začátkem školního roku jsme se rozešli.
Bylo to komplikované a vlastně ještě nebyla příležitost si o tom všem v klidu popovídat a vysvětlit si to.
Stalo se to tak rychle a nečekaně..
Během roku nebyl čas se sejít, z jeho strany ten čas nebyl a dnes jsem tady naposledy a nevím, kdy mě bude tady čekat další cesta.
Kdy ho budu moct ještě vidět a promluvit si s ním o všem.
Ale jedno vím a cítím stoprocentně, tady naposledy nejsem.
Blížil se večer a nastal čas, kdy musel Kuba na poslední večerní autobus a já zpátky na internát dobalit si věci a naposledy se vyspat v mém pokoji, v mé posteli..
,,Hlavně nebuď smutná a nebreč, tady, vezmi si moje sluneční brýle, víš jak je pořád nosím u sebe, ale nech si je na památku a pokaždé, když se na ně podíváš, vzpomeň si na mě, jo?"
,,Opravdu? Vím moc dobře, že to jsou Tvé nejoblíbenější sluneční brýle, máš je u sebe každý den"
,,Tak teď budou Tvoje."
Blíží se k nám Kubův autobus a my se naposled pevně objali a ještě než nastoupí všichni před ním vysloví poslední slova
,,Uvidíme se brzo, neboj a opatruj moje brýle."
Autobus odjíždí a tu stojím, brýle v rukách a nemůžu se ani hnout z místa.
Mám na sobě jen tričko a chladný vítr mě donutí udělat krok v před do kopce, kde na úplném kopci stojí internát.
Mé city ke Kubovi vážně nikdy nebyly vážné, než jako ke kamarádovi, tady po celý rok k nejlepšímu kamarádovi, stejně jako k Martinovi.
Díky nim jsem to lépe zvládala bez Dominika, bez našich plánů, jaké to bude, až tady od nového školního roku nastoupím.
K Dominikovi byly mé city opačné.
Vzpomínka na náš první společný den, kdy jsme si řekli ,,ano, budeme spolu" na pálení čarodějnic a následně náš u obou premiérový, první Máj, kdy jsem byla ta nejšťastnější holka na světě.
Vytahuju naposled svůj červený čip pro odemknutí internátu.
Naposled šlapu po schodech do svého pokoje.
Naposled se postavím k oknu a naposled si řeknu
,,Děkuji Dominiku, že jsi mi dal důvod, tady prožít hezký rok, kterého už nebudu nikdy litovat."
Jakpak se vám zalíbil příběh?
Zdraví zvědavá
Dragilia
Ps: I nadále na hloubavé Snílky čekají dračí indicie.
Pss: Oddračená oddělení se těší na další tvorbu Snílků. :-) A čím, že je vlastně zaplnit?
Psss: Pokud jste odvážní a nehořlaví, můžete se mezi draky vydat taky. :-) Kdo další se vypraví pro nápovědy?
1. prosince 2014
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)