Milí Snílkové,
nadešel čas, abych se kála. Pro svou zaneprázdněnost a roztržitost jsem Vás připravila o možnost si dopřát tento příběh o mnoho dní dříve.
Má omluva tedy patří nejen Tee jako autorce, ale i Vám všem.
Doufám, že za trest nebudu předhozena nezkroceným dračím hejnům (kterých je v knihovně stále dostatek) ale že nade mnou bude, pro tentokrát, přimhouřeno ctěné oko kormidelníkovo.
Je však už na čase, abych přestala žvanit a předstvila Vám dnešní přírůstek do knihoven slečny Principiae.
Díky němu se ocitáme mezi stránkami deníku. Čas pokledně plyne kolem nás a nechává nehlédnout do mysli i života hlavní hrdinky.
Kam nás ale jeho vody vlastně zanesou?
Můj poslední den na této škole.
14.2.
Shodou okolností je dneska Valentýn,
ale kvůli důležitějším starostem, bych na dnešní svátek zamilovaných opravdu zapomněla.
Vtipné je, že před rokem, den před 1.Májem tady vše začalo..
A dnes, na Valentýna zase končí.
Sedím ve své předposlední lavici u okna, jako posledně a rozhlížím se po třídě, po spolužácích a uvědomovala si, že jsem tu dnes opravdu už naposled.
Musela jsem ještě do zítřka dojet, abych si vyzvedla poslední věci na mém pokoji na internátě a potřebné papíry od paní ředitelky.
Zazvonilo na poslední hodinu a já mám namířeno, kam jinam než naposled procházkou na internát, sbalit si poslední věci a ráno naposledy na autobus směr mé rodné město.
Naše třída se nachází v prvním patře, všichni utíkali dolů přes šatny do jídelny na oběd, jen já si jdu, jako poslední, pomalu a nemám vlastně ani kam spěchat.
U šaten jde naproti mě Kuba.
Když mě zahlídne, běží ke mně a hned se vyptává na několik otázek najednou
,,Ahooj, kde jsi byla tak dlouho? Jsi byla nemocná? Jsem si říkal, co se s tebou stalo, že jsem Tě ani na intru nepotkal"
,,Ahoj Kubo, ráda Ti vše vysvětlím, ale nevím, jestli máš dneska čas, asi spěcháš domů, že?"
,,Ani ne, můžu se zdržet,
venku je pěkně, vůbec to nevypadá na únor, můžeme se jít někam posadit klidně."
Potěšilo mě to a šla tedy s ním do jídelny, kde si k nám v mžiku přisedává Martin.
Kuba a Martin jsou jediní normální, hodní, milí kluci na této škole.
Oba jsem poznala tady ve škole,
s Martinem přímo v jídelně, kde měl praxi, jako číšník a Kubu zase na intru, kde co 14 dní vařil večeře a kvůli dojíždění zůstával po celý týden na intru, kde jsme se spolu začali bavit.
Neminuly nás řeči o tom, že spolu něco máme a tak dále, ale mezi námi byl celou dobu jen čistě kamarádský vztah.
Otáčím hlavu na stranu k Martinovi a ptám se ,,V kolik ti jede autobus domů?"
,,Za hodinu, proč?"
,,Jestli půjdeš na chvíli s námi ven, když jsem tady dneska poslední den"
Dívám se i na Kubu, který právě zvedá svou židličku připíchnutou na knedlíku a přikyvuje ,,Jo, pojď, bude větší sranda"
Věděla jsem, že mám u sebe ještě poslední peníze a,
když už dnešek nestrávím zavřená v pokoji na intru, jdeme do obchodu, ať si máme ten můj poslední den čím připít..
Mrzí mě následné loučení s Martinem, ale vím, že se neloučíme na dlouhou dobu a s posledním ,,ahoj" s objetím nastupuje do autobusu a stihnu mu ještě naposled přes autobusové okno zamávat.
S Kubou vyrážíme přes náměstí na internát, kde se mi podaří ho bez dohledu vychovatelky a vychovatele dostat do mého pokoje, jen na prohlídku.
Hned najde toaletní papír, položený na poličce a chce s ním ze srandy házet po chodbě
,,Kubo, jsem tu poslední den, ale ty tu nemáš ani co dělat, takže já mám to, pro co jsem přišla a mizíme.
Se zadržujícím smíchem jdeme potichoučku po schodech dolů a to by nebyl Kuba, kdyby u posledního schodu nezakopl a málem sebou nešvihl na pohovku.
,,Pojď dolů rychle, ty se tu ještě zabiješ, než já odjedu"
Smích už v sobě nemůžeme ani jeden z nás udržet a z posledního patra se smějeme, jako blázni.
,,Pojď, zajdeme se podívat do jídelny ještě"
,,Co tam? Určitě bude zavřená a nic tam nebude"
,,Říkám Ti pojď, tak se neboj a poslouchej mě"
Zkoušíme kliku a odemčeno.
Vytáhnu z jeho batohu prázdnou flašku a načepuji rychle do ní čaj, nikdy nevíme, kdy se nám čaj bude hodit.
Vyjdeme z intru a stačí nám přejít cestu a jsme u vstupu do parku, kde si na poslední lavičce, na konci parku sedneme.
Posloucháme písničky, povídáme si, smějeme se, opakovaně připíjíme na můj poslední den tady, ale hlavně na první den, kdy jsme se poznali.
Nedá mi to, při tom všem pěkným myslet na důvod mého rozhodnutí jet právě sem.
Důvod, kterému jsem věřila, že bylo správné rozhodnutí, tady jet.
Tady zůstat.
Přestávám vnímat Kubu a bloudím v mých vzpomínkách na něj.
Na minulý rok, pálení čarodějnic, první Máj a nás dva.
,,Vnímáš mě? Leo?"
,,Jasně, že vnímám"
,,Na co jsi myslela?"
,,Ale, na nic, poslouchám Tě."
,,Myslela jsi na Dominika, že?"
Nemusela jsem odpovídat, Kuba vše věděl od prvního dne, celý náš příběh.
Můj a Dominikův.
,,Hlavně nelituj toho, že jsi tady byla, protože bys jinak nepoznala mě, takže je to dobře, že ses rozhodla tady jít. Bylo od něj hnusné, se na tebe vykašlat a nechat Tě, ale ty ničeho nelituj."
,,Já taky ničeho Kubo nelituju."
Dominik zůstal i po tom vše v mé hlavě i v mém srdci, ale tam zůstane ještě dlouho.
První láska se nezapomíná.
Ani nejde zapomenout.
Ano, kvůli nás dvou, kvůli dálce, která nás dělila, jsem se rozhodla jít tady na školu a být na internátě.
Bohužel léto, před začátkem školního roku jsme se rozešli.
Bylo to komplikované a vlastně ještě nebyla příležitost si o tom všem v klidu popovídat a vysvětlit si to.
Stalo se to tak rychle a nečekaně..
Během roku nebyl čas se sejít, z jeho strany ten čas nebyl a dnes jsem tady naposledy a nevím, kdy mě bude tady čekat další cesta.
Kdy ho budu moct ještě vidět a promluvit si s ním o všem.
Ale jedno vím a cítím stoprocentně, tady naposledy nejsem.
Blížil se večer a nastal čas, kdy musel Kuba na poslední večerní autobus a já zpátky na internát dobalit si věci a naposledy se vyspat v mém pokoji, v mé posteli..
,,Hlavně nebuď smutná a nebreč, tady, vezmi si moje sluneční brýle, víš jak je pořád nosím u sebe, ale nech si je na památku a pokaždé, když se na ně podíváš, vzpomeň si na mě, jo?"
,,Opravdu? Vím moc dobře, že to jsou Tvé nejoblíbenější sluneční brýle, máš je u sebe každý den"
,,Tak teď budou Tvoje."
Blíží se k nám Kubův autobus a my se naposled pevně objali a ještě než nastoupí všichni před ním vysloví poslední slova
,,Uvidíme se brzo, neboj a opatruj moje brýle."
Autobus odjíždí a tu stojím, brýle v rukách a nemůžu se ani hnout z místa.
Mám na sobě jen tričko a chladný vítr mě donutí udělat krok v před do kopce, kde na úplném kopci stojí internát.
Mé city ke Kubovi vážně nikdy nebyly vážné, než jako ke kamarádovi, tady po celý rok k nejlepšímu kamarádovi, stejně jako k Martinovi.
Díky nim jsem to lépe zvládala bez Dominika, bez našich plánů, jaké to bude, až tady od nového školního roku nastoupím.
K Dominikovi byly mé city opačné.
Vzpomínka na náš první společný den, kdy jsme si řekli ,,ano, budeme spolu" na pálení čarodějnic a následně náš u obou premiérový, první Máj, kdy jsem byla ta nejšťastnější holka na světě.
Vytahuju naposled svůj červený čip pro odemknutí internátu.
Naposled šlapu po schodech do svého pokoje.
Naposled se postavím k oknu a naposled si řeknu
,,Děkuji Dominiku, že jsi mi dal důvod, tady prožít hezký rok, kterého už nebudu nikdy litovat."
Jakpak se vám zalíbil příběh?
Zdraví zvědavá
Dragilia
Ps: I nadále na hloubavé Snílky čekají dračí indicie.
Pss: Oddračená oddělení se těší na další tvorbu Snílků. :-) A čím, že je vlastně zaplnit?
Psss: Pokud jste odvážní a nehořlaví, můžete se mezi draky vydat taky. :-) Kdo další se vypraví pro nápovědy?
Žádné komentáře:
Okomentovat