M. Phoenix se nám rozpovídala a já byla ráda. Obávala jsem se, že M. Phoenix bude minimalistou i v tomto rozhovoru a uplatní spartanské vyjadřování. Naštěstí M. odhodila minimalismus a spustila.
Co na to říkáš? Jak moc se liší m., která psala onu přihlášku, a ta současná m.?
No vida, to je už nějaká doba a ke všemu mi připadá dost osudové, že jsem byla přijata 9. 1. a rozhovor se mnou děláš 9. 11. M., která psala přihlášku, se stalo od té doby strašně moc věcí a v lecčems je její život jiný. Třeba jsem se od té doby přestěhovala na vlastní doménu, vystřídaly se nějaké lásky, strávila jsem rok a půl v mé milované Anglii a našla svého pana Mysteriózního, zhubla pár kilo, trochu mi narostly vlasy a změnila se i spousta dalších věcí. Ale ve své snílkovské podstatě jsem pořád stejná, ne-li horší - protože teď už jsem na to snílkovství opravdu pyšná a neschovávám se s ním. Nové čtenáře taky hledám pořád, i když se mi už dávno podařilo vydobýt si celkem příjemnou čtenářskou základnu a nevidím to tudíž už tak zoufale.
Dodala: Myslím, každopádně, že mé tehdejší M. by se moc líbilo, kam se za ty tři roky dostala. Že nebudu vůbec pít kravské mléko nebo že si koupím koloběžku a budu drandit, že se nebudu bát nosit sytě červenou rtěnku a jak moc za tu dobu dospěju, to bych se nenadála…
Říkáš, že jsi změnila doménu. Raději bych začala ab ovo a píchla i do vosího hnízda. Ostatně to mají čtenáři rádi, velmi rádi. Trochu toho škandálu na dobré usínání. Rok 2011 - tehdy jsi ještě sídlila na blog.cz. Když sis založila blog na blog.cz, co jsi od toho očekávala?
Nový začátek, jak jinak. Byl to můj druhý blog, ten první jsem měla na sblog.cz a nejspíš bych na něm byla pořád, kdyby se mi tehdy nepověsil na paty jeden pošahaný psychopatický příbuzný (a škandálek je na světě) a psychicky mě neterorizoval. Sblog.cz neumožňoval žádnou moderaci komentářů, takže jsem se denně potýkala s hrůzou, co tam najdu viset. Nešlo to uhlídat. A lidé.cz, k nimž se to vázalo, už taky nebyli co dřív. Tak mi kamarádka doporučila blog.cz a já šla, trochu nervózní z toho, co bude, trochu se bojící, že si mě ten magor najde i tam. Z toho důvodu jsem změnila přezdívku. Neuvěřitelné, když si představím, kam mě vlastně posunul. Nebýt jeho, nejspíš bych vůbec nebyla M., možná ani fénixem. Ten vznikl právě z potřeby spálit za sebou mosty, aby mě nemohl najít.
Dodala: Očekávala jsem ale navíc i něco od sebe - že už nebudu dávat na blog goth obrázky a texty oblíbených songů: D Zezačátku jsem to ještě trochu dělala, ale celkem brzy jsem se seznámila s AK a začalo mě lákat být víc než tuctovka s kopírovanými obrázky. To udalo mému blogování jiný směr a začala jsem to brát vážněji. Začala jsem na sobě vyloženě makat.
Děkujme tedy pošahanému příbuznému, že stvořil m., jak ji známe. Na blog.cz jsi byla téměř pět let. Pročpak ten odchod na novou doménu? Jak bys vlastně ono odejití charakterizovala? Jako exil z politických důvodů? Stěhování za prací? Nebo naopak jako emigraci z rušné metropole na poklidný venkov?
Abych pravdu řekla, už několik posledních let jsem měla pocit, že jestli chci být brána jako bloger vážně, prostě musím mít blog na vlastní doméně, jinak je to jen trapčení v rámci máminých sukní (tím se nechci nikoho dotknout, ale pro sebe samou jsem to tak cítila). Jako by mi to bránilo v rozletu a jako bych se čím dál tím víc styděla někomu sdělovat adresu, když jsem nemohla být tak "cool", že bude jen cé zet. Inspirovaly mě k tomu i moje zahraniční vzory a fakt mě to lákalo, mít to svoje. Letité krize v AK a vůbec zacházení s lidmi na blog.cz mě v tom jedině podporovaly a nakonec, když jsem se rozhodla odejít, mě ta myšlenka, že "vlastně co, aspoň půjdu konečně na svoje a vy mi vlezte na hrb" psychicky podpořila a udržela mi pevnou ruku, když jsem psala ten inkriminovaný e-mail Standovi, že z AK vystupuju. Ten výstup jsem si vzala za záminku k přechodu a touhu přejít za záminku vystoupit z AK, což se mi sice na jednu stranu strašně nechtělo, na tu druhou jsem toho ale měla pokrk a už jsem nechtěla být omezována. Takže to bylo trochu ode všeho, hlavně ale nutný krok v cestě za svobodou. Od té doby si pískám a nemůžu si to rozhodnutí vynachválit. Cítím se být konečně sama sebou.
Takže emigrace byla doprovázena spíše pocitem uvolnění než velkým žalem a bědováním? Ani jedna slzička neukápla za těch skoro pět let s jedním blogem?
Ani ne. Měla jsem jen obavy, že přijdu o lidi, když se vzdám místa na titulce. Ale v tomhle mě neuvěřitelně zachránil Bloglovin. Taky mě mrzelo, že přijde vniveč všechna ta práce na tom, prorůst se starým blogem do internetu. Povedlo se mi to totiž dost dobře, mnohé mé tamější články jsou dodnes hojně navštěvovány a začínat znovu znamená tohohle se vzdát. Jako bysis založila podnik, vypěstovala si jméno a klientelu a pak ho zahodila a založila jiný, úplně nový. Ale jinak to holt nešlo, když chceš růst, musíš odhodit staré listy, aby mohlo přijít něco nového.
A také že přišlo. Akorát fénix nevstával z popela tak úplně nahý, že? Nějaké to starší peří si sebou odnesl. Dlouho byl stěžejním tématem obou Tvých blogů Deník au-pair. Jak vlastně vznikl nápad lidem ukázat, jak to chodí u au-pair?
Původní koncept se mi líbil a pořád mi seděl, a kdyby to šlo, byla bych si odnesla i staré články a celý blog vyloženě jen přestěhovala, takže jsem si sebou vzala aspoň ten vzhled a názevJ Nevím, jestli jsem měla vyloženě potřebu lidi seznamovat s životem au-pair, bylo to prostě jen pokračování klasických deníkových zápisů, jen to najednou náhodou mělo téma, tak jsem to začala vkládat do nové rubriky pod jiným názvem. Přišlo mi, že někdo, kdo by měl případně zájem o info o au-paiření, to tak bude mít lepší k dohledání.
Mohli bychom tedy říci, že motivací k této rubrice bylo čistě sobecké postěžování si, případně pochlubení se?
Asi jako ke každému deníkovému výlevu každého blogera Nikdo to nepíše jen tak z nudy, všichni si potřebujeme především zanadávat nebo se naopak pochlubit, jak jsme něco děsně zmákli.
Dodala: Byla jsem samozřejmě ráda, že mám místo běžného kibicování zpoza stolu lepší, akčnější téma, trochu víc ze života. A navíc au-paiření bylo něco, co znám a o co mi přišlo dobré se podělit, aby lidi vůbec věděli, co to obnáší. Kdekdo se mě na to ptal už po roce 2007, kdy jsem jela poprvé.
Au-paiření jsi na chvíli pověsila na hřebík, že? Kam se teď bude ubírat Tvůj blog? Kudy se klikatí Tvá cesta? - odmítám nařčení z urážky, že se m. zabývala či zabývá ópéřením!
To je ve hvězdách (příznačně). Momentálně jsem si jako téma na přechodnou dobu vzala debordelizování a redukci svého majetku, příští rok doufám, že to bude zase trochu cestovatelské, tentokrát ze Skotska. Ale v podstatě nemám zatím žádný definitivní plán, spíš čekám, co bude, a snažím se využívat času stráveného doma k něčemu, co jsem dávno chtěla udělat.
Zjistila jsem ovšem, že psát zpoza domácího stolu mě prostě nebaví, i když je to třeba o minimalismu a uklízení. Ten cestovatelský směr mi sedí a líbí se mi, že mě k tomu vlastně ten blog dokopává. Tak trochu toužím po tom mít zajímavý život už proto, abych měla o čem zajímavém psát a mohla být trochu průkopníkem. Sama od sebe bych se asi nehecla někam jet, ale když vím, že o tom budu moct napsat…
Exhibicionismus - blogerovo druhé jméno. Dalo by se tedy říci, že blog má na Tvůj život vliv nedozírných následků? Bráníš se vůbec tomuto vlivu?
Nebráním, naopak. Blog mi změnil život, změnil mě, naučil mě líp komunikovat, líp formulovat svoje názory a nebát se je prezentovat. Našla jsem se v něm, bylo to něco, co mi bylo předurčeno a jiná nejspíš nebudu. Patří to ke mně i k mému životu, je to mé obrovské hobby a je pro mě důležité mít možnost psát takhle veřejně o věcech, o které se chci podělit. Dřív - během základky - to možná bylo jinak, ale dnes je prestiž mít dobrý blog. A navíc sním o tom, že si jím jednou budu přivydělávat, takže se fakt neschovávám a tetelím se blahem, když se o mně někde někdo zmíní jako o blogerovi, neřkuli o "známé M." nebo tak něco: D Pokud jde o blog, jsem nechutně egoistická a vyžívám se v tom.
Všimla jsem si, že na Tvém blogu vznikl zajímavý Projekt Eliminate. Proč to skloubení angličtiny a češtiny? Jak se vlastně k této otázce dvojjazyčnosti blogů stavíš?
Ten název mě bavil, protože stejně pojmenovanou akci "prodělalo" několik mých oblíbených zahraničních blogerů a prostě to sedí. Jenže pojmenovat to anglicky mi přišlo na palici, nemám na českém blogu ráda zbytečné pěchování angličtiny tam, kde to jde krásně říct mateřštinou. Na druhou stranu to pro mě bylo jako název kapely, přeložit to pořádně nešlo, tak jsem z toho nakonec udělala takovýhle paskvil. Je to český Projekt, ale anglický název Eliminate mu zůstal, protože mu sedí ;) Krom toho to sedí i ke mně, sama mám ten blog částečně bilingvní a mnohdy se nemůžu rozhodnout, jestli někde použiju české nebo anglické slovo - oba jazyky miluju, dá se říct, stejně.
Mohla bys Projekt Eliminate představit? Nalákej čtenáře ke čtení, blogerům vnukni nápad. Jak se nyní vlastně projektu daří?
Jde o mou soukromou potřebu zatočit s mým starým životem a se vším, co jsem během dětství a dospívání nakřečkovala. Není toho až tolik, ale můj problém vždycky byla silná citová vazba k věcem a vzpomínkám, kterých mám málo a jakožto člověk s opravdu příšerně špatnou pamětí se smrtelně děsím jejich ztráty, kdyby mi je nemělo co připomínat. Jenže mě to svazuje. Jsem přesvědčený minimalista a chci žít svobodná, bez krámů, chci mít jen to, co opravdu potřebuju a miluju, a žádná emocionální závaží. Chci být schopná se kdykoli přestěhovat s pár kufry, bez nutnosti nechávat "doma" u rodičů celý zbytek svého života, co se nevešel, staré hračky a oblečení. Chci toho mít tolik, aby to se mnou mohlo jet všechno, a jen tolik, abych nic netahala zbytečně. Tímhle prochází prakticky každý novopečený minimalista, většina z nich to ale dělá o dost efektivněji (podle mě i proto, že v zahraničí existuje víc možností, jak se šikovně věcí zbavit a prodat je nebo darovat do správných rukou, přijde mi, že u nás je to mnohem těžší), mně to trvá. Na blog jsem to začala psát až teď (pracuju na tom postupně už několik let), protože jsem to chtěla rozjet ve větším měřítku a abych měla nějaký záznam. Chtěla jsem si vést poctivý deníček všech pocitů, které se při tom vynoří, a že jich je - je to pro mě zároveň takový duchovně očistný proces a navíc se tím trénuju ve sledování vlastních myšlenek a vnímání vlastních pocitů.
Dodala: Daří se tomu docela dobře, ale mělo by to jít mnohem rychleji. Budu se muset zamyslet nad změnou strategie a pohnout s tím, jinak neexistuje šance, že bych to do Vánoc měla aspoň zpoloviny hotové. Můj ideál byl odjet do další země svobodná, s těmihle věcmi vyřešenými. Teď vidím, že tak, jak to teď dělám, nemám šanci toho dosáhnout. A i když bych se spokojila s částečným úspěchem, mnohem raději bych tím pohla víc.
Myslím, že je pravý čas pro chlubilství. Co považuješ za svůj blogerský majstrštyk (rubrika, článek, několik článků, několik rubrik najednou)?
Těch článků by asi bylo víc, v podstatě se mi při každém zabroušení do archivu starého blogu (což bohužel nedělám moc často) směju jako magor a bavím sama sebe (ať žije sebestřednost) nebo mě až mrazí, jak se mi něco povedlo napsat. I proto si občas říkám, že bych to měla vytisknout a třeba i vydat, ale zase kdo by to četl, to nemá formu. Sto názorů nějaké M. z horní dolní? Koho by to zajímalo? :D Nejsem Ostravak nebo tak něco - i když si třeba myslím, že některé mé články jsou fakt dobré, není to marketingově zajímavé. V posledních letech mě nejvíc bavily moje články o minimalismu, názory na AK, které spousta lidí onačovala za velmi trefné (zase to ego dostalo masáž), v podstatě celá rubrika Šedá eminence, hodnocení designů v článcích nebo mailech, po nichž mi zmínění blogeři poslali nový screen svého blogu, kde se podle mých příser... ehm, připomínek zařídili, to mě fakt hřeje u srdce.
Vždycky mě nejvíc baví takové ty články, co píšu fakt s inspirovanou slinou, kde dokážu sama sebe i čtenáře navnadit k nějaké změně. Kde mi lidi komentují se slovy, že jsem v nich právě něco zlomila a že jdou něco udělat jinak. Že jsem jim dala obrovský kopanec. To mě na tom blogování nejvíc baví a přesně pro tyhle momenty to dělám, ale nějaký konkrétní teď asi nevyberu.
Dodala: Plus jsem samozřejmě hrdá na svůj design: D Ačkoli se celkem často dostanu do krize, kdy mi na něm furt něco vadí, v zásadě na sobě miluju schopnost udělat to jednoduché a pěkné a hlavně dobře čitelné. I když mám furt strašně moc na čem pracovat a není až tak o co stát - nepovažuju se za designéra, beztak to patlám v Malování.
Žádné komentáře:
Okomentovat