K tomu, co a kde je vlastně doma, se zatím nikdo nevyjádřil.
Milí Snílci,
někdy o sobě říkám, že myslím na papíře. Když si proud myšlenek zapisuju, často se mi povede dotáhnout ho dál a k zajímavějším výsledkům, než pokud ho jen přemílám v hlavě. A občas z toho vyjde zajímavé literární cvičení.
Pro tenhle týden vyhlašuji téma Úhel pohledu.
Pro fotografy je to možná celkem návodné zadání, zatímco v literatuře nabízí různé možnosti zpracování. Obracení problému ze všech stran bývá jádrem úvahy. Základním prvkem románu je vývoj postavy, bude tedy stejné věci vidět různým pohledem na začátku a na konci. Na jednu postavu budou mít pravděpodobně různí lidé různé názory, a to samé beze zbytku platí v reálném životě - kolemjdoucí, který vás uvidí trhat v parku šeřík, si o vás bude myslet něco výrazně jiného, než nemocná a květiny milující kamarádka, které ten šeřík přinesete k posteli.
A hru na radost znáte? Ta pochází z knížky Pollyanna od Eleanor H. Porter a je vlastně naprosto jednoduchá - dát si tu práci a najít na každé, úplně kždé situaci něco, z čeho lze mít radost.
Napište mi, co se vám honí hlavou, nebo ty úvahy přesuňte do hlavy literárního hrdiny. Zkuste v příběhu ukočírovat dvě různé postavy a jejich pohledy. Vyfoťte sérii fotek. Nebo si zahrajte Pollyanninu hru. Zkuste to.
Na všechny vaše myšlenky a tvorbu k tématu se těším v komentářích pod článkem nebo na klubovém mailu klub.snilku@email.cz.
Máte pocit, že vaše myšlenka na celý článek nevydá? Podělte se o ni v komentářích!
Napadlo vás něco k některému ze starších témat? Jen se do toho dejte! Odkaz na vaši tvorbu vložte, prosím, k nejnovějšímu Tématu týdne - zajistíte tím, že ho nepřehlédnu.
Mějte se fajn!
Alissa
Post scriptum: Vím, že podle vlastního předsevzetí bych teď měla předložit nějakou nosnou myšlenku k otázce, co je to doma. Není to snadné, protože patřím k tomu druhu lidí, kteří mají doma v několika exemplářích.
Od vysoké funguju v režimu minimálně dvou doma, to jest ve svém téměř rodném domě a souběžně na koleji/v novém bytě/v novém městě. K tomu je nutno připočítat naše tábořiště, kde jsem každý rok znovu útulně doma momentem, kdy shodím z ramen batoh, a klubovnu, kde mám po kočičím způsobu jisté místo u kamen. A když v supermarketu bedlivě studuju složení a původ potravin a nosím ovoce vratce uložené v náruči, abych si nemusela brát igelitový sáček, považuju za doma celou planetu, které tímhle snad alespoň úplně malilinkato prospívám.
A pak zabrousíme do vod snivých a fantazijních a to už je úplně konečná, protože moje myšlenky se nerozpakují spokojeně hřadovat hned v hostinci U skákavého poníka, hned v castelgrandeské lékárně nebo v jeskyni v Slaithenských horách.
(Myslíte, že by profesora Tolkiena potěšilo, že někdo považuje jeho svět za domov?)
