Aurora - třináctý duel

Zdravím snílky!

Dnes tu máme mystický třináctý duel. Opravdu jsem se těšila na všechny vaše práce, ale výsledným počtem tři jsem byla docela zklamaná. Bylo snad zadání příliš těžké? Možná to bude i tím, že se tak zlepšilo počasí. Doufám, že příště se zase polepšíte! =)

Nic to ale nemění na tom, že dnes bude mystický duel.

1) Lonfety

Seděla jsem na lavičce v parku. Byl listopad a z nebe se pomalu snášely drobné kapky deště. Smrákalo se a i poslední návštěvníci mířili pryč; mířili do svých domovů. Ať už žena, dítě, nebo muž, všichni měli kam jít. Jenom já ne. Moji přátele byli mrtví. Zabili je oni! Ti co snad kdysi mohli být mou rodinou. Nic z toho by se nestalo, nebýt 16.června 1988. Toho dne, kdy žena, co měla zemřít přežila…

Byl letní den, jako každý jiný. Sluníčko pomalu budilo krajinu svými dlouhými paprsky a Elen Dashwoodová seděla v pohodlném zahradním křesle. Pozorovala probouzející se zahradu a jemný vánek si pohrával s jejími dlouhými, hnědými vlasy. Za zády se jí ozval šramot. Nemusela se otáčet, aby věděla, že se její manžel vzbudil, a běží zkontrolovat, jestli je v pořádku. Musela se pousmát. Od té doby, co byla těhotná, se o ni staral, jako nikdy.
"Zlato? Zlato, si v pořádku?" křičel její manžel, když se vyřítil z kuchyně. Elen se otočila, ale když viděla, jak vypadá, musela se rozesmát. Brýle měl posazené křivě, takže mu padaly, jednu nohavici kalhot měl zastrčenou ve vysoké botě, zatímco druhá mu končila vysoko nad kotníkem. Knoflíčky košile měl zapnuté tak křivě, že mu dobrých sedm palců na jedné straně přečuhovalo.

"Bene, vždyť vidíš, že jsem v pořádku. Naše maličká, se ještě nikam nechystá."řekla Elen , stále s mírným úsměvem na tváři, a vstala. Ben k ní okamžitě přiskočil, aby se ujistil, že se jí nic nestane. Najednou ale Elen vykřikla. Pan Dashwood netušil, co se děje.
"Je - , je to ta - ady" zamumlala mezi hlubokými nádechy. Musela se zpátky posadit, aby popadla dech. Za minutu se tvářila, jako by se nic nestalo, ale oběma jim bylo jasné, že musí jet okamžitě do porodnice. Ben běžel do domu a začal hledat klíče od auta, zatímco Elen se pomalu přesouvala k brance, a pak zamířila rovnou k autu.

"A jak se bude jmenovat, pane Dashwoode?" zeptal se Bena mladý pan doktor, který mu přivedl na svět dceru. Jeho dítě. On Ben Dashwood je otec! Pořád tomu nemohl uvěřit.
"Kathleen. Bude to naše malá Kate, ale proč jste se na to nezeptaly Elen? To ona vybírala jméno!"zeptal se překvapeně Ben.
"Pane Dashwoode, vaše paní je v kritickém stavu. Jsme rádi, že neumřela při porodu, pravděpodobně se z toho dostane, ale není to jisté." Odpověděl mu doktor.

Ben se ještě nikdy necítil tak, jako teď. Na jednu stranu byl neuvěřitelně šťastný, že je otcem, ale na tu druhou umíral strachem o Elen. Musel si s někým promluvit. Jediný, kdo ho napadl byl jeho bratr. Chodil k nim často na návštěvu a on i jeho žena, se o Elen moc hezky starali, když musel minulý týden odjet pryč z Londýna. Okamžitě nasedl do auta a vydal se do středu Londýna.

Když odjížděj z nemocnice, bylo ještě ráno a ulice Londýna zely prázdnotou, ale za tu půlhodinku cesty, se až překvapivě rychle zaplnily. Zaparkoval před velkým domem, postaveným ve viktoriánském stylu. Jeho bratr patřil k bohatým lidem a rád to dával všem ostatním najevo. Měli dokonce i služku! Ben tohle bratrovo chování nikdy nechápal, ale respektoval ho, koneckonců, byla to jeho věc.

"Pane Dashwoode, vítám vás u nás. Pan a paní Dashwoodovi na vás čekají v salónku." Zamumlala dívka, která mu otevřela dveře. Své tmavě hnědé oči upírala na zem a dokonale upravené černé vlasy jí padaly na záda.
"Děkuji Saro!"usmál se na ní Ben a vstoupil do domu.

"Thomasi, musím s tebou mluvit, stalo se něco strašného, Elen-"
"Já vím, je mi to moc líto, její smrt je pro nás oba velkou ránou." Odpověděla mu jeho švagrová. Karen Dashwoodová, seděla v pohodlném křesle, nohy měla elegantně zkřížené v kotnících, krátká blonďaté vlasy dokonale učesané. Netvářila se ani trochu smutně, ale toho si Ben nevšímal, přemýšlel o tom, co právě, řekla. Její smrt je pro nás oba velkou ránou. Její smrt…
"Ale vždyť," tentokrát to byl jeho bratr, kdo ho přerušil.
"Víš Bene, teď, když jste ty i Elen mrtví, se o malou Kathleen budeme starat my, my nedovolíme, aby žila tak ubohý život jako jsi žil ty. Kdepak, nedopustím, abych já neměl dítě, a ty, takové budiž k ničemu, ano. Je mi to líto Bene." Řekl a zastřelil ho.

Víc Sara vidět nepotřebovala. Už dlouhou dobu špehovala své zaměstnavatele, a tak moc dobře věděla, že Dashwoodovi jsou velmi mocní, a kdyby zjistili, že Elen neumřela, tak jak předpokládali, když jí týden přidávali do pití jedy, určitě by se o ni postarali tak, jako o Bena. Věděla, že Elen Dashwoodová neumřela, protože jí před chvílí volal bratr, že byl u porodu první holčičku, prý se jmenuje Kate.

Vyběhla na ulici, bez kabátu, a rychle utíkala k nejbližší zastávce metra. Naštěstí nemusela jet dlouho, protože podzemka spojovala všechny časti Londýna. Když vlak zastavil, rozběhla se napříč nástupištěm. Utíkala, co jí nohy stačily směrem k nemocnici. Doufala, že nepřijde pozdě.

"Robine, musíme ji někam schovat, oni ji klidně zabijí!"
"Ale co ta malá, co Kate?"
"Vezmeme ji taky, schováme je, nikdy je nenajdou." Sara doufala, že svého brata rychle přemluví, tlačil je čas.
"Nemůžeme je jen tak schovat-leda, že by"Robin se odmlčel. Nebyl si jistý, jestli je ten pravý čas, ale Sara si jistá byla.
"Ano Robine, je čas na lonefy" Sara se odmlčela, jako by chtěla svým slovům dodat na důležitosti. Robin pochopil, že je pro Saru důležité, aby Elen i Kate přežily.

A tak se mladý doktor ujal Elen. Jediný způsob, jak ji schovat pomocí lonfet, byl vzít si ji. Elen se po čase smířila se svým osudem, ale Kathleen si na něj nezvykla nikdy. Kdykoli se začínala s někým přátelit, museli se přestěhovat, protože Dashwoodovi se odmítali vzdát a stále po nich pátrali. Nesnášela svého otčíma Robina Bahmanna , nesnášela své přímení, nesnášela, že ji oslovovali Kate. Nesnášela ten způsob života. Toužila po penězích, slávě i moci, toužila mít doma služky, a ne pomáhat ostatním, toužila nosit drahé oblečení, a ne chodit v kraťasech, toužila žít v krásném luxusním viktoriánském domě a ne bydlet v malé řadovce se zahrádkou. Celých patnáct let nasnášela svůj život, ale nikomu o tom neřekla, ale pak v den jejích narozenin se to dozvěděla.

"Mami, Robine, kolikrát vám mám říkat, abyste mi neříkali Kate. Jmenuji se Kathleen. A můžete mi konečně vysvětlit, proč se pořád stěhujeme?" Kathleen toho měla tak akorát dost. Dnes jí přece bylo patnáct! PATNÁCT! Copak nechápou, jak moc svůj život nesnáší?
"Drahoušku, nebudu ti říkat jménem, které se líbí vrahům tvého otce. Zavraždili ho a chtěli zabít i mne, vždyť to víš!" její matka byla zoufalá. Nechtěla, aby se Kate dozvěděla pravdu, byla přeci ještě tak malá.
"To je přesně ono! Kdo zabil mého otce a hlavně proč ho zabil?" Kathleen už toho měla dost, vždyť už na odpovědi čeká patnáct let. Elen jí to ale nehodlal říct, pokud možno nikdy, a proto, ať už se to Robinovi líbilo nebo ne, musel se držet plánu. Musel dokončit lonfety.

"Elen, myslím, že si tušila, do čeho jdeš, je mi to moc líto. Teď si můžeš vybrat. Buď odejdeš po dobrém, nebo…"Bahmann větu nedokončil. Elen pochopila, nevěděla, co přesně lonfety jsou, ale tušila.
"Je mi to líto Robi, ale budeš mě muset zabít."pronesla to neuvěřitelně klidným hlasem. Rvalo mu srdce, když jí míchal do pití jed. A ona ho při tom viděla. Když jí nápoj podal, přiložila si ho k rtům a pila. Vypila ho až do dna a pak se s posledním úsměvem zhroutila k zemi. Kathleen to celé pozorovala se zatajeným dechem. Viděla, jak její matka padá mrtvá, ale přesto necítila bolest. Měla svou matku ráda, ale nikdy ji nemilovala tak, jak jiné dcery milují své matky, Byla to její jediná známá. Zmateně se podívala na Robina, tekli mu tvářích slzy.
"Ale tak si to tolik neber, radši mi řekni proč si ji zabil." Robin na ní zůstal ohromeně koukat. Proč musí tolik lidí umřít na záchranu někoho takového. Vždyť je to jenom spratek, co nikdy nikoho neměl rád.
"Tvůj strýc a teta, jsou bohatí a domýšlivý lidé, ale nemohou mít děti, proto chtějí tebe. Doufají, že z tebe vychovají někoho, jako jsou oni. Ale to nebude potřeba, ty už jsi stejná!" Tvoji rodiče zemřeli, aby tě ochránili, ale já nechápu proč. Stejně si jako oni. Jestli toužíš po bohatství, a je to jedno, co pro tebe tví rodiče chtěli, zůstaň tady, zítra si sem pro tebe přijdou. Ale jestli to uděláš, přísahám, že si tě najdu, a zničím ti život.

Tehdy jsem se rozhodla. Byla jsem na sebe pyšná. Ale po čase, jsem zjistila, že ten, ten blázen, svůj slib chtěl dodržet, i kdyby ho to mělo stát život. Po tváři se mi začali kutálet slzy. Mísily se s kapkami deště. Snad poprvé v životě jsme plakala. Neplakala jsem pro lidi, které nechal zabít, nebo pro mé milované opatrovníky manžele Dashwoodovi. Brečela jsem, protože jsem se včera pomstila já jemu, zabila jsem ho dřív, než mi stihl říct tu nejdůležitější věc. Neřekl mi, co jsou to lonfety.

*

2) Smysl bytí

Bezduché tváře.

Jsou všude. Kudy chodím, tam je vidím. Míjím je a ony mě. Zírají do země, obrací nepřítomné oči k nebi. Občas mi některá z nich prázdným pohled přejede po obličeji. Ale potom jdou dál. Nezastaví se. Neprojeví známku zájmu. Nic.

(Jako by to byl sen.)

Některé si pro sebe něco mumlají. Jiné občas křičí. Ale každý sám za sebe. Chodí sem a tam. Sami ztraceni uprostřed svých myšlenek, nekonečného prázdna. Absolutní temnoty a nevědomosti. Nikdy nechodí ve skupinách. Navždy sami ztraceni v oceánu stejně prázdných těl. Občas někdo upadne. Někdy dokonce i projeví zájem o něco, co se děje okolo. Vidím je. Rvou se,

(jako zvířata)

protože chtějí přežít. Mlátí se až do krve, praskání kostí, mozku rozstříknutému po zemi. Postrádá to lidskost, moudrost, vzdělanost

(jsou z nich zombie)

a to všechno jenom kvůli kusu okoralého chleba.

Jenom lenivě chodí a jedí. To jediné jim zůstalo zakořeněné v mozcích. Jídlo. Na ničem jiném jim nezáleží. Ztratili své duše, pocity, myšlenky, řeč... Už dávno nemají lidskost. Stále chodí a hledají jídlo. Tak dlouho, dokud nezemřou. Někteří se občas vrhnou na své mrtvé druhy a začnou ho divoce a vášnivě pojídat. Snad jen v ten okamžik z nich sálá nějaká lidskost, a přesto jsou stále zvířata.

Dříve jsem se s nimi pokoušela navázat kontakt. Mluvit na ně. Ale nevšímali si mě. Několikrát jsem jim zatarasila cestu, ale buď změnili směr, nebo mě hrubě odstrčili. Občas je to natolik podráždilo, že zaútočili. Škrábali, mlátili, kopali, chtěli i kousat. Raději jsem utekla pryč. Bojím se, že mě škrábnou do krve, bojím se,

(infekcí)

že mi ublíží, že ucítím bolest. Už jsem to vzdala. Nechci se s nimi bavit. Ne s těmi, kteří jenom zírají. Oni mě totiž neslyší. Možná ani nevidí. Nebo si mou existenci neuvědomují, nevím. Ale já, já nemám pohled jako oni. Když se vidím, připadám si opravdová, skutečná a racionálně myslící. To oni nejsou. Oni nekoukají jako já.

(Oni jsou mrtví.)

Všichni jsou mrtví. Svět skončil. Tíha lidské mysli se zhroutila do sebe. Nejsou nic. Já jsem. Nevím, kým jsem byla, ztratila jsem paměť. Ale znám Annu. Psala si deníky. Věděla, co se stane v tom proklatém roce. Díky těm zápiskům vím, kdo byla. Vím, kdo jsem. Jsem Anna. Ale musím si je číst neustále. Nemám paměť a zapomínám. Ale žiji. Nejsem jako oni.

Jenže já potřebuji najít někoho, jako jsem já. Musím najít někoho, kdo se mnou bude mluvit, kdo bude přemýšlet a kdo mě bude brát na vědomí. Potřebuju společnost. Samota je ubíjející. A také mi dochází jídlo. A když nebudu mít jídlo, skončím jako oni. A já nechci požírat lidi. Chci zůstat člověk, proto nesmím ztratit zájem o realitu okolo a nesmím se nechat unést bolavě pulzujícím srdcem, které mi nařizuje, abych to vzdala.

Proto chodím po ulicích, chodím mezi nimi a pozorně si je prohlížím. Nesmí mi uniknout ani jedna tvář, protože musím dávat pozor na někoho, kdo má jiný pohled. Na člověka, který na mě bude hledět s takovou uvědomělostí, jako já na něho. Člověka, pro kterého musím žít. A tak jsem odsouzena tiše kráčet o samotě mezi jinými.

Chodím v kruzích. Špatně si pamatuji, v jakém domě bydlím,

(je to panelák)

a bojím se, že kdybych zašla příliš daleko, nenašla bych cestu zpět. Chodím vždy stejnou trasou. Ven, směrem k poště, obejít obchod, dál až k malému náměstíčku a zpět okolo hřiště a knihovny, ještě obejít panelový dům naproti tomu, kde bydlím a zpět domů. Doma chvíli zůstat, odpočinout si, nabrat síly a vyrazit na další pochůzku.

Chodím i čtyřikrát denně. Ale je to k ničemu. Je to stále stejné, pořád dokola. Dokonce i poznávám různé tváře. Oni také chodí v bludných kruzích, stejně jako já. Myslím, že si to ani neuvědomují, že už to jsou jenom schránky bez duše, stín toho, co dříve bývali.

Často se jim snažím uniknout. Někdy už pohled na ně je nesnesitelný. Samota a bolest mě prudce svírají, žal prostupuje mým tělem a to propadá panickému třasu. Bolestné slzy se derou zpod víček silně a násilně, ale přesto jim jsem vděčná, že aspoň na okamžik odplavují hořkou samotu a beznaděj. Po nocích hodně bdím. Bojím se usnout. Bojím se, že přijdou a sežerou mě. Vím, že je to nepravděpodobné, ale jejich mrtvolné tváře mě děsí i ve snech. Obkličují mě ze všech stran a utahují smrtelné smyčky. Pomalu se ze mě snaží udělat jednu z nich. Kvůli nim propadám do depresí a panického nářku, sebelítostí nad tím, že jsem sama. Děsí mě každý den a každou noc, čekají na okamžik, kdy mě zlomí a následně vtáhnou svými chtivými prackami mezi sebe s konejšivou jistotou, že je lepší být mrtvý, nežli živý. Proto chci utéct.

Ale nemůžu. Nemůžu, protože bych nenašla cestu zpět a umrzla bych. Ale jednou jsem se opovážila za hranici náměstíčka. Je tam park. Je útulný a klidný. Často sedávám na jednom z kamenů u břehu malého jezírka. I když je hladina zamrzlá, sem tam kupy sněhu a stromy holé a děsivě se tyčící k obloze, je to uklidňující. Málokdy se tu objeví jeden z nich. Proto je tu klid. Žádné prázdné oči ani mumlavé nesmyslné proroctví. Jenom já a nic.

Snažím se představám o nich uniknout tak, že hledím na nebe. Bílé mraky se líně převalují jeden přes druhý. Občas z nich padá sníh. Je zvláštní. Někdy ho padá hrozivá spousta, ale je měkký jako peřina a krásný, jindy z oblohy padají malé krůpějky, které řežou do tváře a jsou nepříjemné. Ale to se stává málokdy, několikrát do týdne z nebe padá voda.

(Prší.)

Ale neustále se z ní sype sníh. Ale divný sníh. Není ledový, ale ani teplý. A když dopadne na dlaň, neroztaje, ale rozpadne se.

(Jako spálený papír.)

Udivuje mě to. Nikdy jsem to neviděla. Vím to. Sníh mi něco říká, určitě ho znám z… dřívějšího života. Ale ten drolící se sníh neznám. A nedokážu si to nijak vysvětlit. Frustruje mě to. Ale ne tolik, jako oni.

Představuji si, jaké to bude, až najdu svého člověka. Živě si dovedu představit, jak mi pohlédne do očí. Jiskra nechápavosti, plamínek zvědavosti, radost z dosažení svého cíle. Nesmělé zastavení, pozdrav, dialog. Štěstí.

Ale třeba to bude jinak. Třeba narazím na celou skupinu takových lidí. Nebo oni na mě. Možná jsou někde poblíž a hledají mě, hledají přeživší, aby společně...

(Co?)

Aby společnými silami obnovili svět, jaký býval. Třeba mi pomohou si vzpomenout. Co když jsou doopravdy někde tady? Určitě ano, už čekám příliš dlouho na to, aby to ještě odkládali. Určitě tu někde jsou a hledají zbytky civilizace.

Proto musím chodit. Procházet okolo němých tváří a rozhlížet se po záchraně tak, jako oni pátrají po mně. Musím to dělat, i když po nocích sedím schoulená pod peřinou, strachem a bezmocí nechávám otřásat se mé tělo a pevně k sobě tisknout plyšovou ještěrku.

Protože jenom tak mám jistotu, že dělám vše pro to, abych se zachránila.

Abych zůstala naživu.

*

Tak co na ně říkáte? Komentujte a hlasujte v anketě! =)