První duel - vytvořené povídky

Zdravím Vás. Autorky sepsaly svá dílka, a poslaly mi je na e-mail. Přiznám se - už jsem byla krapet nervní, že na to obě zapomněly. Ale ukázalo se, že ne. A byla jsem příjemně překvapená! To, co obě napsaly, je opravdu nádherné a zajímavé. 

Pár připomínek:

Není uvedeno, kdo jakou povídku psal -tj. Autoři zůstávají v anonymitě. Ke každé z povídek jsem napsala svůj komentář. 

TY VÍŠ, KDO JSEM

"Pevné pouto? Jak mám sakra psát o něčem, co prakticky vůbec neznám?"

Ale nikdo mi neodpovídal. Nakonec. Byla jsem přece doma sama. Složila jsem hlavu do svých věčně ledových rukou a chladila si o ně čelo. Ale v tom parnu to moc nepomáhalo. Co to šlo jsem se položila na svůj pracovní stůl. Natažená mezi kleštěma, korálkama, látkama, nitěma a jehlama a dalším bordelem jsem se snažila vzpomenout si, co mě přimělo přihlásit se do té zatrolené soutěže.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."

Zvedla jsem hlavu. Řekla jsem to já, nebo se mi to jen zdálo? Za oknem cvrlikal vrabec. Menší pauza mi rozhodně nezaškodí. Spíš naopak. Protáhla jsem si záda. Křuplo ve mně.

"Nojo, už holt nejsem nejmladší." Usmála jsem se té pitomosti. Tolik mi zase ještě není. Jenže úsměv mi moc dlouho nevydržel. Připravený papír byl stále neutěšeně prázdný.

"Za chvilku tě naplním. Jen si trochu prohřeju tělo." Pravila jsem mu a vstala jsem od stolu. Pomalu jsem se došourala ke dveřím a chtěla jsem vyjít na zahradu.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."

Zarazila jsem se s rukou na klice. Začíná mi harašit. Zatřepala jsem hlavou a otevřela dveře.

Polední slunce bylo docela ostré. Sáhla jsem na klíčovou poličku pro sluneční brýle. Jakmile se blíží léto, vždycky si je tam nachystám. Nasadila jsem si je a vyšla ven. Chvilku jsem jen tak stála, s tváří nastavenou slunci, a vyhřívala jsem se. Když jsem se zmohla na pohyb, došla jsem k zahradnímu stolu a natáhla se na něj jako na postel. Naštěstí je to dost bytelný zahradní stůl. Jak jsem tam ležela, pořád jsem přemýšlela nad tím pevným poutem. Chtěla jsem to napsat nějak originálně. Možná s metonymií. Nebo to je metafora? Pořád si to pletu… No prostě podat to jinak, než je běžné. Jenže mě nic nenapadlo. Vůbec nic.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."

Otevřela jsem oči. Nade mnou nikdo nestál. Ale já už jsem si byla stopro jistá, že někoho slyším.

Posadila jsem se a rozhlédla se po zahradě. Teda. Spíš jsem se o to pokoušela, protože jsem zatím viděla všechno modře, jak jsem měla prosluněné oči.

Ale stejně jsem nikoho neviděla. Ani normálního, ani modrého. Sundala jsem brýle a promnula si oči.

"Blázníš holka. Asi bys neměla tolik číst."

"Neblázníš." Ozvalo se mi za zády a mě v tu chvíli naplno došel význam fráze: "Krve by se v něm nedořezal."

"Neboj se mě. Já ti neublížím. Nemohl bych to udělat." Takový sametový hlas. Určitě jsem ho už slyšela. Chtěla jsem se za ním otočit a podívat se, kdo to je.

"Neotáčej se." Chytil mě za ramena. Takže sedí za mnou! Ale ty velké a bezpečné ruce. Ty já znám. Jakmile jsem je na sobě ucítila, už jsem se nebála. Už jsem věděla, že by mi jimi opravdu neublížil. Byl to takový ten niterný pocit, který nevysvětlíte, ale kterému věříte.

"Proč? … Proč se nemůžu otočit?"

"Protože ještě nejsem hotový… Abych tak řekl. Musíš vyslovit moje jméno. Do té doby budu neúplný."

"Jak ho ale mám říct, když se nemůžu podívat, kdo jsi?" I když někde hluboko jsem to už tušila.

"Ty víš, kdo jsem. Ty jsi mě stvořila." Šeptal mi do vlasů. Po celém těle mi přeběhla husí kůže, přestože slunce stále silně hřálo. Vím to. Já to vím!

"Vím kdo jsi. Ale musím se na tebe podívat. Prosím. Musím tě vidět." Šeptala jsem do větru a byla jsem si jistá, že mě slyší. Slyšel by mě, i kdybych si to jenom pomyslela.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš." Řekla jsem to já, nebo on? Nevím. Ono je to vlastně skoro jedno.

"A když řeknu tvoje jméno, tak zmizíš, že jo?" Mělo by to tak být. On sem nepatří. Patří ke mně, ale ne sem.

"Tak to bude správné. Chci ale abys věděla, že si mě můžeš vždycky zavolat zpátky. Já se budu chtít vrátit. Ty jediná jsi moje paní."

Pomaluj jsem se otočila a pohlédla hluboko do těch petrolejových očí.

"Neopouštěj mě Ivory!" Tak moc jsem ho chtěla. Tak moc jsem ho chtěla políbit. Tak moc jsem chtěla, aby tu se mnou zůstal. Ale on sem nepatřil. Položil svou velkou bezpečnou dlaň na mou tvář. Lehce mě pohladil. Usmál se. Byl to ten nejhezčí úsměv, jaký jsem kdy viděla a jaký u jiného nenajdu. Políbil mě.

A zmizel. Můj povídkový hrdina mi přišel říct, že to kýžené pevné pouto mám. Mám ho a vím přesně, kde je jeho druhý konec. Je u něj. U Ivoryho. A právě o tom můžu napsat ten svůj soutěžní text. O Ivorym, který má ode dneška petrolejové oči, bezpečné ruce, sametový hlas a nejkrásnější úsměv na obou světech.

Moje poznámečka:

Už když jsem si přečetla začátek, měla jsem chuť se podívat na konec, abych věděla, jak povídka skončí. Zajímalo mě, jak se autorka propracuje k danému tématu. A povedlo se jí to vskutku bravurně. Spojit Pevné pouto a svojí povídkovou postavu je velice zajímavý nápad, který zaujme. Alespoň mě zaujal.

Ps. Také si pletu rozdíl mezi Metaforou a Metonymyjí :D

The Dream of a Normal Death

"Au!"

Ostrá bolest přejíždějící mi po celém těle svými ohnivými jazyky, mě zastihla nepřipravenou. Zhluboka jsem zalapala po dechu a až poté se odvážila jedno po druhém otevřít oči. Cítila jsem se tak špatně, že kdybych se jimi podívala zároveň, pravděpodobně by mi vypadly z důlků.

Zjistila jsem, že ležím opřená o zeď v úzké postranní uličce. Výborně, nesnesla bych, kdyby mě takto někdo spatřil. Zdálky ke mně doléhal čísi tlumený zpěv, ale ať už jeho původcem byl kdokoli, nemohl mě ze svého úhlu pohledu vidět. Byla jsem bezpečně ukryta mezi starými cihlovými domy a za jediného momentálního společníka mohla označit tak maximálně holuba poskakujícího opodál a snažícího se nalézt potravu.

"Zmizni!" zaprskala jsem na něj tiše, ale nevěnoval mi pozornost. Ne že bych se mu příliš divila. Připadala jsem si slabší nežli právě narozené kotě a ani se zapojením veškeré představivosti bych v tuto chvíli nedokázala komukoli ublížit.

To mi připomíná… Můj zrak sjel k místu, kde se pálení ozývalo nejintenzivněji. Zakuckala jsem se, když jsem si povšimla čepele nože trčící přímo z prostředku mého břicha.

Co se sakra stalo? Zaklela jsem a jala se ji vytahovat. Nebudu vám lhát, bolelo to jako čert. Musela jsem se zapříčit oběma rukama, abych jí byla schopná pohnout. Nakonec se mi ji s vypětím všech sil podařilo dostat ven a s úlevným povzdechem jsem ji odhodila vedle sebe. Teď mi nezbude než počkat.

Naštěstí jsem tak nemusela činit dlouho. Rána se již začala zacelovat. Zatímco se hojila, tiše jsem si v hlavě sumírovala, co se během včerejší noci přihodilo, že jsem tu skončila zavražděná a snažila se ignorovat nepříjemný svědivý pocit, kterak se okraje rány stahovaly k sobě.

Jakmile se zahojila, opatrně jsem se jala postavit. Šlo to sice ztěžka, ale s výraznou pomocí převelice přátelské paní zdi jsem se jakžtakž postavila na vlastní nohy. V jedné ruce jsem svírala stále špinavý nůž, který jsem opatrně otřela do bělostného kapesníku ještě před chvílí schovaného v širokém rukávu a se znechuceným výrazem pomačkaný kus látky upustila na zem.

Lehce jsem se naklonila a pohlédla do kaluže, v níž přistál. Její hladina se mírně třepotala pod údery chladivého ranního větříku, ale přesto jsem v ní dokázala jasně rozeznat svou tvář.

Já tedy vypadám… Pomyslela jsem si při pohledu na hluboké kruhy pod očima a vlasy svázané v neuspořádaném drdolu, z kterého se nyní uvolnilo pár rozcuchaných černých pramenů neposlušně mi klouzajících kolem tváře.

Uhladila jsem si dlaněmi šaty (nůž již dávno skončil schovaný v nenápadném koženém pouzdře připnutém na mé noze - mohl se do budoucna hodit) a stále vrávoravým krokem se vydala pryč.

***

V potemnělé místnosti panoval chlad, ale já si ho nevšímala. Přejížděla jsem prstem po oroseném skle a zálibně sledovala, jak se tmavě rudá tekutina přelévala ze strany na stranu.

"Budete chtít další, slečno?" oslovil mě barman, odporné stvoření s dlouhými zplstnatělými vousy a krví zalitýma očima. Pouze jsem zavrtěla hlavou a dál se věnovala zkoumání ostře vonící tekutiny.

Jestli by vás zajímalo, kde jsem se nacházela, tak toto místo se nazývá… ve skutečnosti to nepotřebujete vědět. Jeho reputace za něj mluví více než dostatečně.

Mezi londýnskými mrzkými okruhy je známo jako útočiště všech ztracených duší. Bídáků, kteří už se dávno vzdali jakékoliv naděje na lepší život… pokud ji vůbec kdy měli. Zde se scházejí všichni ti, jejichž domovem je podsvětí a kteří si dennodenně servírují zločin jako chléb na krvavém podnose. Krčí se u alkoholu za pár pencí, karbaní a spřádají zlověstné plány se svými stejně zvrácenými kamarádíčky.

Neexistovalo lepší prostředí, kde bych mohla natrefit na ty, co mě zabili.

Nebo… spíš pokusili… Usmála jsem se a olízla si rty. Barman, který mě ještě před pár vteřinami sledoval s oplzlou touhou vyrytou ve špinavém obličeji, se nyní odvrátil a téměř nepostřehnutelně zachvěl. Ušklíbla jsem se a zvedla sklenici ke rtům.

"Na zdraví," ozvalo se.

Prudce jsem se pootočila a uviděla na vedlejší stoličce usazeného neznámého mladíka.

"Děkuji, ale nechystala jsem se to ve skutečnosti pít. Prosím, dejte si místo mě." Řekla jsem klidně a posunula sklenici směrem k němu.

Pousmál se a kývl na barmana, aby ho obsloužil, čímž mi poskytl možnost, abych si ho detailněji prohlédla.

Nevypadal špatně. Do čela mu spadal pramen jinak pečlivě upravených vlasů a byl hladce oholen. V porovnání s ostatními muži v tomto smrdutém brlohu přímo zářil. Vycházející slunce. Mimoděk jsem se zamračila.

"Nuže, jestliže nepijete, mohu se alespoň zeptat, jak se jmenujete?" zabořil ruce do kapes dlouhého černého kabátu.

"Naomi," odvětila jsem stručně. "A vy?"

"Nevěřím vám," ignoroval zcela můj dotaz. "Naomi není jméno, které by odpovídalo právě vám."

"Opravdu?" Jeho poznámka mě zaujala. Otočila jsem se k němu celým tělem a pohlédla mu pátravě do tváře.

"Proč si to myslíte?"

Místo odpovědi položil ruku na mou.

"Máte chladnou kůži," poznamenal.

"A vy zase jemnou," vrátila jsem mu výstřel, o němž jsem začínala doufat, že mířil naslepo. "Mnohem jemnější než jakýkoliv muž, se kterým jsem se za poslední léta setkala. Kdo jste?"

"John Harper. K vašim službám," uklonil se. "Zatančíte si?"

Vstala jsem a zavrtěla hlavou. "Netančím," odvětila jsem a otočila se k východu. "Už ne."

"Nemyslel jsem tady."

***

Musela jsem sama sobě objektivně přiznat, že mě John začínal rozčilovat.

Jen uvažte - když někomu přiložíte nůž pod krk, očekávali byste, že se vás bude snažit odstrčit a osvobodit se.

John ovšem nic takového neudělal. Založil si ruce na hrudi, zůstal nehybně stát a trpělivě se na mě díval modrošedýma očima. Zmateně jsem po chvíli ustoupila a povytáhla obočí. Krátce se mému výrazu zasmál.

"Musím se přiznat," promluvil vzápětí, "že jste mě překvapila. Neočekával jsem, že na mě zaútočíte v téže momentě, kdy sem dojdeme."

Trhla jsem rameny a bez jeho vyzvání se posadila do křesla stojícího v rohu pokoje. "Kdo jste?" zeptala jsem se, nůž stále křečovitě sevřený v štíhlých prstech.

"Už jsem vám to pověděl," natáhl se na okraj postele, ale ne předtím, než si ze širokých ramen shrnul kabát a zůstal oděný pouze v bleděmodré haleně a jednoduchých tmavých kalhotách. "John Harper."

"Bezpochyby," podotkla jsem. Sarkasmus z mých slov přímo odkapával.

"Ale, ale," protáhl káravě. "Přestaňme si hrát, ano?"

Zavrtěla jsem rezolutně hlavou. "Hrála jsem celý život… proč bych to měla kvůli vám měnit?"

Zničehonic se vymrštil z lehu a přešel až ke mně. Poklekl a položil palec na místo, kde se mi pod hebkou bledou kůží sbíhaly úzké modré žilky.

"Bije," zašeptal a v očích se mu poprvé objevila jiskra překvapení. "Opravdu bije."

"A nikdy nepřestane," dopověděla jsem, vytrhla ruku z jeho sevření a smutně se pousmála. "Jestli jste jako já, musíte to vědět. Proto jste mě vyhledal?"

"Ne." Vztyčil se nade mnou a prohrábl si vlasy, jako kdyby netušil, co má říct dál.

"Chtěl jsem se zeptat…" Vyslovil pomalu. "Jestli jste se s ním setkala."

Nemusel vysvětlovat, koho má na mysli. Pochopila jsem a v hrudi se mi vzedmula mocná vlna bolesti. Tentokrát se nicméně zcela lišila od té z dnešního rána. "Ano."

"Kdy to bylo?"

Ústa mi ztěžkla natolik, že jsem prakticky nebyla schopná odpovědět. "Přibližně před 350 lety. Na svůj věk vypadám dobře, co?" mrkla jsem na něj bez sebemenší známky veselí.

Odmlčel se a začal přecházet sem a tam. Krátce jsem vyčkávala a pak pomalu vstala. Zastavil se a pohlédl na mě.

"Sbohem." Povzdechla jsem. "Snad jste zjistil to, co jste potřeboval. Možná se někdy opět setkáme."

"To bych rád," odpověděl se rty staženými do úzké čárky. Poznala jsem, že usilovně přemýšlí.

Když jsem uchopila za kliku, znenadání vykřikl. "Počkejte ještě! Povězte mi jednu poslední věc."

Neotočila jsem se.

"Proč si říkáte Naomi?"

Pohlédla jsem se na něj přes rameno. "Protože Naomi znamená smrt. A víte, jakou mi on dal přezdívku?"

Potřásl hlavou.

"Phoenix. Nesmrtelná. Uzavřela jsem pouto se životem, odmítla pakt se smrtí. Už odmalička mě učili, že dohody se neporušují."

"A sliby?"

Poslední pohled. Oba jsme se usmáli. Způsobem těch, kteří sdílí společné tajemství. Dvou vyvrhelů. Bloudících proklatců.

"Sliby můžeme."

Moje poznámečka:

Velice zajímavá povídka. Co mě jako první upoutalo, bylo, že prakticky v průběhu celé povídky nevím o co jde. Nejsou tam vyjádřeny větší informace, a celý příběh tedy zůstává v tajemnu. Zajímalo by mě, kdo ji "zabil", a kdo byl ten ON, koho potkala.

Povídka mě velice zaujala, a byla bych ráda, kdybych si někdy přečetla třeba nějaké volné pokračování ;) 

Hlasovat v anketě můžete až do zítřejšího večera. Já sama se hlasování zdržuji. Přeji oběma dívkám hodně štěstí.