Konec Prvního duelu + Zadání druhého kola

Zdravím Vás. *Zase …xD *

Máme tady vyhlášení prvního duelu v Auroře. Obě zúčastněné si vedly moc dobře. Jejich povídky byly naprostý skvost, a proto jsem byla celou dobu napnutá, jak to asi dopadne.

Stav hlasů v anketě se skoro po celou dobu držel těsně, takže situace byla ještě napínavější. Nejdřív vedla jedna povídka, pak druhá, a chvíli to vypadalo, že bude remíza. Avšak - Jedna povídka měla stále o těch pár hlasů více a bylo rozhodnuto.

Gratuluji oběma spisovatelkám k jejich nádherným dílům.

A jak jste tedy rozhodli?

Možná jste už to tušili, možná také ne. Hlasování jsem ukončila v 19:20. Vyhrála povídka jménem Ty víš, kdo jsem… , o jeden hlas, s počtem 32 hlasů. Její autorkou je Sussanah de Silva.

Gratuluji, Suss je prvním vítězem v Auroře! :) Můžeš na sebe být hrdá ;) Povídka se ti opravdu povedla.

Poražená však nemusí smutnit, i její dílo bylo nádherné.

A ještě jednou pro připomenutí, zde je povídka naší výherkyně.

TY VÍŠ, KDO JSEM

"Pevné pouto? Jak mám sakra psát o něčem, co prakticky vůbec neznám?"

Ale nikdo mi neodpovídal. Nakonec. Byla jsem přece doma sama. Složila jsem hlavu do svých věčně ledových rukou a chladila si o ně čelo. Ale v tom parnu to moc nepomáhalo. Co to šlo jsem se položila na svůj pracovní stůl. Natažená mezi kleštěma, korálkama, látkama, nitěma a jehlama a dalším bordelem jsem se snažila vzpomenout si, co mě přimělo přihlásit se do té zatrolené soutěže.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."

Zvedla jsem hlavu. Řekla jsem to já, nebo se mi to jen zdálo? Za oknem cvrlikal vrabec. Menší pauza mi rozhodně nezaškodí. Spíš naopak. Protáhla jsem si záda. Křuplo ve mně.

"Nojo, už holt nejsem nejmladší." Usmála jsem se té pitomosti. Tolik mi zase ještě není. Jenže úsměv mi moc dlouho nevydržel. Připravený papír byl stále neutěšeně prázdný.

"Za chvilku tě naplním. Jen si trochu prohřeju tělo." Pravila jsem mu a vstala jsem od stolu. Pomalu jsem se došourala ke dveřím a chtěla jsem vyjít na zahradu.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."

Zarazila jsem se s rukou na klice. Začíná mi harašit. Zatřepala jsem hlavou a otevřela dveře.

Polední slunce bylo docela ostré. Sáhla jsem na klíčovou poličku pro sluneční brýle. Jakmile se blíží léto, vždycky si je tam nachystám. Nasadila jsem si je a vyšla ven. Chvilku jsem jen tak stála, s tváří nastavenou slunci, a vyhřívala jsem se. Když jsem se zmohla na pohyb, došla jsem k zahradnímu stolu a natáhla se na něj jako na postel. Naštěstí je to dost bytelný zahradní stůl. Jak jsem tam ležela, pořád jsem přemýšlela nad tím pevným poutem. Chtěla jsem to napsat nějak originálně. Možná s metonymií. Nebo to je metafora? Pořád si to pletu… No prostě podat to jinak, než je běžné. Jenže mě nic nenapadlo. Vůbec nic.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš."

Otevřela jsem oči. Nade mnou nikdo nestál. Ale já už jsem si byla stopro jistá, že někoho slyším.

Posadila jsem se a rozhlédla se po zahradě. Teda. Spíš jsem se o to pokoušela, protože jsem zatím viděla všechno modře, jak jsem měla prosluněné oči.

Ale stejně jsem nikoho neviděla. Ani normálního, ani modrého. Sundala jsem brýle a promnula si oči.

"Blázníš holka. Asi bys neměla tolik číst."

"Neblázníš." Ozvalo se mi za zády a mě v tu chvíli naplno došel význam fráze: "Krve by se v něm nedořezal."

"Neboj se mě. Já ti neublížím. Nemohl bych to udělat." Takový sametový hlas. Určitě jsem ho už slyšela. Chtěla jsem se za ním otočit a podívat se, kdo to je.

"Neotáčej se." Chytil mě za ramena. Takže sedí za mnou! Ale ty velké a bezpečné ruce. Ty já znám. Jakmile jsem je na sobě ucítila, už jsem se nebála. Už jsem věděla, že by mi jimi opravdu neublížil. Byl to takový ten niterný pocit, který nevysvětlíte, ale kterému věříte.

"Proč? … Proč se nemůžu otočit?"

"Protože ještě nejsem hotový… Abych tak řekl. Musíš vyslovit moje jméno. Do té doby budu neúplný."

"Jak ho ale mám říct, když se nemůžu podívat, kdo jsi?" I když někde hluboko jsem to už tušila.

"Ty víš, kdo jsem. Ty jsi mě stvořila." Šeptal mi do vlasů. Po celém těle mi přeběhla husí kůže, přestože slunce stále silně hřálo. Vím to. Já to vím!

"Vím kdo jsi. Ale musím se na tebe podívat. Prosím. Musím tě vidět." Šeptala jsem do větru a byla jsem si jistá, že mě slyší. Slyšel by mě, i kdybych si to jenom pomyslela.

"Pevné pouto je, když na někoho myslíš tak intenzivně, až ho k sobě přivoláš." Řekla jsem to já, nebo on? Nevím. Ono je to vlastně skoro jedno.

"A když řeknu tvoje jméno, tak zmizíš, že jo?" Mělo by to tak být. On sem nepatří. Patří ke mně, ale ne sem.

"Tak to bude správné. Chci ale abys věděla, že si mě můžeš vždycky zavolat zpátky. Já se budu chtít vrátit. Ty jediná jsi moje paní."

Pomaluj jsem se otočila a pohlédla hluboko do těch petrolejových očí.

"Neopouštěj mě Ivory!" Tak moc jsem ho chtěla. Tak moc jsem ho chtěla políbit. Tak moc jsem chtěla, aby tu se mnou zůstal. Ale on sem nepatřil. Položil svou velkou bezpečnou dlaň na mou tvář. Lehce mě pohladil. Usmál se. Byl to ten nejhezčí úsměv, jaký jsem kdy viděla a jaký u jiného nenajdu. Políbil mě.

A zmizel. Můj povídkový hrdina mi přišel říct, že to kýžené pevné pouto mám. Mám ho a vím přesně, kde je jeho druhý konec. Je u něj. U Ivoryho. A právě o tom můžu napsat ten svůj soutěžní text. O Ivorym, který má ode dneška petrolejové oči, bezpečné ruce, sametový hlas a nejkrásnější úsměv na obou světech

Ještě předtím, než zadám další téma na příští týden, si Vám dovoluji doporučit ještě jeden, výtvor na téma Pevné pouto. Autorkou je naše drahá Ziky. Její úvaha se mi téže moc líbila, a proto ji doporučuji. Článek najdete - ZDE -

A co teď k tématu na příští týden? Tentokrát jsem vůbec nevěděla, co zadám. Napadlo mě, že by jste mohli na určité téma nakreslit obrázek, jenže - na Snílcích už jedna soutěž o obrázek je. Takže to padlo. Proto jsem se rozhodla, že tentokrát bude téma Strach.

Požadavky:

-         Chci, aby jste mi k uvedenému tématu napsali
úvahu, která bude jemně naznačovat, ale nebude tam přesná informace, z čeho máte strach.

-         Úvaha by měla být lehce depresivnějšího typu.

-         Požadovaná délka: 1 stránka ve Wordu. (Můžete i více.)

Nic víc k tomu nemám co dodat. Opět beru první dva, co se přihlásí.

Výherkyni prvního duelu ještě jednou gratuluji, a téže tak druhé dívce.

Šílená bruneta :)