Pouliční lampa od Antanie

Po dlouhé době máme v Principiu další dílko. Tentokrát od Antanie z blogu originaldream.blog.cz

Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mě.

Jedno malé město. Jedna obyčejná ulice. Jeden starý dům. Jedna starobylá lampa stojící na chodníku před ním. Lampa, která se každý den, přesně s úderem šesté rozsvícela. Nikdo nevěděl, že tahle lampa je jiná, než ostatní.

---

…

Žila v ní totiž malá, unavená postavička s křídly, vlastně by se jí mohlo říkat víla. Její jméno nikdo neznal, vlastně ho neznala ani ona sama.

Vypadala velmi mile. Vlasy měla vždycky spletené do dvou úhledných copánků a svázané čistě bílou mašličkou. Na svět se dívala svýma téměř černýma očima.

Nejčastěji nosila temně modré, jakoby viktoriánské šaty s límečkem.

Její úděl byl lehký, každý den v šest hodin večer měla rozsvítit lampu a pokaždé v šest ráno ji měla zhasnout. Nepotřebovala jíst, ani pít, prostě tam celé dny seděla zavřená a pozorovala dění na ulici.

Tahle lampa tu stála už dlouhé, předlouhé roky, takže toho víla ve svém životě viděla už opravdu dost.

Ale vílu už nebavilo pozorovat životy a osudy jiných, chtěla konečně prožít ten svůj.

Jenže se z lampy nemohla sama nijak dostat, věděla, že jí bylo souzeno tuhle lampu zhasínat a rozsvěcovat, nic víc, nic míň.

Věděla, že kdyby se dostala ven, tak že by nejspíš nepřežila, ale byla schopna obětovat i tuto cenu.

Třeba jen minutu nahlédnout za támhleten dům, nebo se podívat do okna některého z domů.

Tahle ulice pro ji byla už víc jak okoukaná, ale přesto by byla neskutečně vděčná za to, že by jí bylo umožneno ucítit ten zápach kouře, nebo vůni támhletoho stromu, který zrovna kvete.

Chtěla zkrátka ven.

Věděla však, že ji můžou vidět jen malé děti, totiž dospělí ji čas od času zahlédnou také, jenže když ji uvidí nevěří svým očím. Vždycky když ji někdo z dospělých zahlédl, zatřepal hlavou, popřípadě se napil a šel dál.

…

Víla v lampě seděla jako obvykle, když náhle spatřila na chodníku asi pětiletou holčičku, jak si hraje s kamínky. Začala bušit na sklo lampy zevnitř.

Holčička se zprudka postavila a fascinovaně se zahleděla na to stvoření uvnitř lampy.

Víla se uklidnila a vyslala k holčičce prosebný pohled. Malá kupodivu hned pochopila, oč se víle jedná a vzala jeden z větších kamínků.

Rozpřáhla se a hodila kámen na lampu. Ta se v tu chvíli roztříštila na miliony maličkých střípků.

Víla na nic nečekala, věděla, že ji nezbývá mnoho času. Rychle vzlétla a nasála tu vůni čerstvého vzduchu, pochvíli ucítila zápach kouře neodmyslitelně patřícího k ulici. V poslední chvilce si ještě stačila čichnout ke květu stromu, to byl ten nejkrásnější zážitek jejího života.

Pak už se pomalu řítila k zemi, nedopadla však na zem, nýbrž na roztaženou ručku malé holčičky.

Holčička natáhla svou malou ručku k obloze a víla náhle vyletěla směrem k nebi.

Malá se usmála, teď se víla bude mít už dobře, bude si poletovat a bude šťástná.

…

Jedno malé město. Jedna obyčejná ulice. Jeden starý dům. Jedna starobylá lampa stojící na chodníku před ním. Lampa, která byla už dlohou rozbitá, přesto každé ráno a každý večer přesně s úderem šesté dvakrát zablikala.Nikdo nevěděl proč, nikdo nevěděl jak.

Jen malá holčička, která se vždy tou dobou dívala z okna věděla, že to jí děkuje malá víla, která se na ni dívá seshora, z nebe....

Nezapomeňte mi také posílat svá literární dílka na e-amil Klub.snilku@email.cz a pro příště se můžete těšit na další rozhovor.