Aurora - ukončení 55. duelu + zadání 56. duelu

Milí snílci,

omlouvám se za zpoždění, se kterým se ozývám, ale dřív mi to naneštěstí nevyšlo.

Zadání minulého duelu znělo: povídka na téma Prázdnota. Nakonec mi své dílo poslala jediná Berenika, která si tímto zaslouží můj dík a její vydařenou povídku si nezapomeňte přečíst a okomentovat pod perexem :)

Co se týče nového zadání, rozhodla jsem se, že tentokrát se bude kreslit - a to na téma Rukavička bílého králíka. Představivosti se meze nekladou, zpracování a použitou techniku nechám na vás. Hlašte se do komentářů pod tento článek a své příspěvky mi následně zasílejte na e-mail klub.snilku@email.cz (předmět e-mailu: Aurora) do večera 8.2.

Budu se těšit :)

A.S.

---

PRÁZDNOTA

…aneb co kdyby existovaly čarodějnice…

Dívka znuděným pohledem hypnotizovala podzimně zbarvené listí za oknem.
Kaštanové oči si hledaly cestu skrze špinavé sklo, aby na nezáživné akci mohla najít alespoň něco pestrobarevného. Ze rtů se jí vydral tichý povzdech. Rozhodně neměla zapotřebí tu být.
"Hej, co si myslíš, že děláš?!" vyhrkla a odehnala jednoho z těch spratků, které se jí snažil dívat pod sukni.
Vlasy měla obarvené na rudo. Dva copy jí spadaly přes záda a přes šaty, na jejichž zadní stranu bylo vyplýtváno jen velmi málo látky. Ve výstřihu se jí houpal těžký antracitově černý přívěšek odkazující na jedno z nejnovějších náboženství. Představovala styl nejnovější doby. Byla poslední z mnoha panenek, zlatý hřeb výstavy. Ukázka toho, co bylo v ulicích považováno za nejvytříbenější vkus. Byla vrchol krásy. Princezna zkaženého světa.
"Nemáš cígo i pro mě?"
Překročila červenou pásku, která lidem dávala jasně najevo, že se jí nemají dotýkat a natáhla ruku k chlapci, který právě v rohu zkoušel pozornost strážců a chystal se si zapálit. S nevinným úsměvem k němu natáhla dlaň. Všichni zmlkli. Anděl sestoupil z nebe přímo k nim. Měli její zdánlivě křehké tělo na dosah. Tázaný polkl a podal jí cigaretu. Pozvedla obočí a vytrhla mu ji.
"Chceš oheň?"
"Jo, to je dobrej nápad."
Ležérně se opřela o stěnu vedle něj a po chvíli vyfoukla obláček dýmu. Taková úleva. Usmála se do kamery než upustila nedopalek na zem a vrátila se za pásku. Doteď ztichlá společnost se rychle rozmluvila. Cestu davem si razil jeden z hlídačů.
"Vážení, prosím o klid!"
V duchu na dívčino počínání nadával, ale nikdo z nich nemohl protestovat.
"Na vaše otázky vám odpoví zástupce společnosti TalentTip. Je tu víc věcí k vidění, prosím, rozejděte se."
Snažit se je nalákat na cokoli jiného, než na poslední exponát, nemělo smysl. Poslední verze byla dokonalá. Něco, čeho obyčejný člověk nemohl dosáhnout. Ukázka umělé inteligence s vědomím nalezence. Žádné překombinované dokonalé způsoby. Jejich Čarodějka byla holka z ulice. Z jejích vzpomínek si udělali jehelníček. Sem zašili novou informaci, tam zabodli pár špendlíků, aby se jim dílo nerozpadlo. To samozřejmě věděli jen vědci a lidé, kteří se měli postarat o její bezpečí. Model Čarodějky byl vzorem mladých dívek. Vytvářeli nové náboženství smícháním zbytků legend do jednoho guláše. Naprosto nesourodá a zmatená kultura, tak to chápal on. Ostatní v tom viděli smysl života. Byla to krutá vražda všech dosavadních umění. Jako by lidstvo jen hlouplo. Klesala cena knih i obrazů. Umění bylo nic. Jen málo lidí dnes nekouřilo. Jen málo lidí nekradlo a vážilo si vlastní osobnosti. Veškeré lidské vzory se vtiskly do pihy na Čarodějčině rameni.
Když se lidé konečně rozešli z další akce, na které ji mohli vidět, otočil se. Byla opravdu nádherná. A o co hezčí by byla, kdyby uměla napsat víc než několik naučených frází. Kdyby její překrásný hlas dokázal vyzpívat ty nejkrásnější operní písně. Kdyby se její štíhlé prsty mohly naučit následovat bílé a černé klávesy klavíru. O co by byla krásnější?
"Nějakej problém?" prskla a posadila se na židli před cedulí s číslem projektu.
"Ne, samozřejmě ne," mírně se uklonil. "Za chvíli odjedeme, máš nějaké přání?"
"Vypadnout odsud." Věnovala mu drzý křečovitý úsměv.
Po chvíli těžkého ticha se otočil a odešel.

Ťuk! Ťuk, ťuk, ťuk!
Na okno dopadal jeden kámen za druhým. Dlaněmi zakryla uši, aby to už neslyšela. I tak dole stále byl nepříjemný neústupný křik.
"Zrůdy! Děvky!"
Častovali je různými jmény. A to kvůli jednomu hloupému prohlášení, které nevyhovovalo době. Ozvalo se tříštění skla, které déšť kamenů nevydrželo. Někdo blondýnce položil ruku na rameno a vzápětí se dočkala i obětí.
"Zvládneme to," pronesla zrzka s obličejem plným pih.
Přesto jí dlouhé kudrnaté vlasy dodávaly jakýsi šarm. Kouzlo umění. A ona byla umělkyně. Její malby by v jiné době měly obrovskou cenu. Přestože jí smutek neslušel, její tvář s jeho pomocí ukazovala, jak moc jí stojí tahle lež. Tohle rozhodně nezvládnou. Konečně k ní starší zvedla pohled.
"Aničko, je mi to líto."
Zrzka se zarazila.
"Ty za to přece…"
"Tohle je poslední semestr."
Po tom prohlášení zůstalo v kanceláři ticho. Všichni pochopili, jak to myslí. Akademii umění, poslední Akademii umění v jejich zemi, za pár týdnů zavřou. To, co se dělo venku jim navíc dávalo najevo, že i těch posledních pár týdnů bude utrpením. Pro profesory i studenty to bylo jako cejch. Několikrát se stalo, že už se z cesty ze školy někdo nevrátil. Taková prostě byla doba. Doba Čarodějek. Umělé inteligence. Toho nejlepšího, na co se lidstvo zmohlo. A pokud se někdo jen pokusil dosáhnout něčeho víc, tvrdě za to zaplatil. Ale co kdyby opravdu existovaly čarodějnice? Takové, o jakých se mluvilo v pohádkách. Co by se stalo s neposlušnými dětmi?

"Slečno, slečno!"
"Co chceš?" Namotala si na prst pramen rudých vlasů a trochu našpulila rty. Ne, že by vypadala roztomile. Kdysi by jí řekli, že nedosáhne víc než dojmu nízké ceny. Tentokrát to ale bylo moderní. "Tak co chceš. Rušit Čarodějky zbytečně je neslušné!"
"Promiňte, máte tu… výjimečný dopis."
"Vypadám jako někdo, kdo bude odepisovat na zaláskovaný dopisy?"
Hlídač polkl. "To není milostný dopis, slečno."
"Do háje. Strčte si tyhle způsoby za klobouk. I s tím dopisem."
"Nechcete vědět, co v něm stojí?"
"Co?" Konečně probudil její zvědavost.
"Sněhuláci si nepotrpí na čaj."
Sotva dočetl první větu, zabodla se do zdi blízko jeho hlavy tenká čepel. Vykřikl a utekl, zatímco rudovláska se s pobrukováním jakési písničky posadila k zrcadlu a pustila se do rozčesávání dlouhých vlasů. Ani jeden neuvízl na hřebenu. Byly umělé, ale zároveň dokonalé.

Žena s průzračně modrýma očima hleděla do jedné z knih.
"Tiše," sykla a druhá rychle přestala prohledávat poslední krabici. "Tiše, Aničko, mám to."
Odhrnula si z očí světlé vlasy a věnovala úsměv. "Myslím, že máme šanci."

"Jste tak dokonalá!"
"Před kolika lety vás vyrobili?"
"Kdo vám šije oblečení?"
Čarodějka se jen usmívala. Fotografové se tetelili blahem. Jeden skvělý snímek za druhým. Nebylo divu, ona přece nedýchala. Nedýchala, nehýbala se, nezavírala oči. Nic nemohlo být špatně. Až na jednu otázku.
"Nepřála jste si někdy být jako ostatní?"
Zaváhala.
"Jistěže ne! Jak bych si mohla přát takovou blbost?!"

"Šiento eru. Šiento marivu. Šiento rivu."
Místnost protkaly sluneční paprsky. Několik žen tam v kruhu zůstávalo celou noc. Nejedné už se zavíraly oči. Snad jen blondýnka stále stejným monotónním hlasem odříkávala zdánlivě neznámá slova. A pak zaklapla knihu. Ten zvuk jako kdyby je dostal z podivného transu. Anička, které se právě málem podařilo usnout, sebou prudce trhla.
"Povedlo se to?"
"Neměly jsme si s tím zahrávat."
Zrzka vstala a znovu starší objala. "Ale… Bylo to jen jedno nevinný kouzlo."
"Jak by ses cítila ty?"
"Já… Já nevím. Asi by to na mě neúčinkovalo, vždy jsem si přála být někým jiným."
Kupodivu to prohlášení nevyvolalo rozruch. Znaly to všechny.
"Pamatuješ, co jsme jí napsaly do toho dopisu?" Konečně se odtáhla, ale úsměv z její tváře nezmizel. "Sněhuláci si nepotrpí na čaj a ten, kdo se trápí, se změní."
"Je to pokřivená filozofie."
"Pokřivila ji doba! Sněhulák je z vody a voda je součást čaje a…"
"Aničko! Je to jen blbý přísloví!"

Rudovláska se cítila zvláštně.
V jejím těle nebylo nic než vědomí holky z ulice bez vzpomínek. Neměla vůbec nic. Její nohy, ruce, to vše bylo prázdné. Žádné žíly, žádné tepny, žádná krev. To, co ji naplňovalo, byla prázdnota. Toužila se změnit, být jako ostatní. Těžko říct, kdy to přišlo. Toužila umět kouzlit, vždyť byla Čarodějka! A zároveň si přála být naprosto normální. Ale co se dá dělat, sněhuláci si nepotrpí na čaj. A jí by čaj jen smyl barvu kůže na dobře ohebné hmotě podobné víc plastu než kůži.

"Co je prázdnota?"
Zrzka se otočila na svou kolegyni.
"Aničko, co je prázdnota?"
Viděla, že se její kolegyni lesknou v očích slzy.
"Copak to nevidíš? Ta dívka pláče!"
"Ale to jsme nechtěly…"
Velmi chabá ochrana. Nechtěly, aby si duše uvnitř umělého těla uvědomila, jak prázdné vlastně je. Nechtěly, aby ta malá holka z ulice, kterou nikdo nevedl a nenaučil ji před smrtí žít, věděla, že jsou všechny šance na normální život pryč. Nechtěly, aby se její dokonalost obrátila proti ní.
"Chtěli jsme zpátky jen… jen… jen vlastní duše!"
"Účel nesvětí prostředky!"
"Jsme umělci! Potřebujeme prostor, potřebujeme změnit dobu a za změnu doby se prostě platí!"
Starší žena naprázdno polkla a na chvíli se zarazila.
"Všechny už jsme prázdné. Stejně jako tahle doba." Odhrnula si z čela pramen zplihlých vlasů. "Hrály jsme si s něčím, co jsme měly nechat být. Kdyby existovaly opravdové čarodějnice, alespoň bychom zaplatily životem. Takhle jsme prostě jen… prázdné."
"Prázdné…"

Anička nakreslila svůj poslední obraz a spáchala sebevraždu.
Ze tmy na okrajích vystupovalo několik obrysů postav, které měly srdce na dlaních. Stály v kruhu okolo studánky, ve které se mísila voda s krví. Natahovaly svá srdce blíž a blíž, dokud jednu z nich nezačal vír vtahovat dovnitř. Postav bylo stejně jako profesorek poslední akademie umění v jejich zemi. Těch profesorek, které čarovaly. Ten obraz byl jediný, který přežil desetiletí. Ten obraz změnil dobu společně s Čarodějkou, kterou vlastní dokonalost utrápila k smrti. Skončilo jedno období zaměřené na člověka. Změnily dobu. Přišla doba umění, která milovala duše. Možná proto, že z nejlepších umělců zbyli jen ti, kteří měli duše poskvrněné nenávistí a naplněné prázdnotou.