Kdo se minule zapojil?
Zdravím Snílci,
je tu nový týden a s ním přichází nové téma týdne. Poslední týdny jsem spojila, jistě si většina z Vás užívá volna po svém. Možná díky prodloužené uzávěrce se nám tu sešlo docela dost Snílků, kteří se s námi ostatními podělili o své myšlenky. Za to jim velice děkuji a každému tu dám kousek prostoru k propagaci jeho díla :)
Nu, je tu nový týden, poslední červencový, a pro ten jsem zvolila téma Budoucnost. Podle mě je to téma hodně široké a já jsme zvědavá jak jej uchopíte.
- můžete psát jak sami sebe vidíte za 5-10-15 let
- nebo se zamyslete, jak by podle vás vypadal/nebo měl vypadat svět za takových 30 - 50 - 100 let
- podělte se s námi o své plány na zbytek tohoto roku, či na ten příští.
- můžete se rozepsat o svých přáních, snech a plánech o budoucnosti
Fantazii se meze nekladou, jsem zvědavá na Vaše příspěvky. Mohou být osobního rázu nebo i všeobecné, týkající se určité společnosti, světa, kultury :)
Ukázky z děl:
Vyzvednou kufr bylo docela složité, dvakrát mi kvůli davu lidí a naprostému selhání mozkové činnosti ujel. Naštěstí po výstupu k východu na mě stále čekala holka v zeleném tričku s logem Chamber College, v rukou příslušnou ceduli a na tváři neutrální výraz. Představila se mi jako Eszter. Prohodily jsme pár zdvořilostních otázek, ale byla jsem tak překvapená z toho, že musím mluvit anglicky, že jsem toho moc neřekla. Následovalo čekání s jinou leaderkou Chamber College, jakousi Číňankou, a potom konečně odjezd. Vlastně jsem ani nevěděla, co čekat, z Ančina vyprávění (Anča byla na Maltě vloni a já měla být ve stejné rodině jako ona) jsem si Natashu, mou hostující matinku, představovala jako vysokou blondýnu se zástěrkou a etickým chováním. Dveře však otevřela černovlasá, lehce zamračená osoba silnější postavy. Byla jsem z toho trochu mimo. Aneb jak snílci přichází o iluze.
Jednou se mi na základní škole, myslím že to bylo v deváté třídě, stala zvláštní a zajímavá věc. Bylo to v době, kdy jedna z učitelek byla dlouhodobě nemocná. Jednalo se o naší třídní učitelku vyučující hodiny češtiny. Protože naše škola byla na vesnici, byla jediná kdo tenhle předmět vyučoval. Suplující učitelky buď vyučovali to co vyučují na svých hodinách nebo, což bylo většinou, jsme měli volnější hodiny.
Všechno to začalo myšlenkou , která mě napadla už několikrát, ale teď byla o něco silnější, že by se mohla už vrátit, aby se dalo všechno do starých kolejí. Jednoho dne, byla to středa, jsme se po vyučování šli obléknou do šatny. Moje kamarádky a já jsme tam byli poslední. Oblíkali jsem si bundu, když v tu jsem se otočila a podívala do chodby, kde jsem spařila pro mě v tu chvíli něco neuvěřitelného. Před nástěnkou se suply tam stála s rukama za zády postava. A ne ledajaká, jednalo se o dlouho nepřítomnou učitelku. Během pár vteřin proběhlo v mé hlavě několik otázek. Proč se na to kouká, když je po nemoci? A kde se tu vzala, když jsme dneska měli jinou učitelku. To už přijela?
Ač toto snílkovské téma nepojmu nijak originálně, mám strašnou potřebu se zde vypsat, protože jde o zážitek, který mne už dlouhou dobu trápí.
Stalo se to více jak před rokem. Můj spolužák a kamarád dlouhodobě chyběl ve škole. Ani na všemocném facebooku nebyl k zastižení a tak jsem se o něj dosti bála. Nakonec se ukázalo, že můj strach byl oprávněný. Po navázání rozhovoru se mi přiznal, že to chtěl ukončit. Bulela jsem jako malá holka. Dost jsem toho o něm věděla, že byl na ŽŠ šikanován, že ho současná třída nenávidí a matka rovněž,..
Vstávala jsem ve 4 hodiny ráno, abych nechala proběhnout Toddíka (fretka). On mi přitom řádně (hned několikrát) překontroloval věci v tašce, až jsem ho tam málem zavřela taky. Naštěstí jsem tam zase pro něco lezla, tak jsem Todda vyndala a uklidila do klece. Zkontrolovala jsem, zda má dostatek vody a jídla, totéž u kocoura Whiteeho. Pak jsem se dooblékla a seběhla dolů do koupelny. Tam jsem se trochu zkulturnila a vyrazila na autobus, který mi jel v 5:05. Do Klatov jsem dorazila po půl šesté, přeběhla jsem silnici od autobusového nádraží na to vlakové, koupila si zpáteční jízdenku (paní v okénku mě neukousla :-D) a nasedla do vlaku směr Klatovy - Plzeň - Praha. Kupé bylo prázdné a tak jsem nervózně očekávala odjezd.
Přesně v 6:05 jsme vyjeli, když v tom mi napsala Narciska, že nemůže jet se mnou. Byla jsem v šoku a přiznám se, že jsem uvažovala o možnosti útěku, vyskočení z vlaku za jízdy, jen abych nemusela cestovat sama. Pak jsem si však řekla: "Klid! Proboha, jsi dospělá! Tak se tak chovej!" a uklidila jsem se. Když už jsem seděla ve vlaku, tak přece pojedu dál, ať už mě na konci této cesty čeká cokoliv.
Znáte to, když se něco kazí, tak se to posere naprosto všechno... A tak kromě nemocného kluka (kolem 8 let) jsem se ještě starala o jejich psa, kterého zase chytily klouby, a nemohl se pořádně postavit na zadní nohy. Naštěstí měli doma pro něho prášky na bolest, takže jsem s ním nikam nemusela běžet. I když netuším, co bych udělala zase s malým. Ach jo. Vážně jsem si říkala, že by ještě mohli zaútočit mimozemšťani a já bych už zešílela.
Klučík ležel v posteli a chvílemi spal, stejně jako pes, ale pak si chtěl povídat a číst si. Tak jsem si ho totiž vycepovala během mého hlídání, většinou si hrajeme a pak si chvíli čteme, ale dneska jsem mu předčítala já. Ani nekomentoval mé nedokonalé čtení na hlas, s kterým jsem měla problémy vždycky.
Mějte se krásně
Dragita
http://muj-svet-zdenina.blog.cz/1408/plany-na-cteni-aneb-po-jakych-knihach-sahnu
OdpovědětVymazat