Lidské poupě od Dragell

Máme tu další příspěvek od Dragell - in-my-own.blog.cz - koutek.ic.cz

a jsem si jistá, že se vám bude líbit stejně jako mě.

Lidské poupě

Dusot koňský kopyt se hnal krajinou zahalenou v měsíční svit. Jako bílá labuť balancovala dívka v koňském sedle a kolem uší se jí proháněl vítr, cuchajíce jí tak něžné lokny barvy té nejsladší smetany. Zároveň jí však stíral drobné drahokamy, snad perly, které se jí koulely po hebké tváři. Ten čas byl pro ni bolestný a její šat bolestně trpěl s ní, když agresivní porost šípkového keře dral jeho jemnou krajku.
Dívka pevně drtila otěže ve svých křehkých rukou a z hrdla jí vyšel nelidský křik. Snad bolest tak vycházela z jejího těla, to trní, ty okovy, vše, co ji tak drásalo a svíralo. Avšak její věrný společník ulekl se výkřiku bezmocné bolesti, jeho hbité nohy a silná kopyta nezvládla terén. Jak baletka v divadle i on zabalancoval, však nezvládl sestavu svou a sladké lidské poupě zalehl pod sebou.

---

S úst se jí vydral bolestný vzdech, hlava jí bolela, snad jako by se měla každou chvíli rozskočit. Pomalu otevřela víčka, prvně leknouc se světla, však přivykla si brzy. Seděl vedle její postele, vypadal jak nebeský anděl s dlouhými vlasy barvy havraní a kaštanovýma očima. Ucítila snad tisíce jehliček, které se ji vráží do srdce, bolestně zkroutila pohled na stranu. I její rty zašeptaly neslyšné slůvko: "Proč?"
Opět na něj pohlédla, snad s drobnou opatrností a nerozuměla tomu tajemnému úsměvu jeho sladkých rtů. Nechtěla však nyní myslet, komu je věnoval, tak moc to vše bolelo, i když se snažila vyhnat tu děvku z hlavy.
Jemně ji pohladil po tváři: "Odpusť mi má nádherná lilie, nyní již vím, čeho mám, nechci tě ztratit, prosím, již nedělej hlouposti, koně nech ve stáji," věnoval drobný polibek jejím růžovoučkým lícím, snad stud že by ji hřál?
Chtěla promluvit, avšak jeho ústa byla rychlejší a umlčela ji. Ucítila v podbřišku snad malý ohýnek, ne bolest, ale slast to byla, snad i špetka štěstí, lásky a chuti do života, jeho ruce ji však nedávaly prostoru k myšlenkám. I poddávala se mu, jak sníh ohni, i ona tála a její ňadra hořela touhou i hýčkáním jeho rtů, přerývavý dech bylo však to poslední, co by teď chtěla vnímat.
Byl to krásný pocit, jaký ještě nikdy nezažila.
Jeho dobyvačnost však neznala meze, nezastavil se ani před jejím nikým nedotčeným tajemstvím. V tu chvíli pocítila prudkou bolest, která projela celým tím drobným rozechvělým tělem. Z úst se jí vydral překvapený výkřik zoufalství spojený s utrpením.

Její popraskaná ústa přímo řvala.
Když došel jí dech, úlekem se rozhlížela kolem sebe. Chlad objímal její křehké tělo, snad i podivný zápach, v krku se ji vzpříčil podivný prach. Nepříjemná ji byla poloha lehu, divila se, kam se poděla měkkost její postele a horké tělo milencovo. Co se to dělo?
Snažila se pohnout, však její tělo narazilo na tvrdou překážku. Rozechvělé ruce vyrazily vřed a prsty se zaleskly krví, jak zprudka dopadly na podivný, snad dřevěný materiál. Po zádech ji přejel mráz, hrůzou se otřásla, dech se jí zrychlil, zkrvavené promrzlé prsty se však nevzdávaly a snažily se prozkoumat její vězení.
Vyděšenost by se dala vyčíst snad z jejích očí, snad i z úst, která šeptala slůvko 'rakev'. Hysterie začala prostupovat celým tělem toho křehkého lidského poupěte a ono jako by ji ze sebe chtělo vytřást ven, házelo sebou v tom malém prostůrku. Dívenka však ucítila, že něco není pořádku, jakoby všechny kosti v těle měla mít rozmlácené, uvědomila si i těžkost dechu. Z jejích očí počaly téct dva malé prameny mořské vody.
"Prosím, odpusť mi mou bláznivost, prosím… vrať se a pomoz mi," počala šeptat, když uvědomila si, co jest snem a co realitu. Poté se však začala šíleně smát, když si uvědomila marnost svého konání. Mrazivě ledový výraz jakoby nepatřil k tomu mladému tělu, ani ten děsivý smích. Překonala všechnu bolest a nahmatala na svém krku přívěsek ve tvaru srdce, který pevně stiskla v dlani. Z úst se jí vydral hysterický křik jediného slůvka, jména osoby, které dala svoje srdce a teď i život.
"Devonééééé…"