Týden osmdesátý šestý - Na vlnách

Listy se snáší pomalu k zemi a v lesích pomalu nemá co šumět, ale [V.] nám ho ještě stihla zachytit ve své krásné povídce. Lesy jsou svým způsobem nebezpečné...

Jen takové malé upozornění: Budete-li mít jakkoli starý článek, který se stále týká tématu (i kdyby jen okrajově), nezdráhejte se a sem s ním. Těším se na jakékoli vaše dílo. :)

Tentokrát bychom mohli zavzpomínat na léto a nechat se unášet vlnami na daleký oceán. Voda je skvělý vodič informací. Mnohé odplaví, ale spoustu jich znovu přinese.

Jak šumí běs

od V.

Brána lesa tvořená dvěma vzrostlými jedlemi tyčícími se nad okolními listnatými stromy tě přívětivě láká do svého království. Nohy tě rozradostněnými poskoky přenáší hloub do toho barevného podzimního světa, který tepe životem naprosto odlišným od šedivého velkoměsta. Nasloucháš, jak koruny stromů šumí v lehkém vánku, jenž pomalu snáší žluté i červenající listy na měkkou půdu protkanou sítí kořenů. Vysoko nad tebou švitoří ptáci, jakoby si i oni užívali jeden z posledních slunečních dnů tohoto roku.

Pokračuješ dál. Prostor mezi jednotlivými kmeny se zmenšuje. Na začátek lesa už nedohlédneš. Lehce našlapuješ po sotva patrné cestičce stáčející se z mírného svahu doleva. Tak se odděluješ od přívětivé náruče jehličnatých obrů a vstupuješ do spleti mladých i prastarých listnáčů. Něco tě tam táhne, těžko si však můžeš uvědomit co.

...