Týden osmdesátý sedmý - Není všechno zlato, co se třpytí.

Drazí snílci, přeji vám všem krásné pondělní odpoledne.

Předně se vám chci omluvit, že jsem se s tímto tématem tak opozdila, leč mne zachvátila choroba a já doma kocouržel nemám přístup na internet, což mne velice mrzí.

Nicméně k předchozímu tématu mi poslala svou básničku [Annika], jejíž úryvek samozřejmě zveřejním.

Jistě všichni známe to přísloví, ale ne všichni ho správně chápou, což je škoda.

Proč si začneme vážit věcí, až je ztratíme.

Vezměme v patrnost třeba takové rodiče. V průběhu našeho pubertálního věku je začínáme téměř nenávidět, i když se nás jen snaží připravit na 'odlet z hnízda' svými dobře míněnými radami a ve chvíli, kdy odejdou do věčných lovišť, nebo v tom lepším případě se odstěhujeme z domova, nám začnou chybět. Všichni to časem zažijete. Ani já jsem tomu nevěřila, ale...rodiče jsou naše zlata, která, ač to nevidíme, se třpytí na míle daleko...

Soumrak

od Anniky

Námořnická modř večerní oblohy

Bezedný, nenasytný jícen oceánu...

A já jen jako rybář v nekonečných pláních

Nepřestávám hledat jeho hranice

...