Týden čtyřicátý sedmý - Prokletí

Na vyhlášení dalšího témata jsem (také díky nefunkčnosti internetového připojení) počkala až na dnešní den. Snad mi prominete, že teď máte kvůli mně o den méně na psaní a posílání odkazů. Kaji se a doufám, že mne neukamenujete. K poslednímu TT mi přišel příspěvek od [Maglaiz]. Je to úžasná povídka, kterou jsem přečetla jedním dechem a rozhodně mě nenapadlo, že to skončí zrovna takhle.

Doufám, že mne nebudete proklínat, ale naopak mi napíšete třeba nějaká roztomilá zaklínadla, po kterých by měly někomu třeba vyrašit bradavice na nose nebo chlupy na chodidlech (aby měl nohy jako hobit samozřejmě). Prokletí starých domů nebo snad zakleté (sadistické) princezny (s masochistickými sklony).

Skutečně doufám, že nebudu prokleta.

ukázka povídky od Maglaiz:

Na konci lávky

Tma, ta přítelkyně vrahů a zlodějů. A také milenců. Zahalovala svým závojem nyní celý kraj. Městečko z kamene a hliněných střech poklidně oddychovalo za zvuků kostelního zvonu, který odbíjel pomalu, ale jistě půlnoc. Vše spalo. Nebo snad ne? Na náměstí z okna jedné budovy visel provizorní provaz z prostěradla. Po něm se spouštěla postava zahalená v červeném plášti s kápí staženou do tváře. Domovní znamení - erb s vlkem ve skoku - je každému tamnímu obyvateli znám. Hlava rodu bývá již od nepaměti členem městské rady a nezřídka bývá zvolen i starostou. Nejbohatší dům ve městě byl vždy lákadlem pro lapky.

S posledním úderem zvonu stanula rudá silueta na dláždění. Neváhala a okamžitě se rozběhla. Prokličkovala úzkými uličkami a směřovala ke staré, polorozbořené bráně, kterou nikdy nikdo nehlídal. Od brány si to postava zamířila rovnou do hlubokého lesa. Musím to stihnout. Vždyť není tak pozdě. Zvon odbil teprve před chvílí. Ještě tam bude. Doufám. Červený plášť se prodíral hustým porostem a ostrá větvička zavadila o kůži na tváři neznámého. Nebyl čas se však touto drobností zabývat.