Aurora - konec 40. duelu + zadání 41. duelu

Zdravím,

jak si možná ještě někteří z vás vzpomenou, minulou neděli jsem vyhlásila zadání 40. duelu, které znělo Ve stínu slunce.

Naneštěstí se však přihlásila a svou povídku odeslala pouze Charlie z blogu mujdruhy.blog.cz, takže tento týden se duel nekoná. Charlie ovšem patří můj dík za její aktivitu, cením si toho. Její povídku si můžete přečíst pod perexem a pokud budete chtít, tak se k ní vyjádřete, vsadím se, že to autorku potěší :)

A nyní již k zadání 41. duelu!

Poté, co se povídka s příliš velkým úspěchem nesetkala, jsem se rozhodla zadat něco jiného, co by vám s ohledem na právě probíhající roční období mohlo vyhovovat víc. Tentokrát se bude fotit, vážení! A to na téma Noční můra. Jsem zvědavá, jak si s tímto zadáním poradíte :) Přihlašujte se do komentářů pod tento článek, přihlásit se může pět snílků, beru první dva, zbytek si může po skončení duelu svá díla vystavit na blogu. Fotografie posílejte do pátku do 20:00 na e-mail klub.snilku@email.cz (předmět e-mailu Aurora).

Pokud máte jakékoliv dotazy, ptejte se. A nyní již přichází na řadu Charliina povídka! :)

Ve stínu slunce

Jsem sám, ale ne v tom pravém smyslu. Mám jednu lásku. Lidé na Zemi si o mně myslí, že nedokážu vyjádřit své city. Většina mě považuje za naprosto chladného. Vypráví si mezi sebou o cestě ke mně. Jsou ochotni zaplatit neskutečné částky jen proto, aby si na mě mohli sáhnout, a někdy si prostě musí vydloubnout kus mého povrchu a odnést si ho. Jsem pro ně stále jako nová věc, o které si myslí, že je pořád, co objevovat. Ačkoliv žiji už mnoho a mnoho let, jen občas mám štěstí vidět JI. Při těchto chvílích jsem ale šťastný, protože mám Slunce jenom pro sebe. Tato chvíle však netrvá věčně.

Lidé na Zemi jsou neskutečné složité věci. Prý neexistují jen muži a ženy, ale ti muži a ty ženy někdo dělí ještě na další a další skupiny. Říkají tomu charakter. Nevím, co si mám pod tím představit. Pro mě to jsou jen slova. Lidi nedělím nijak. Jsou to prostě lidi.

Jednou jsem ale zaslechl jeden příběh. Skupina mužů, když byli zase u mě, si povídali o ženách. Z jejich klábosení jsem pochytil jen to, že délka jejich pouta a stálost není u všech stejná. Některým trvá dlouho, než tu svoji vyvolenou ohromí svým kouzlem. Těm to většinou zůstane navždycky. Pak je tu druhá skupina těch, kteří si chtějí jen užít a střídají druhé velice rychle a často. Pro mě tohle nikdy neexistovalo. Vždycky jsem viděl jen to své Slunce. Moje malé sluníčko.

Příběhy lidí ale nejsou podstatné, protože to jsou lidé. Rád bych vám řekl ten svůj. Moje láska a já jsme naprosto rozdílní. Já sice zanechávám chladný dojem, ale uvnitř ve mně to vře. Dokážu vroucně milovat i krásně zchladit. Zamilované dvojice si můj portrét kreslí do deště, ze kterého se před dopadnutím na Zem stane něco bílého a studeného. Já jsem to ale nikdy nepocítil. Někteří se mou podobou živí. Dokreslují mi tvář a pak ji promítají do svých příběhů. Většinou koukám na malé děti s pro mě naprosto nelíbivým obličejem. Sám nechápu, proč to dělají. Přece já žádnou tvář nemám. Nemám ani ruce ani žádné tělo, které mi někdo neustále vnucuje.

Stejně jako můj protějšek. My nic takového nepotřebujeme. Přesto se dokážeme domluvit. Ona je na rozdíl ode mě vášnivá už na první pohled, ale taky spalující a zlá. Dokáže zničit víc, než si dovedete vůbec představit. Někdy může za rozsáhlé požáry, ale nikdo ji nemůže nic říct. V podstatě za to nemůže. To lidé. To je ostatně kapitola sama o sobě. Nikdy se jim nezavděčíte. Je chladno, oni chtějí teplo. Když je teplo, oni touží po ochlazení. Ty já snad nikdy nepochopím. Na to moje mysl stavěná není.

Jak už jsem zmiňoval dřív, nastává pár minut, kdy můžu být se svou láskou sám. Přesto ale neustále za sebou cítím něčí pohled. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem zjistil, že jsou to právě lidé. Shromažďují se na nejvyšším bodě, aby mohli sledovat, co se bude dít. Nevím, proč na mě pořád civí. To vážně nemůžu mít žádné soukromí? Mám pocit, že dokud nepřijdou na to, co se děje během oněch pár minut, nepřestanou šmírovat. Pro mě ale bývá potěšením je nechat v čisté nevědomosti. Můžu tedy říct, že je nechávám ve stínu slunce.