Pilný snílek
Zdravím Snílci,
nový týden nám začíná prozářený sluncem, snad se tedy počasí už zklidní a nechá nás vydechnout. Letos je aprílové, jak vyšité a většina z lidíí z toho má nudli u nosu.
Předem vám děkuji za účast v anketě. Bojovaly spolu tři témata a nakonec to vyhrálo jediné, úderné jako Thorovo kladivo : KONEC SVĚTA.
Chápu, že mnohým z vás na dveře klepe maturita, ale možná už to někteří z vás mají za sebou. V tom případě zaměřte zbývající nevyčerpané mozkové závity na fantazii a relaxujte. Jakmile naberete sil, je tu pro vás jako stvořené téma. Vybijte všechnu frustraci a nervy. Napište povídku, báseň, drabble, úvahu, cokoliv, co má souvislost s koncem světa. A nemusí se jednat pouze o naši planetu a dimenzi. Jistě nejsem jediní, kdo se potýkají s existenčními potížemi. Pokud rádi malujete, malujze - temně, zářivě, jak vás jen napadne. Vše je dnes dovoleno.
Nebo to můžete pojmout s nadsázkou, metaforicky - copak je asi pro někoho "konec světa?"
UKÁZKA Z DÍLA PILNÉHO SNÍLKA
M. - Okno do mojí hlavy aneb to nechceš
(m. a její sny)
Jedna ze zvláštností, které mě velice dobře kvalifikují na post člena a správce blogerského Klubu Snílků, je ta, že trpím na velice živé sny. Trpím na ně už mnoho let a trpím na ně každou noc, až na blahé výjimky dejme tomu jednou za dva měsíce, kdy se probudím s úsměvem na rtech a růžovými brýlemi a zároveň se mi chce brečet z představy, že takhle by měl normálně spánek vypadat, a že běžný smrtelník si vůbec nemůže uvědomovat, co je to za muka, být o tohle každou noc připraven.
Aby toho nebylo málo, ve snech se mi pravidelně a neustále opakují ta samá frustrující témata:
Práce ve fast foodu - Jdu kolem fast foodu, najednou si uvědomím, že v něm pracuju. Ale nejsem si jistá, mám pocit, že jsem ho nikdy předtím neviděla, a taky neznám zboží, ceny, ani postupy. Obsluhování zákazníků mě tím pádem děsí a snažím se mu vyhnout tím, že se budu co nejvíc zdržovat "v zákulisí" a přenechávat to dalším lidem. Někdy jsem ale na krámě sama a žádné zákulisí tam není, jsem pořád "na displeji" a není kam utéct. Někdy je noc, mám noční šichtu a na krámě už skoro nic není. Čekám na konec jako na smilování, uklízím, ale konec nepřichází. A když ano, stejně pořád nemůžu jít domů, pořád stojím před krámem a pořád sleduju, jak se to za pultem hemží nějakými jinými lidmi (kteří tam třeba předtím ani nebyli), co pořád něco dělají. Mám pocit, že bych jim měla pomáhat, nemůžu odejít.
Přeji všem krásný týden,
Dragita
Žádné komentáře:
Okomentovat