Vyhlásenie víťaza a zadanie duelu

Zdravím celé snílkovské osadenstvo,

v túto prvú októbrovú stredu, práve v tejto chvíli, dôjde k vyhláseniu víťaza minulého duelu. No skôr, než by som prenechala slovo M. Phoenix, by som rada uverejnila zadanie aktuálneho duelu, ktoré na základe vašich hlasov znie:

Aktuálne zadanie:

- Báseň na tému "závislosť"

Nech už sa s nami formou básne podelíte o tú vašu závislosť, alebo o závislosť ako takú, záleží len na vás.

- Svoj výtvor potom môžete odoslať na klubový email: klub.snilku@email.cz, do 14.10.2014 (max. do poludnia 15.10.2014) a za predpokladu, že na mail dorazia aspoň dva príspevky, sa v stredu (15.10.) uverejní anketa, v ktorej budete môcť hlasovať o víťazovi duelu.

Nuž, ako vidím, nastal ten pravý čas prenechať slovo M., ktorá sa v najbližších dňoch dočká aj upútavky na svoj blog, na facebookovskej stránke rubriky.

Tak vážení, nasleduje príspevok od M. Phoenix, zaslaný do predošlého duelu:

Jedním z důvodů, proč jsem před několika lety rapidně změnila způsob života, byla následující myšlenka, kterou jsem jednou potkala v internetových vodách, která mě zděsila a už mi nevylezla z hlavy: člověk se narodí, roste, sílí, učí se, protlouká se životem za neustálého hromadění majetku a hromadí a hromadí, až umře. Všechno, co po něm zbyde, budou jeho krámy a to, co udělal.

A kdo se s těmi krámy musí vypořádat? Jeho příbuzní. Jeho děti a jeho další rodina dostanou spolu s jeho smrtí (jako by to samo o sobě nebylo dost velkou ranou) do vínku neskutečné hromady krámů, předmětů, šatstva a bordelu, a tím vším se musí prokousat, to vše musí vyřešit, povyházet, rozprodat, popřípadě si ponechat. Ale co z toho bude stát vašim příbuzným za nechání? Budou mít stejný vkus jako vy? Budou vědět, jakou má ta která věc vůbec hodnotu? Co je na ní zvláštního a za kolik se dá prodat? Tolik starostí, tolik práce, tolik nevědomosti, tolik zoufalství a tolik bolestivých vzpomínek. Tolik rozbitých věcí, tolik odpadků, které měl už dávno někdo vyhodit. Skutečně chci po sobě zanechat tolik zmatku a chaosu?

A mně bylo najednou prostě jasné, že nechci. A že hromadění a nakupování vlastně totálně postrádá smysl. Protože co z toho? Kdo bude mít užitek z toho, jaké množství věcí mám? Mí blízcí těžko. Já? No ani ne. Čím víc věcí mám, tím víc mám starostí - kam je uložit, jak se o ně starat, po překročení určité hranice (a bohužel většina z nás je dávno za ní) už přestanete vnímat, kde co máte, a většinou si neuvědomíte, kolik toho všeho je, dokud se nemusíte stěhovat. Je to pro nás tak normální, že nám to nedochází a pocit něčeho jiného získáváme tak akorát o dovolených, při sjíždění řek či šlapání po horách - prostě při výletech kamkoli, kam si toho nemůžeme moc brát, protože se s tím nejde tahat. Jenže je v tom skutečně rozdíl, jestli se se svými krámy taháte po horách nebo životem jako takovým?

Zjistila jsem, že v tom ten rozdíl nevidím. Všechno, co mám, jsem najednou začala vidět spíš jako přítěž, jako řetězy, jako něco, co mě stahuje a dusí. Uvědomila jsem si, že veškerá má nejistota, všechny moje splíny a pocity neschopnosti a ztracenosti plynuly z toho, že jsem prostě netušila, kde mi hlava stojí a co kde mám. Stačilo začít se probírat skříní a nemilosrdně dávat na stranu všechno, co mi už nebylo, abych pocítila závan svobody a začala věci opět dostávat pod kontrolu. Jako by mi spadly klapky z očí, najednou jsem viděla, co všechno jsem si vydržovala z emocionálních důvodů a co všechno ve skutečnosti dávno nepotřebuju. Zredukovala jsem obsah skříní, šuplat i polic - co se dalo, šlo k prodeji, něco se vyhodilo, něco odneslo na recyklační akce, kde si lidé vyměňují oblečení zadarmo nebo za pár symbolických korun. Nešlo mi o to vydělat si, chtěla jsem si odlehčit hlavu a zafungovalo to perfektně.

Po pěti letech života s minimalistickou filozofií mám nejen mnohem míň věcí, mám hlavně mnohem větší přehled a pravidelně si ho obnovuju. Minimálně jednou měsíčně projdu každý šuplík, abych se ujistila, že někde není něco zbytečného, něco, co nepoužívám a tudíž nepotřebuju. Něco, s čím se nechci tahat životem, kdykoli se stěhuju, něco, co nechci mít uložené u rodičů do konce své existence, něco, čím nechci, aby se kdokoli jiný jednou musel probírat. Všechno, co vlastním, musí být k užitku, a pokud možno i krásné. Zanechat po sobě propisky, papíry, tuhá lepidla a další kancelářské potřeby? Samozřejmě, to někdo vždycky využije. Ale rozbité věci? Kabely, k nimž už nikdy nikdo nedohledá pasující spotřebič? Proč bych to někomu chtěla udělat? A proč to děláme sobě samým?

Zjistila jsem, že miluju svůj život a pořádek. Miluju své věci a mít jich vždycky přesně tolik, abych žádnou nezanedbávala. Žádné objevy dávno zapomenutého oblečení v zadní skříni po sto letech, žádné pocity viny. Žádné sebetýrání kalhotami, z nichž jsem dávno vyrostla. Mám se ráda takovou, jaká jsem, pěstuju svůj styl a cokoli, co mu už nevyhovuje, pošlu dál do světa. Neskladuju. Nevěřím na strýčka Příhodu. Věřím, že předměty milují být stále v oběhu a že to jim dává smysl, a mně dává smysl starat se, aby tomu tak bylo. Baví mě přemýšlet, komu bych tou kterou věcičkou mohla udělat radost a komu by se hodila. Trápí mě pohled na věci nevyužívané.

A až jednou odejdu ze světa, ať už to bude jakkoli, budu odcházet s vědomím, že jsem strávila život žitím samým a ne hromaděním krámů, a že procházet moje milované věci bude pro někoho příjemnou procházkou, která mu ukáže, kým jsem doopravdy byla a co mě skutečně těšilo. Nebude vrtět hlavou, nebude si vzdychat a nestráví u toho hodiny - leda by opravdu chtěl. A když si z toho něco dobrého vezme, ať už fyzicky nebo myšlenkově, budu tam nahoře navýsost spokojená.

M. Phoenix

Dúfam, že vás to oslovilo aspoň tak ako mňa a aj naďalej budete dbať o to ,ako si vás vaši pozostalí budú pamätať, alebo čo o vás vami zanechané predmety prezradia. No aby sme sa opäť vrátili do prítomnosti, tak tešiac sa na vaše príspevky, sa s vami teraz lúčim.

Sneniu zdar!

Dorka Jeseňská