Týden sedmdesátý osmý - Déšť

Mí drazí snílci..píšu ilegální článek z práce...v pracovní době..

[Teia] splnila mé přání a znovu se zapojila do TT a poslala mi povídku navazujuící na tu předchozí, jejíž část tu byla taktéž vyvěšena. Velmi ti děkuji, neb je znovu překrásná...

Vím...téma jest poměrně patetické a klišoidní, leč i přesto tak krásné. Déšť je přeci tak překrásný. Nechat kapky vody padat do obličeje...nekapou-li zrovna do očí... A ta vůně, která se všude line...

Cesta do fantazie

od Teiy

Liby

Probudila jsem se brzy ráno. Mezi větvemi stromů prosvítaly slabé paprsky slunce. Citra se mnou nebyl.

Prohlédla jsem se. Trochu se mi zamazaly šaty. Cůpky se mi rozcuchaly. Do rukou se mi vytlačily obtisky pár větviček. Ale jinak jsem byla v pořádku.

Vplížila jsem se domů. Maminka ještě spala, ani si nevšimla, že jsem byla pryč. Převlékla jsem se do pyžama a zachumlala se do peřin. A když mě maminka konečně přišla probudit, nic nepoznala.

Ve škole jsem pak celý den myslela na Citru. Vůbec jsem nedávala pozor. Při čtení jsem se neustále zasekávala, až z toho byla paní učitelka nešťastná. Obvykle bývám nejlepší ze třídy.

Po vyučování si mě zavolala a vyptávala se, jestli mě něco netrápí. Popřela jen všechny její domněnky a utíkala na oběd. Už bylo ale pozdě - za přestávku se vytvořila neuvěřitelná fronta. Zazoufala jsem si a postavila se na konec. Kamarádi na mě gestikulovali, ať předběhnu ostatní, že mě pustí, ale předstírala jsem, že je nevidím. Neměla jsem na ně náladu.

V družině jsem si sedla daleko od ostatních. Těšila jsem se, až nás pustí a budu volná.

A pak mé hloubání narušito náhlé zašumění listů.

Vzhlédla jsem.

...