Creatio - Surrealismus

Dobrý den, milí snílci. Dnes je opět první čtvrtek v měsíci a já vám musím představit jeden z dalších malířských stylů. A tím je pro tentokrát surrealismus. Nicméně mi ta témata nějak začínají docházet. Ještě zveřejním tak dvě, a pak jejich určování možná nechám na vás. Ale nechci předbíhat.

Surrealismus (výsl. syrealizmus) je evropský umělecký směr, ale i životní styl, který usiluje o osvobození mysli a zdůrazňuje podvědomí. Snaží se o zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek. První impulsy surrealismus dostal od Andrého Bretona, jeho prudký rozvoj umožnil Salvador Dalí. Surrealismus je stále aktivní směr, ačkoli se od původních myšlenek značně vzdálil.

Termín surrealismus poprvé použil Guillaume Apollinaire ve spojení se svou divadelní hrou Prsy Thirésiovy, jednalo se o jakousi absolutní realitu – surrealitu.

Počátky surrealismu navazovaly na dadaismus, ze kterého přešlo mnoho umělců. Surrealismus má však výrazně širší rozsah. Zatímco Dada byl negativní odpovědí na první světovou válku, surrealismus měl pozitivnější názor – tj. svět může být změněn a transformován do místa lásky, svobody a poezie. Surrealismus vypracoval systém, který byl schopen reagovat na společenské, filosofické, umělecké a jiné otázky a problémy své doby.

Roku 1924 vydal André Breton Surrealistický manifest. V tomto roce začal vycházet časopis La Révolution Surréaliste (Surrealistická Revoluce), kde dostávali prostor především surrealisté. V Surrealistickém manifestu Breton definoval surrealismus jako „čirý psychický automatismus“, kde je cílem posílit písmem, kresbou a výrazovými prostředky všeho druhu skutečnou funkci myšlenky. Tím myslel, že se jedná o rozumem nekontrolovatelný proud asociací – při tvorbě měl být umělec ponořen sám do sebe a bez jakékoli rozumové kontroly, či záměru zaznamenávat stavy své duše. Toto své nitro a své sny samozřejmě také zkoumali a to i pod vlivem drog a uměle u sebe navozovali (či se o to pokoušeli) stavy porušení psychické rovnováhy (extatické, hypnotické, ale i psychopatologické). Tato definice byla následným vývojem surrealismu pojímána velmi volně a ukázala se jako velice životaschopná s možností dalšího rozvoje. Pro tento cíl jim poskytl teoretický a filosofický základ především Sigmund Freud.

Surrealismus lze rozdělit na dvě základní období:

1. Intuitivní období – věří ve všemohoucnost myšlenky postavené nad realitu. V tomto období (přibližně do roku 1926) se surrealisté opírali o filosofický idealismus. Sociální aktivitu nevyhledávali. Jejich program vyložil v Manifestu surrealismu André Breton (1924).
2. Politické období – Surrealisté si začali uvědomovat vázanost svého experimentu a pociťovali nutnost vyjádřit se k tehdejšímu politickému řádu. Učinili to veřejným protestem proti kolonialismu. Od této doby nastává jejich přibližování levici, která je zavedla až k obdivu SSSR. Postupně se přikláněli k marxismu – to se projevilo v Druhém manifestu surrealismu (1930). S touto změnou se změnil i název časopisu. Ze Surrealistické revoluce se stal Surrealismus ve službách revoluce. Surrealisté však také na druhou stranu byli jedni z prvých, kteří prohlédli zrůdnost stalinistického režimu v SSSR.

Ohlas surrealismu byl velmi silný. S nástupem fašismu byl však oslaben. Toto hnutí tehdy opustilo mnoho umělců (Pablo Picasso, Tristan Tzara, Paul Éluard, Vítězslav Nezval…). Druhá významná část v čele s A. Bretonem se přesunula do USA a Mexika, kde strávili válečná léta (Benjamin Péret, Wolfgang Paalen, Max Ernst…).

Po druhé světové válce surrealisté vytyčili další směřování surrealismu. Začali se přiklánět k mytologii, přírodním kulturám a hermetismu (André Breton, Arkán 17). Poválečná období lze rozdělit na druhou a třetí generaci surrealistů. Druhou generaci lze zhruba datovat od konce války do Bretonovy smrti v roce 1966 (Jean-Louis Bédouin, Jean Schuster, Gerard Legrand). V roce 1969 Jean Schuster „rozpustil“ surrealistické hnutí, ale mnoho skupin ve světě i v Paříži působilo od té doby dále. Třetí generace působí dosud.

Surrealismu v ČSR

Toyen vytvořila dvě protiválečná alba Střelnice a Schovej se válko. V té době se v Praze ustavila skupina Spořilovští surrealisté. Tvořili ji básníci Zbyněk Havlíček, Otto Mizera, teoretik Robert Kalivoda a jiní. Po druhé světové válce v roce 1947 se v Praze konala Mezinárodní výstava surrealismu. Poté odešli do Francie natrvalo malířka Toyen a Jindřich Heisler.

V Československu se ustavila a pracovala až do počátku 50. let parasurrealistická Skupina Ra (Josef Istler, Bohdan Lacina a jiní).

Po roce 1950 se kolem Karla Teiga soustředil okruh mladých básníků a výtvarníků, který později, po smrti Teigeho vydal několik samizdatových sborníků, tzv. „Okruh pěti Objektů“. Jeho vůdčí osobností byl teoretik a básník Vratislav Effenberger. Patřili sem mj. básníci Karel Hynek, Zbyněk Havlíček, malíři Mikuláš Medek, Josef Istler a fotografka Emila Medková. Spolupracoval s nimi též jazzman a psychiatr Ludvík Šváb.

V šedesátých letech 20. století se k tomuto okruhu přidali další mladší básníci. Toto volné sdružení bylo tehdy nazýváno Okruhem UDS.

V 70. letech 20. století se kolem Vratislava Effenbergera utvořil okruh od té doby nazývaný Skupinou československých surrealistů, poněvadž v něm působili, vedle českých představitelů jako byli Ludvík Šváb, Martin Stejskal, Jan Švankmajer, Emila Medková, Eva Švankmajerová či Alena Nádvorníková, také slovenští básníci a teoretici Albert Marenčin, Juraj Mojžíš a malíř Karol Baron.

Později k tomuto seskupení patřili František Dryje, Jiří Koubek, Josef Janda, Ivo Purš a jiní.

Po roce 1990 se k tomuto okruhu přihlásili další mladí básníci a výtvarníci. Po rozpadu státu se názorový okruh přejmenoval na Skupinu českých a slovenských surrealistů a pracuje dodnes.

Salvador Dalí

(*11. května 1904 Figueres, Španělsko – †23. ledna 1989 tamtéž)

Byl to katalánský malíř, který se proslavil svými surrealistickými díly.

Od dětství projevoval vlohy pro malířství. Už jako osmiletému mu rodiče zřídili malý ateliér v podkroví bytu. První školení v kresbě získal Dalí na soukromém gymnáziu maristů, které navštěvoval od roku 1916. Zde se také seznámil s impresionismem a pointilismem.

V roce 1918 mu místní divadlo uspořádalo výstavu, která vzbudila mezi kritiky zájem. Zajímal se o dějiny malířství a v roce 1919 publikoval v regionálním časopise články o starých mistrech.

Roku 1922 byl přijat na Akademii výtvarného umění v Madridu. Na koleji se stali jeho přáteli Federico García Lorca a Luis Buñuel. V roce 1923 však byl pro kritiku vyučujících ze školy na rok vyloučen. Rok nato se na Akademii vrátil, v říjnu 1926 však z ní byl vyloučený definitivně. Odmítl se podrobit zkouškám, protože považoval zkoušející za nekompetentní.

Od února do října 1927 absolvoval vojenskou službu. Ještě před tím strávil ve společnosti své matky a tety týden v Paříži. Navštívil Louvre a přijal ho i Picasso. V té době se Dalí snažil formulovat své estetické názory i písemně. Toho roku publikoval esej o svatém Šebestiánovi, o níž si psal s Lorcou a v níž se už objevuje surrealistická tematika. Spolu s literáty Lluísem Montanyà a Sebastianem Gaschem vydali roku 1928 Žlutý manifest, v němž se postavili za odkaz avantgardních směrů, jako byly kubismus, futurismus a dadaismus.

Rok 1929 byl pro Dalího důležitý z uměleckého i osobního hlediska. Byl v té době v zajetí obrazů surrealistických umělců, jako byli Hans Arp, Max Ernst, Yves Tanguy a Joan Miró a sám ve stejném duchu maloval. Do onoho roku spadá jeho druhý pařížský pobyt, spojený hlavně s natáčením Andaluského psa, na němž spolupracoval s Luisem Buñuelem. Film znamenal, že byl Dalí přijatý mezi pařížské surrealisty. Poznal tak André Bretona a Tristana Tzaru. V témže roce měl Dalí v Paříži první samostatnou výstavu, a to v Galerii Goemans.

V létě 1929 ho do Cadaqués přijeli navštívit Buñuel, René Magritte s manželkou a Paul Eluard se svou ženou Galou, původem Ruskou (roz. Jelena Ivanovna Diakonova). Dalí a o deset let starší Gala spolu navázali poměr. V jeho důsledku se Gala s Eluardem rozvedla a v říjnu 1934 si vzala Dalího. Gala se stala Dalího inspirací – často ji portrétoval – a především se starala o ekonomické záležitosti spojené s jeho tvorbou.

V roce 1930 začal rozvíjet svou paranoicko-kritickou metodu. Publikoval tehdy texty Shnilý osel a Viditelná žena.

V roce 1930 vznikl ze spolupráce mezi Buñuelem a Dalím jejich druhý film Zlatý věk, který vyvolal u pravicových extremistů vlnu odporu a vandalismu.

Roku 1932 už byl Dalí v určitých sběratelských kruzích mezinárodně uznávaný umělec. Účastnil se první surrealistické výstavy v USA. Vznikla skupina sběratelů s názvem Zodiaque, která se zaměřila na nákup jeho obrazů. I nadále se Dalí věnoval psaní. Na počátku 30. let mu vyšla práce Láska a paměť a článek o jedlé kráse a secesní architektuře. Od roku 1932 začal ve svých obrazech tematizovat díla Arnolda Böcklina a Jana Vermeera. Namaloval několik perzifláží slavného Miletova obrazu Klekání. Perzifláž je výrazový prostředek, který se používá k zesměšnění či zparodování své předlohy.

Roku 1933 namaloval a rok nato na Salonu nezávislých vystavil obraz Záhada Viléma Tella. To vedlo k roztržce s pařížskými surrealisty. Tell zde totiž má Leninův obličej. To rozlítilo Bretona natolik, že se obraz ještě na výstavě pokusil zničit a Dalího označil za kontrarevolucionáře.

V roce 1934 se spolu s Galou zúčastnil otevření své první samostatné výstavy v New Yorku, která se stala velkým úspěchem. Během své přednášky na londýnské mezinárodní surrealistické výstavě v roce 1936 málem přišel o život. V potápěčském obleku s helmou, který měl symbolizovat ponor do nevědomí, se snažil vysvětlit svou paranoicko-kritickou metodu, když se náhle začal dusit. V poslední chvíli ho zachránil básník David Gascoyne.

V roce 1937 namaloval Narcisovu proměnu, kterou doprovodil stejnojmennou básní. Obraz v červenci roku 1938 ukázal během své návštěvy Londýna Sigmundu Freudovi. Ten sice významně surrealisty ovlivnil, ale jejich umělecký program neakceptoval. Dalí pak nakreslil několik Freudových portrétů.

Se surrealisty se Dalí definitivně rozešel v roce 1939. Vadila jim jeho posedlost Hitlerem, kterého považoval za mystickou osobnost ztělesňující absolutní zlo, ale přitom zženštilou, sebedestruktivní a paranoidní. V tomto duchu namaloval několik obrazů. Breton také nesouhlasil s komerční stránkou Dalího tvorby.

New York se během 2. světové války stal pro Dalího a Galu místem exilu, a to až do roku 1948. Během této doby Dalí i nadále maloval a psal. V roce 1942 vyšla jeho autobiografie Tajný život Salvadora Dalího, za další dva roky román Skryté tváře. Autor v něm popisuje intriky a milostné pletky dekadentních aristokratů ve 30. letech. V roce 1941 vystavoval v Muzeu moderního umění společně s Joanem Miró. I nadále se věnoval filmu. V letech 1946–1946 kreslil skici pro Walta Disneye a pracoval na snových sekvencích do Hitchcockova filmu Rozdvojená duše. Zkáza Hirošimy po zásahu atomovou bombou v srpnu 1945 ho přivedla k další teorii, a to nukleárnímu mysticismu.

Roku 1948 se Dalí společně s Galou vrátili do Evropy. Usadili se ve své vile v rybářské vesnici Port Lligat u Cadaqués. Dalí zde v letních měsících prožil většinu svého zbývajícího života, zimy trávil střídavě v Paříži a New Yorku.

Po válce se Dalí vůbec hodně přikláněl s mysticismu a ke katolictví. V listopadu 1949 ho na soukromé audienci přijal papež Pius XII. Dalí mu při té příležitosti věnoval jeden z mnoha obrazů s náboženskou tematikou, které v té době maloval, a to verzi Madony z Port Lligatu.

Také v poválečných letech se Dalí věnoval i jiným uměleckým aktivitám než malířství. Roku 1954 začal spolu s režisérem Descharnesem pracovat na filmu Podivuhodný příběh krajkářky a nosorožce. Byl inspirovaný Dalího zaujetím pro Jana Vermeera a jeho obraz Krajkářka. Film však nebyl nikdy dokončen. V roce 1961 měl v Benátkách premiéru Galin balet v choreografii Maurice Béjarta, k němuž napsal Dalí libreto a připravil ho scénograficky. Roku 1963 vydal v Paříži práci Tragický mýtus Miletova Klekání), analýzu stejnojmenného obrazu, v němž viděl nikoliv výraz zbožnosti venkovanů, nýbrž jejich potlačenou sexualitu. V roce 1964 pak vydal Deník génia.

Některými svými instalacemi Dalí veřejnost šokoval. Například když v květnu 1958 na pařížském happeningu vystavil patnáctimetrový bochník chleba. O rok později rovněž v Paříži představil svůj vynález: ovociped. Od roku 1960 experimentoval s holografií a zabýval se možnostmi třídimenzionálního zobrazování.

Už za jeho života byla otevřena dvě jeho muzea. V roce 1971 v Clevelandu, které bylo v roce 1982 přemístěno do Saint Petersburgu na Floridě. Druhé pak roku 1974 ve Figueras. Dalího přínos k dějinám světového výtvarného umění byl zhodnocen několika oceněními. V roce 1973 byl jmenován členem Královské akademie umění v Madridu, 1978 za člena Académie des beaux-arts. Roku 1982, kdy zemřela Gala, mu král Juan Carlos I. udělil titul markýz z Púbolu podle zámku v Katalánsku, který roku 1968 koupil Gale a v němž po její smrti do roku 1984 bydlel.

V roce 1983 namaloval Dalí svůj poslední obraz, Ocas vlaštovky. Dílo vzniklo pod vlivem matematické teorie katastrof René Thoma, s níž se seznámil koncem 70. let. Roku 1984 utrpěl Dalí těžké popáleniny při požáru, který byl způsobený zkratem elektřiny v jeho ložnici v Púbolu. Po vyléčení se odstěhoval do věže vedle svého muzea ve Figueres, kterou nazval Torre Galatea. Zde také 23. ledna 1989 zemřel na srdeční selhání. Dle jeho přání bylo následně jeho tělo nabalzamováno a několik dní vystavováno v muzeu. Poté bylo pohřbeno tamtéž v podlaze atria. Dalí odkázal veškeré své dílo a majetek španělskému státu.

Dalí byl umělcem obrovského talentu a fantazie. Jeho výstřední a teatrální chování ale občas zastínilo jeho práci. Rád dělal neobvyklé věci jen proto, aby upoutal pozornost. Na druhou stranu však vedla tato cílená pozornost k uznání jeho tvorby širokou veřejností a ke zvýšení prodeje jeho děl.

Dalího díla jsou proslulá překvapující kombinací bizarních snových obrazů s prvotřídním kreslířským a malířským projevem, pro nějž Dalí nacházel inspiraci v pracích starých renesančních mistrů. Jedno ze svých nejznámějších děl, Persistenci paměti, dokončil roku 1931. Celkem Dalí za svou kariéru namaloval více než 1500 obrazů.

Umělecký repertoár Salvadora Dalího zahrnoval i film a fotografii. S Waltem Disneym spolupracoval na krátkém animovaném filmu Destino, který byl po svém uvedení v roce 2003, dávno po Dalího smrti, nominován na cenu Americké filmové akademie. Více než 30 let spolupracoval na různých projektech s fotografem Philippem Halsmanem, který mu pomáhal realizovat některé jeho myšlenky fotograficky.

Mezi jeho úspěchy na poli architektury a plastiky patří muzeum ve vesnici Port Lligat u Cadaqués společně se surrealistickým pavilonem Dream of Venus (Venušin sen) na světové výstavě 1939, který v sobě ukrýval množství neobvyklých plastik a soch.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Surrealismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Salvador_Dalí

Pokud jste členy Klubu snílků, můžete také tvořit a posílat své kresby, malby a třeba i koláže na email klubu klub.snilku@email.cz.

Pokud vás nenapadá, co kreslit, můžete se inspirovat mnou zadanými tématy. Například teď je aktuální téma "Moje vysněná dovolená". Klidně si ale můžete vybrat nějaké starší. Za poslání tematického obrázku můžete také dostat Bludišťáka.

Do komentářů, ale i na e-mail můžete též psát náměty na témata, na která mám něco nakreslit já. A nešetřete mě. Ať je to zajímavější pro mě i pro vás.