Creatio - Kubismus

Dobrý den, milí snílci. Toto je další pokračování série o malířství ve všech možných stylech. Dnes je na řadě kubismus. O tom jsem možná měla udělat článek dřív, pokud jsem chtěla zachovat nějakou časovou osu. Možná už před dadaismem. A kdoví, kolik jsem toho ještě vynechala a později se k tomu vrátím. Ono je to stejně asi jedno, protože mnoho malířských stylů stejně probíhalo současně. Když tak řekněte, jestli vám tu nějaký chybí.

Kubismus je avantgardní umělecké hnutí přelomu 19. a 20. století, které pojímá výtvarné umění revolučním způsobem. V kubismu se předmět nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně. Zároveň znamenal i obrovskou změnu v přístupu ke skutečnosti, nejen ve vidění, ale především v práci s realitou.

Zobrazovaný předmět byl rozkládán až na nejjednodušší geometrické tvary (především krychle – latinsky cubus), které byly pak pomocí fantazie skládány do obrazu, proto zobrazené předměty působí dojmem, že jsou deformované a objevují se zároveň z několika pohledů. Problém nastal u předmětů, které jsou ve vzájemném vztahu, neboť pak vznikalo mnoho průhledů s neobvyklými úhly pohledu.

Kubismus se snažil počítat i se čtvrtou dimenzí (ovlivněno A. Einsteinem) a s nekonečnem. Proto kubismus musel řešit nové problémy perspektivy a vytvářel nové prostorové vztahy mezi předměty.

Kubismus měl velký dopad na umělce prvních desetiletí 20. století, a tím ovlivnil vývoj nových uměleckých stylů (např. futurismus, konstruktivismus a expresionismus). V některých lokalitách získal charakter uměleckého slohu (např. v Čechách a na Moravě).

Počátky kubismu můžeme vysledovat kolem roku 1906 u děl, která během svých studií v Paříži vytvářeli Georges Braque (Francouz) a Pablo Picasso (Španěl). Zpočátku byla jejich tvorba na sobě nezávislá. Oba ovlivnil Paul Cézanne a africké domorodé umění. Roku 1907 začali pracovat společně a zůstali spolu až do vypuknutí první světové války.

Termínu „kubismus“ jako první použil francouzský kritik umění Louis Vauxcelles v roce1908 („divný cubiques“ = krychle). Toto použití bylo myšleno hanlivě. Později byl termín přijat, ačkoli se jeho zakladatelům nelíbil.

Kubistické hnutí se i díky podpoře galeristy Kahnweilera, rychle rozšířilo a po roce 1910 lze už mluvit o kubistické škole.

Podle tvorby dělíme kubismus na:

1. Pre-cubismus (1906–1909) – toto období zahájili kubisté Georges Braque a Pablo Picasso. Období kdy kubismus vznikal, díla jsou ovlivněna předchozími malířskými trendy, dochází k objevování kubistické perspektivy. (např. Pablo Picasso – Ženský akt). Postupně jsou zobrazované předměty omezovány na základní geometrické tvary, z barev se používaly pouze odstíny šedé a hnědé barvy.
2. Analytický kubismus (1909–1912) – v tomto období kubismus nebyl abstraktním uměním, barva se stále téměř nepoužívala. Dochází k částečné abstrakci tzn. zobrazované předměty jsou nahrazovány jinými podobnými předměty. Zobrazovaný předmět je rozložen na jednotlivé geometrické tvary, které jsou pak zobrazeny neperspektivně vedle sebe.
3. Syntetický kubismus (též vrcholný), (1912–1914) – v této fázi se kubismus přiblížil abstrakci, nicméně je pro něj stále důležitý zobrazovaný předmět, který je skládán z linií a ploch. Objevuje se koláž a s ní i barva.
4. Orfismus – toto období dospělo k úplné abstrakci, využívá barvy. V tomto období již umělci nenapodobují ani se nijak nesnaží rozkládat či znovu skládat reálný předmět, tím se vlastně jednotlivé malířské prvky staly zcela nezávislé na realitě.
5. Po roce 1923 došlo k dalšímu rozvoji kubismu, ale již nešlo o čistý kubismus, ale kubismus něčím ovlivněný, např. imaginativní kubismus je ovlivněn surrealismem.

Literaturu kubismus příliš neoslovil, proto vzniklo jen velmi málo děl spojených s tímto hnutím. Pro kubistické básně není rozhodující význam ani melodičnost, ale obraz. Proto jsou básně kubistů netradiční z hlediska svého tvaru (často tvořily z písmen obrazce, které byly ve vztahu k dané básni). Důraz byl kladen na dynamiku a fantasii. Oblíbeným básnickým prostředkem se stala tzv. volná asociace představ, pomocí níž chtěli vyjádřit jakési „nadskutečno“.

U některých architektů došlo k velmi výraznému ovlivnění kubismem, jejich stavby samozřejmě musely být především funkční, proto nelze hovořit o čistém kubismu. Architekti tvořící pod vlivem kubismu vytvářeli velmi zvláštní díla, která působí velice silným dojmem. Kubistická architektura vznikla na území současného Česka díky skupině umělců jako Emil Filla, Otto Gutfreund, Josef Čapek a architektů jako je Josef Gočár, Josef Chochol a další. Kubistický směr je světově unikátní a nikde jinde nedosáhla kubistická architektura takového rozmachu jako v Česku. Na kubistickou architekturu později navazuje dekorativnější rondokubismus, zvaný také české art deco.

Pablo Picasso

(*25. října 1881 v Malaze ve Španělsku – † 8. dubna 1973 v Mougins, ve Francii)

Byl to španělský malíř a sochař. Je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností umění 20. století.

Jeho celé jméno je Pablo Diego José Picasso. Narodil se v Malaze ve Španělsku, byl prvním dítětem José Ruize y Blasco a Maríi Picasso y López. Picassův otec, byl malířem, jehož specialitou bylo realistické zobrazení ptáků. Učil umění na škole řemesel a byl kurátorem v muzeu.

Picasso už jako chlapec prokazoval vášeň i cit pro kresbu. Otec ho vyučoval různým technikám, např. kresbě a olejové malbě. Picasso studoval i na Akademii umění (Academia de San Fernando) v Madridu, ale studia nedokončil a po roce ji opustil.

Po studiích v Madridu se vydal do Paříže, centra umění v Evropě. V Paříži bydlel s Maxem Jacobem (novinář a básník), který mu pomohl naučit se francouzsky.

V roce 1901 založil Picasso v Madridu společně se Solerem časopis Arte Joven. První číslo celé ilustroval sám. Od té doby se Picasso podepisuje jen Picasso a už ne Pablo Ruiz y Picasso.

První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží, kde v roce 1904 začal jeho dlouholetý vztah s Fernande Olivierovou. Právě ona se objevuje v mnoha obrazech té doby. Poté, co získal slávu a nějaký ten majetek, odešel Picasso od Olivierové k Marcelle Humbertové, které říkal Eva. Svou lásku k ní Picasso vyjádřil v mnoha kubistických obrazech.

V Paříži poznal lidi, jako jsou André Breton, Guillaume Apollinaire a spisovatelka Gertrude Stein.

V roce 1918 si Picasso vzal balerínu Olgu Chochlovou, která mu představila život ve vyšších vrstvách společnosti. Měli spolu syna Paula, ze kterého se později stal motocyklový závodník a také řidič svého otce.

Picasso se s Chochlovou často hádal. Ona si trvala na společenském chování, zatímco on byl bohém. V roce 1927 Picasso poznal sedmnáctiletou Marie-Thérèse Walterovou a začal si s ní tajnou aféru. Jeho manželství s Chochlovou brzy skončilo rozloučením. Rozvod Picasso nechtěl, protože podle francouzského práva by Chochlové připadla polovina jeho majetku. Zůstali tedy svoji až do roku 1955, kdy Chochlová zemřela.

Picasso dlouho pokračoval ve vztahu s Walterovou a měl s ní dceru, kterou pojmenoval Maia. Marie-Thérèse po zbytek života žila v naději, že si ji Picasso jednou vezme, oběsila se 4 roky po jeho smrti.

Dora Mar, fotografka a malířka, byla také po dlouhou dobu Picassovou milenkou. Nejblíže si byli na konci 30. a začátkem 40. let a byla to ona, kdo zdokumentoval obraz Guernica.

Po osvobození Paříže roku 1944 se Picasso dal dohromady s mladou studentkou umění Françoise Gilotovou. Měli spolu dvě děti – Clauda a Palomu. Jako jediná z Picassových žen Gilotová Picassa roku 1953 opustila, údajně kvůli hrubému zacházení a nevěře. Picasso tím byl zdrcen. Prošel těžkým obdobím, kdy si uvědomil, že ve svých 70 letech už není pro mladé ženy tak atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Několik kreseb z té doby to jasně ukazuje – znázorňují ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu.

Další Picassovou láskou byla Jacqueline Roque, která pracovala v hrnčířské dílně Madoura, kde Picasso vytvářel a maloval keramiku. Vzal si ji roku 1961 a byli spolu až do konce Picassova života. Tento sňatek také představoval část pomsty Gilotové. Ta se snažila najít způsob, jak by legitimizovala své dvě děti, které měla s Picassem. Picasso ji podporoval v tom, aby se rozvedla se svým manželem, a tvrdil jí, že si ji poté vezme. Místo toho si ale vzal Roqueovou.

Picasso byl známá osobnost. Stal se všestranným umělcem, dokonce účinkoval i ve filmu. Například se objevil ve filmu Jeana Cocteaua Orfeova závěť. Pokaždé, když se Picasso objevil na plátně, hrál sám sebe.

V roce 1955 se podílel na filmu Le Mystère Picasso (Picassovo tajemství), který režíroval Henri-Georges Clouzot. Pablo Picasso zemřel 8. dubna 1973 v Mougins ve Francii během oběda s přáteli. Byl pochován na zahradě zámku Vauvenargues.

Picasso zůstal během španělské občanské války, první světové války i druhé světové války nestranný a odmítl bojovat za jakoukoli stranu nebo zemi. Jakožto španělský občan žijící ve Francii nepociťoval Piccaso touhu bojovat proti Němcům v první ani ve druhé světové válce. Ve španělské občanské válce byla pro Španěly žijící v zahraničí služba v armádě dobrovolná, navíc by vyžadovala dobrovolný návrat do vlasti. Picasso vyjádřil svůj nesouhlas s fašismem pomocí umění, ale nikdy proti nim nešel bojovat přímo.

Neúčastnil se ani katalánského hnutí za nezávislost i přes to, že s ním vyjadřoval souhlas a sám se přátelil s aktivisty, kteří v něm byli. Žádné politické hnutí si nezískalo jeho podporu v nějakém větším měřítku. Je ale pravda, že vstoupil do komunistické strany.

Během druhé světové války zůstal Picasso v Paříži i v době, kdy ji okupovali Němci. Nacisté jeho styl malování nesnášeli, proto v té době nemohl vystavovat. Zavřel se však v ateliéru a dál tvořil.

Po druhé světové válce Picasso znovu vstoupil do Francouzské komunistické strany, dokonce se účastnil mezinárodní mírové konference v Polsku. Jeho zájem o komunismus ochladl poté, co byl kritizován, že jeho portrét Stalina není dostatečně realistický.

Dílo:

Picassovo dílo se řadí do několika období.

·         Před rokem 1901

Jeho vývoj můžeme sledovat díky kolekci jeho raných prací, které jsou teď v Picassově muzeu v Barceloně. V roce 1893 se z jeho děl vytrácí jakási mladistvost. Možná, že právě tímto rokem začíná kariéra Picassa jako malíře. Akademický realismus, dobře patrný na jeho dílech z poloviny 90. let 19. století, můžeme vidět např. na obraze První přijímání z roku 1896. Jedná se o velký obraz, na kterém je Picassova sestra Lola.

V roce 1897 namaloval několik obrazů, které byly ovlivněny symbolismem. Byly to krajiny vyvedené v nepřírodních fialových a zelených tónech. Poté následovalo období, které je někdy nazýváno jako modernistické (léta 1899–1900). Picasso znal díla Rossettiho, Steinlena, Toulouse-Lautreca a Muncha, ale působila na něj i tvorba starých mistrů, jako byl například El Greco.

·         Modré období (1901–1904)

V tomto období tvořil Picasso tmavé obrazy vyvedené v modrých a modrozelených barvách, pouze zřídka použil teplejší barvy. Není jisté, kdy přesně toto Picassovo období začalo. Je možné, že se tak stalo ve Španělsku na jaře 1901 nebo v Paříži ve druhé polovině toho roku. Strohá barevnost a smutné náměty (prostitutka, žebrák) mohou mít za příčinu Picassovu cestu po Španělsku a také sebevraždu jeho přítele Carlose Casagemase. Od podzimu roku 1901 vytvořil několik posmrtných portrétů Casagemase a v roce 1903 namaloval temný alegorický obraz La Vie – Život.

Stejná nálada panuje i na rytině s názvem Skromný pokrm z roku 1904, na které je žena a slepý muž, oba jsou vyhublí a sedí u skoro prázdného stolu. Téma slepoty se v Picassových obrazech tohoto období objevuje častěji. Další časté téma jsou umělci, akrobati a harlekýni. Harlekýn – obvykle vyobrazený v oblečení se čtvercovým vzorem – se stal Picassovým osobním symbolem.

·         Růžové období (1905 – 1907)

Pro růžové období je charakteristický veselejší nádech s oranžovými a růžovými barvami. Opět se zde často objevuje harlekýn. V roce 1904 se Picasso seznámil s Fernande Olivierovou. Vztah s ní a také vliv francouzských malířů se značně podepsaly na Picassově tvorbě. Roku 1906 strávil Picasso s Olivierovou deset týdnů v odlehlé katalánské horské vesničce Gosol, kde na něj silně zapůsobilo primitivní románské umění. Zde nastal radikální zlom v jeho malbě (Dva akty, 1906), který byl později označen jako africké období.

·         Africké období (1907 – 1909)

Na začátku Picassova afrického období stojí dvě postavy na obraze Avignonské slečny, které byly inspirovány předměty přivezenými z Afriky. Nápady vzniklé v tomto období vedou přímo k následujícímu období – kubismu.

·         Analytický kubismus (1909 – 1912)

Analytický kubismus je styl, který Picasso vytvořil společně s Braquem. Obrazy obou umělců byly v té době temné, vyvedené v hnědých barvách. Oba umělci malovali věci tak, jako by byly viděny z více úhlů najednou. Obrazy Picassa a Braqua z té doby jsou si velice podobné.

·         Syntetický kubismus (1912 – 1919)

Syntetický kubismus je dalším stupněm kubismu. Umělec na obraz lepí i kusy papíru – často tapety nebo noviny. Jednalo se o první použití koláže v umění.

·         Klasicismus a surrealismus

Po První světové válce tvořil Picasso v neoklasicistním stylu. Tento „návrat k pořádku“ je viditelný v tvorbě mnoha umělců 20. let 20. století. Picassovy obrazy a kresby z té doby připomínají díla Ingrese.

V 30. letech 20. století vystřídal harlekýna jako hlavní motiv Picassových obrazů minotaurus. To, že Picasso používal motiv minotaura, můžeme zčásti přičíst jeho kontaktu se surrealisty, kteří minotaura často používali jako svůj symbol. U Picassa ho můžeme najít např. v obraze Guernica. Je to jeden z jeho nejznámějších obrazů. Zobrazuje bombardování španělského města Guernica Němci.

·         Pozdní dílo

Nové tvůrčí impulsy přišly hned po válce. Picasso začal navrhovat průmyslový design. Maloval na porcelánové talíře. Pro britsko-francouzskou firmu původem českého hedvábníka Ziky Aschera navrhoval design pro potisk hedvábných šátků. Tiskly se v limitovaných sériích a byly tak slavné, že se vzápětí prodávaly v aukcích.

Picasso byl jedním z 250 sochařů, kteří vystavovali ve Filadelfii v létě 1949.

V 50. letech 20. století se Picassův styl opět změnil, když začal tvořit interpretace děl starých mistrů. Vytvořil skupinu obrazů založených na Velazquezových Las Meninas – Dvorní dámy. Další díla založil na obrazech od Goyi, Poussina, Maneta, Courbeta a Delacroixe.

Dostal zakázku na vytvoření makety pro patnáctimetrovou sochu v Chicagu. Do projektu se vrhl s velkým zápalem a vytvořil skulpturu, která je dvojsmyslná a do jisté míry i kontroverzní. Byla odhalena roku 1967 a stala se jednou z nejznámějších pamětihodností Chicaga. Picasso odmítl odměnu 100 000 dolarů a věnoval je občanům města.

Picassova pozdní díla byla směsicí stylů, jeho prostředky vyjadřování v neustálé proměně až do konce jeho života. Picasso se cele věnoval práci, byl odvážnější, jeho dílo barevnější a expresivnější. Mezi lety 1968 a 1971 vytvořil množství obrazů a stovky leptů. Jeho obrazy nebyly v jeho době nijak dobře přijímány, teprve později byl Picasso uznán za umělce, který byl často daleko před svou dobou.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kubismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pablo_Picasso

Pokud jste členy Klubu snílků, můžete také tvořit a posílat své kresby, malby a třeba i koláže na email klubu klub.snilku@email.cz.

Pokud vás nenapadá, co kreslit, můžete se inspirovat mnou zadanými tématy. Například teď je aktuální téma "Upíři". Klidně si ale můžete vybrat nějaké starší. Za poslání tematického obrázku můžete také dostat Bludišťáka.

Do komentářů, ale i na e-mail můžete též psát náměty na témata, na která mám něco nakreslit já. A nešetřete mě. Ať je to zajímavější pro mě i pro vás.