Téma týdne 11 - Jaro přichází

Kdo se minule činil?

[Ilienel] [Chat Parisien]

Zdravím, Snílci,

máme půlku března, za chvíli nám začne jaro a doufám, že tu již zůstane. Opravdu děkuji Snílkům chatparisien a Ilienel za účast v minulém tématu. Jsem ráda, že je dokázalo oslovit.

Dneska budu stručnější, jelikož už zbývá jen týden do oficiálního začátku jara, zvolila jsem tedy : Jaro přichází.

Zpracování nechám jen na vás - kresby, fotky, úvahy, povídky, básničky. Pošlete mi cokoliv a já to zveřejním v příštím článku Téma týdne.

Pokud by vás napadlo téma, které byste rádi zpracovali, neváhejte mi jen napsat do komentářů.

Ukázky z příspěvků do minulého tématu

La Famille od chatparisien

Ma famille /moje rodina/

O svojí rodině toho mám mnoho co říct. Žiji s nimi už mnoho let, alespoň s většinou z nich, a proto je znám dost dobře na to, abych je mohla popsat. Neexistuje všeobecná definice něčí rodiny, protože pro každého znamená rodina něco jiného a každá rodina je originál. Pro mě moje rodina znamená skupinu lidí, které mám ráda a kteří mají rádi mě. V angličitně jsme si potom uvedli jednu krutou, ale mnohdy pravdivou definici rodiny: "Moje rodina jsou lidé, které musím mít ráda, i když je nenávidím."

La création d'une famille /zakládání rodiny/

Než se pustíme do zakládání rodiny, je zvykem uspořádat svatbu. Musím konstatovat, že je to zvyk ponědkud přežitý, a to především ve Francii. Už více než 50% francouzských dětí se narodí do nemanželského svazku. Krom toho se asi 40% manželství dřív nebo později rozpadne. Ideál tradiční rodiny tedy již dávno padl. Jako rodinu dnes můžeme popsat pár nesesdaný, svobodného rodiče s jeho dětmi a nebo pár homosexuální. Ani v tomto ohledu neexistuje jasná definice rodiny.

Ilienel nám poslala dokonce dva články na téma Co je to rodina?

První je povídka - Ve vzduchoprázdnu žít nejde

Věnováno všem, kteří mě drželi v "době vzduchoprázdna" a díky nimž mám opět půdu pod nohama, mohu žít a jít dál.

Zavřela oči. Hlasy okolí ní se stávaly jen nezřetelným vzdáleným šumem. Nerozuměla, co říkají. Už jim nechtěla rozumět. Přestala vnímat...

Zoufale lapala po vzduchu. Snažila se nadechnout. Ale i kdyby v tu chvíli měla k dispozici veškerý kyslík na planetě, nestačilo by to. Vyběhla ven. Zabouchla za sebou dveře a zmizela v zšeřelých ulicích. Chvíli se jimi chvatným krokem prodírala nazdařbůh, až nakonec zamířila ke starému železničnímu mostu na kraji města.

Už roky sem nikdo nechodil. Stará trať byla zrušená, koleje zarůstaly trávou. V okolí nebylo nic, co by sem táhlo turisty, nebo maminky s dětmi na procházkách. Vlastně ani nebylo moc lidí, kteří by věděli, že na západním konci města vůbec nějaké koleje byly. Jen klikatý potok, protékající pod mostem, vyprávěl rákosí o vagonech, které tudy kdysi jezdily s náklady stavebního materiálu. To ale bylo dávno. Tehdy celý okres teprve vznikal a její rodné městečko bylo jen malou vesnicí. Nehrozilo, že by sem někdo zabloudil. Na desítky kilometrů daleko byste nenašli opuštěnější místo. A právě tam nyní zamířila.

Malý zázrak

Pošeptej větru, zazpívej vodě,

o osudu, o náhodě...

O tom, jak člověku Bůh mapu dal,

aby si ze všech cest správnou vybral...

Jednou dva lidé se potkali. Muž a žena.

Jejich mladá srdce láskou byla naplněna.

Že vášnivě se milovali, do roka spolu se vzali.

A z lásky té veliké...zrodilo se dítě.

Tak přišel jsi na svět.

Devět měsíců, noci bezesné...

Pak otevřel jsi oči své.

Křik. Pláč.

Byl jsi příliš překvapen, než aby jsi mlčel.

Položili tě matce do náruče.

V tu chvíli, v té teplé, milující náruči, byla tvůj celý svět.

Její radostí zářící oči..

Usmál ses.

A svět byl bohatší o jeden krásný malý zázrak...

Dětský úsměv.

Přeji příjemný týden,

Dragita