Aurora - 30. duel

Ani se mi nechce věřit, že je tu už třicátý duel. Sice nejsem správce Aurory od začátku, ale stejně... Třicet, to je hodně. A čeho se dočkáte ve třicátém duelu? Přece dvou pověstí. Takže vzhůru na ně.

1) Lestkovský kříž

Vesnička Lestkov leží ve stínu kopce Kozákova. Nikdy nebyla příliš veliká, spíš jen menší usedlost; pár domů, ve kterých žila hrstka lidí a většina z nich pracovala na přilehlých polích a po večerech chodila hledat drahé kameny na kopec.

Zrovna panoval rod Habsburků, když žil v Lestkově Petr. Byl to podruh na zdejším statku patřícím rodu Švamberků. Každý den od rána do večera poctivě pracoval a nikdy neodmlouval. Říkali o něm, že je dobrý pracant. Ke všem se za každých okolností choval zdvořile a nikdy nevyvolával problémy. Nebylo tedy divu, že ho měli všichni rádi.

Každé léto měl ve zvyku se tu a tam navečer vypravit na kopec a prohledávat lomy, jestli tam náhodou horníci nezapomněli nějakou pecku. Ta by se poté vybrousila a mohla prodat ve městě za pěkný peníz.

Pomalu se blížil večer a horký srpnový vzduch se tetelil. Petr stoupal nahoru po prašné cestě a blížil se k hustému lesu, který skrýval vršek kopce. Ptáci zpívali své písně a Petr se k nim v dobrém rozmaru přidal, když zrovna vstupoval mezi první stromy.

Já s písničkou jdu jako ptáček,

ptáčku - vyleť až nad obláček,

zazpívej tam sluníčku,

tuhle naši písničku,

ať na cestu nám pěkně svítí,

nemračí se ani chviličku.

Nedával příliš pozor na cestu, a tak, než se nadál, modrá obloha nad ním zmizela a všude kolem sebe měl silné kmeny starých stromů. Najednou si uvědomil, že své okolí nepoznává. Musel překročit bludný kámen, jinak si nedokázal vysvětlit, že by se ztratil na hřbetu Kozákova, který znal, jako své boty.

Rozhodl se ale neznámou část kopce prozkoumat, a tak se proplétal ostružiním a hložím, než se vynořil na mýtině. Nebyla to vlastně mýtina v pravém slova smyslu, protože ji rozhodně nikdo nevykácel. Spíš jen prostor, kde přestaly růst stromy, z jedné strany ohraničený lesem a z druhé skálou.

Uprostřed ní seděl na spadlém kmeni malý skřítek.

"Nazdar," pozdravil Petra. Byl vysoký asi jen dva lokte a s tmavě hnědou kůží vypadal, jako by se dlouho nemyl. Dlouhé špičaté uši mu plandaly podél hlavy a v očích, které se podobaly smaragdům, se mu blýskalo.

"Řekl jsem nazdar. To mě ani nepozdravíš?"

"Dobrý večír. Já jsem Petr. Kdo jste vy, jestli se můžu zeptat?"

"Já?" zachichotal se skřítek, "jsem Rašpuntl, duch Kozákova. Mám na starost kameny, stromy a zem na tomhle kopci. Všechno patří mně a já patřím jemu. Ale poslední dobou…"

Rašpuntl se zamračil, jako by ho něco trápilo. Chvíli si hrál dlouhými prsty s ušima, a pak pokračoval: "Spousta kamenů mi mizí z lesa a ubývá stromů. Lidi chodí všude možně a olupují mě, víš? Už si skoro nemám s kým povídat. Došel jsem k závěru, že vezmu pár pěkných balvanů z vršku kopce a srovnám ty vesnice pode mnou se zemí. Bude klid."

"Ale počkejte! To přece nemůžete, pane Rašpuntl! Vždyť tam je spousta lidí. A všichni by umřeli. To přece nejde."

"A co mám podle tebe dělat, Petře? Vždyť já si za chvilku nebudu mít s kým povídat. Zůstanu tu sám a vytratím se do prázdna."

"Co-" rozhodl se Petr, "co kdybych tu s vámi zůstal já? Mohl byste si se mnou povídat a nikdo by tím netrpěl."

Rašpuntl se na chvíli zamyslel, ale sám tušil, že kdyby zničil vesnice pod kopcem, stejně by přišli další lidi, aby rozebírali jeho kopec.

"Dobrá tedy. Ale jakmile se jednou rozmyslíš, není cesty zpět. Opravdu to chceš?"

Petr jen přikývnul. A tak Rašpuntl zamával rukama, z kterých vytrysklo zelené světlo. Obklopilo Petra a ten se začal pomalu zmenšovat, až byl veliký stejně jako Rašpuntl - dva lokte nad zem. Od té doby byli ti dva navždy spolu.

Ve vesnici nikdo nevěděl, co se stalo, že jim Petr zachránil život. Ale když zmizel, něco v nich jim nedalo spát - tolik jim chyběl. Až celá vesnice dala ruku k dílu a postavila na jeho památku kříž, který tam stojí dodnes.

A když se člověk za horkého letního dne zaposlouchá do zvuku vánku, může ještě slyšet tichá slova, která se nesou z kopce dolů.

Já s písničkou jdu jako ptáček,

někdy spadnu na nos - to se ví.

Jen začnu zpívat jako ptáček,

hned mě všechno přebolí.

Kdo se nerad usmívá,

ten je starý protiva.

Vždyť, na světě je přece krásně…

A spolu s pověstí mi přišel i upravený obrázek (zdroj)

2)

Byl teplý letní večer. Vítr si pohrával se zeleným listím a po vyšlapané cestičce se skrze vysokou trávu prodíraly dvě osoby. Jedna byla sešlá věkem a na ohnutých zádech táhla nůši. Druhá byla mladinká dívčina, nesla košík a poskakovala okolo své babičky. Smála se. Její nevinný dětský smích vítr roznášel do širokého okolí a přerušil i klokotání potůčku. Nakonec je cesta zavedla k vysoké lípě. Větve letitého stromu jim zastínily oblohu. Jedna z větví naprosto holá ukazovala k potoku. Dívka se rozeběhla tím směrem.

"Justýno, ne!" křikla zoufalá babička a s nečekaným odhodláním se rozeběhla za Justýnou. Chytla ji právě v čas. Justýna stále před obrovským šedým kamenem. Nebyl hladký, naopak byl zvrásněný. A stékaly po něm černé kapky...

"Babi, co to je??"

"Tady ne." špitla tiše stará žena a odváděla Justýnu pryč. Když dorazily vesnice dala se stará žena do vyprávění.

"Vílí kámen. Tak se mu tady říká, ale jinde bys možná zaslechla jména jako Slzavý nebo Proklatý. Kdysi dávno v časech, kdy svět byl jiný a magie byla všudy přítomná, u potůčku často za nocí tančily víly okolo toho kamene. Byl za těch časů jiný, mocný a dobrotivý. Byl ochráncem víl. Hrdě se tyčil do výšky a byl vidět z velké dálky. " stařenka se odmlčela.

"Jenže po čase lesy přestaly být bezpečné. Potulovaly se po nich různé existence a mnoho poctivých lidí zaplatilo za průchod lesem svým životem. Nejhorší z nich byl Dobiáš. Kradl, zabíjel, mučil a bylo mu jedno koho. Byl velice chamtivý a tak když se doslechl o kráse víl, toužil se jich zmocnit. Nedařilo se mu to a tak zuřil. Lidé nebyli v bezpečí ani ve svých domovech. V jedné vesnici se však našla žena, jejíž srdce bylo černější než ta nejtemnější noc. Záviděla vílám jejich půvab a lehkost s jakou tančily. Nabídla Dobiášovi pomoc a on se jí za to bohatě odměnil.Netušil však, že jej podvela.

Následujícího večera se skryl v houští a čekal. Víly vždy tančily za zvuku flétny na kterou jim hrál skřítek. Když ho Dobiáš spatřil otevřel měch s vínem a čekal. Skřítek vůni okamžitě ucítil a vydal se za ní. Netrvalo dlouho a skřítek byl zpitý do němoty. Dobiáš mu sebral jeho flétnu a sám se vydal ke kameni. Ten vycítil nebezpečí, ale nemohl nic dělat. Proradný muž začal hrát a kámen se v té melodii ztratil. S půlnocí ke kameni přitančily i víly. Omámen jejich krásou přestal Dobiáš téměř hrát, až zamručení kamene jej probudilo z transu. Přiložil flétnu k ústům a začal hrát. Noc pomalu končila, ale Dobiáš hrál dál a dál. Když vyšlo slunce a jeho paprsky se dotkly víl, vykřikly a padly k zemi. Umíraly. Zděšený Dobiáš vykřikl a padl na zem. Tohle nechtěl. Pak náhle pochopil. Z houštiny vyšla žena a šíleně se smála a ukazovala na něj. Dobiáš se na ni chtěl vrhnout, ale bylo pozdě. Kámen se probudil, padl na něj a rozmačkal jej. Ani ženu neminul trest za její nenávist, proměnila se v lípu a její natažená ruka se stala větví, která i dnes ukazuje ke kameni. Kámen, který si uvědomoval, co se stalo, se dal do pláče a pláče do dnes. Jeho slzy jsou černé, tak jako zčernalo jeho srdce. Nenávidí lidi a kdykoliv může, zabije toho kdo se k němu přiblíží nebo si naň sedne. "

Justýna se usmívala.

"Přeci tomu nevěříš, babi?" Strará žena se zamračila.

"V každé pověsti je zrnko pravdy dítě. Na to nezapomínej.."

Tak která pověst zvítězí? První nebo druhá? Skřítkové nebo víly? Čtěte, hlasujte, komentujte, vždyť už to znáte... :)