Zdravím, milí snílci. O fotorealismu jsme si povídali minule. Dnes je na řadě hyperrealismus.
Hyperrealismus (též superrealismus, navazuje na fotorealismus.
Je to umělecký směr pocházející z USA, který se projevuje v malbě a
sochařství od 60. let 20. století. Poté i v literatuře, komiksu a filmu.
Jako sociálně-kulturní specifikum západní
společnosti a samostatné téma filosofické reflexe jej etabloval Jean
Baudrillard.
Hyperrealismus je spíše tendencí, než
uměleckým stylem. Potřebou vztáhnout se k předmětné skutečnosti v podobném
smyslu jako je tomu u dalších realismů v celých dějinách nejen vizuálního umění
(caravaggismus, realismy devatenáctého století, nová věcnost apod.). Není
otevřeně společensky kritický, nesleduje konkrétní agendu. Na rozdíl od
fotorealismu ale nezpochybňuje tvůrčí gesto autora. Prezentuje jeho vidění a
zkušenost s vnějším světem. Jeho zaujetí tím, co existuje, a tedy jistá míra
angažovanosti ("nastavování zrcadla"), spočívá v prosazování
identity, hodnoty a exprese samotné věci.
Hyperrealismus bývá často spojován s
fotorealismem a dalšími druhy radikálních realismů. Např iluzionismem, verismem
apod.
Jeho specifikem je přísné soustředění se na
skutečnost, jejímuž co možná nejpřesnějšímu zachycení podřizuje všechny využité
prostředky (iluze apod.). Na rozdíl od fotorealismu využívá technických obrazů
(fotografie, filmu apod.) jen jako pomůcek pro dosažení větší ostrosti –
nezpochybňuje tak malbu nebo její možnosti, naopak je zdůrazňuje (považuje
malbu za "plnější", protože formálně a technicky bohatější).
Velice často jsou hyperrealistické prostředky
využívány také v žánrové či klasické, akademické malbě, kde fungují jako svého
druhu prostředek ozvláštnění. V tomto případě představují jednu z možných
formálních strategií, která umocňuje expresivní výraz autorského gesta,
subjektivního způsobu vidění a prožitku.
Hyperrealistické malby na rozdíl od
klasického fotorealismu 70. let zpracovávají viděnou
skutečnost ještě přesněji. Hyperrealismus překračuje fotorealismus o znalost
zobrazovaného objektu – nezjednodušuje. Hyperrealista maluje věci s „maximální
hloubkou ostrosti“.
Když vytváří v obraze krajiny listí nebo
trávu, tak nepoužívá malířskou zkratku, ale takřka dogmaticky vykreslí na
plátně vše o čem ví, že se v daném záběru vyskytuje. Podobně i vlasy nebo póry
kůže u portrétů, jak to lze pozorovat v obrazech Gottfrieda Helnweina.
Hyperrealističtí sochaři jako Ron Mueck při
konstrukci svých figurálních soch využívají reálné vlasy nebo jejich dokonalé
imitace. Nevyhýbají se ani odlévání lidských částí těla pro dosažení maximálně
věrného zachycení pórů kůže.
Většina autorů využívá klasické malířské
postupy. Specifickou techniku představuje americká retuš neboli airbrush. Je to
způsob nanášení barev za pomocí rozprašovače. Stříkací pistole je napojena na
kompresor, který žene vzduch pod tlakem do pistole. Ta má výměnné trysky, které
dovolují na plátně vytvořit stopu barvy šířky od několika málo milimetrů až po
desítky centimetrů. Touto technikou lze vytvářet velice plynulé , stejně jako
drobné detaily. Specifikou této techniky je také i to, že barvy jsou nanášeny v
extrémně tenkých vrstvách, takže na plátně nezůstává žádný malířský rukopis,
jak tomu bývá u klasického nanášení barev štětcem. Důvodem je jednak snaha o co
nejdokonalejší postižení vizuálních kvalit věci, jednak velikost pláten.
Karel
Bacar
(* 10. červen 1966 v Lanškroun)
Je to český malíř.
V letech 1984-1985 studoval na ČVUT,
Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské,
1986-1987 na VŠE, Fakultě Automatických
systémů řízení.
V roce 1992 byl přijat na Akademii
výtvarných umění v Praze, kde v atelieru prof. Zdeňka Berana v roce
1999 diplomoval.
Výběrově orientovaný přístup k pojetí
zobrazivé malby a typ vyhraněně figurativního zaměření spolu s
charakteristickým obsahem odlišují Karla Balcara od většiny současné běžné
produkce u nás. Přesto se dá říci, že zde existuje zcela evidentní a průkazný
kontext s tím, co se nedávno dělo a co se i dnes odehrává na scéně současného
umění ve světě.
Mnoho umělců začalo znovu prozkoumávat předmodernistickou minulost. Někteří, především ti mladí, aby se vyhnuli nebezpečí šablony příliš laciného modernistického akademismu, který dnes zapleveluje v silně pokleslé podobě kde co, raději se radikálně obracejí k minulosti. Začínají se vztahovat k vlastní evropské tradici jako k čemusi vzdálenému a téměř cizímu a také tak s ní bez skrupulí zacházejí. V přímých i nepřímých důsledcích diferencované skepse vůči perspektivám současné civilizace lze u řady dnešních umělců nalézt klíč k tendenci návratů zobrazujících forem, jejichž legitimní součástí je i cesta vedoucí ke zkoumání obrazové paměti.
Práci Karla Balcara lze vřadit (a to dokonce
i časově shodně) mezi ty současné snahy, které se objevují již v celém
průběhu druhé poloviny století a čerpají z tradice klasicismu, manýrismu a
především barokního iluzionismu. Kultura malby je u Karla Balcara
mimořádná a snese srovnání s finesami starých mistrů. K hrůzám bytí se jako
správný romantik dostává přes exponovanou touhu po krásách života i umění. Formálně
sice čerpá z předmodernistické minulosti, především z období manýrismu a
baroka, ale jeho technicky suverénní obrazy odrážejí současnou realitu. Autor
využívá významové metafory a nejednou se v symbolickém dění obrazů sám
objevuje.
Figurativní malba je a od počátku byla pro
Karla Balcara bytostným údělem. Zabývá se jí vědomě a programově. Na první
pohled upoutá technická suverenita, s jakou je zde zobrazivá forma zvládána. Současně
však její uzavřenost může odrazovat. V každém případě působí výjimečně.
V čem tato nekonformita spočívá? Paradox jako
by byl skryt již v samotném procesu vzniku a samozřejmě i v konečné
podobě jeho obrazů. Zdá se téměř nepravděpodobné, že právě Karel Balcar patřil
již ve škole k tomu řídkému typu talentů, u nichž před samotnou problematikou
techniky daleko vpředu stála vždy úporná snaha po osobní výpovědi. Ta pak byla
hnacím motorem při překonávání obtíží, které se této vůli prostě musely poddat.
Obsahová a formální nesmlouvavost, vedená provokativně napříč časovými
dimenzemi, může být právě plodem takového úsilí.
Karel Balcar ovládá vhodné malířské
prostředky natolik, že je schopen s nimi svobodně manipulovat ve jménu své
zvláštní imaginace. Je schopen na obraze vyvolat útržky černých příběhů, jimiž
jako by obcházel duch reaktualizovaných romantizujících tendencí, násobených
dobově agresivními a lascivně podezřelými akcenty. Dovede se současně
vyhnout laciným fantaskním efektům, hrám na tajemno, a což je zvlášť
pozoruhodné, nemusí se ani v náznaku uchylovat k banálně prázdné
symbolistní stylizaci.
Torza figur, často izolovaných v neurčitém
prostředí, se sama stávají jakýmisi osamělými fantomy reality, šachovými
figurami rozehrané partie. Snad právě proto zde cítíme zřetelný odstup,
vymezující tuto tvorbu do postmoderních regulí. Precizní, hermetické formy
reálného tvaru vytvářejí bariéru mezi jevištěm a hledištěm. Divákovi není
dovoleno se zapojit. Jako by zde fungoval odkaz klasicismu, té větve evropského
myšlení, která byla dlouho modernímu umění metou nejvzdálenější.
Balcarovy hyperrealistické obrazy přinášejí podstatně novou kvalitu v takové míře, že zasahují do bilance renesance klasické malby v Evropě i ve světě. V konkurenci s fotografií je zřejmé hlubší promýšlení obsahu a maximální rozvinutí vnitřní dialektiky obrazového sdělení. Malířský obraz může disponovat širší paletou vědomých i nevědomých, subjektivních i objektivních motivací v procesu utváření symbolických poselství díla. Obscénním gestem prstu (Man with the Finger, 2009) se autobiograficky myšlená postava útočně obrací navenek, ale gestem je v obraze sama definována. Přesto před Balcarovou barokně mysteriózní scénou na mysli vytane i biblická postava Jana Křtitele. Balcarova tvorba je především osobní výpovědí malíře, jenž sám významy svých obrazů mnohdy nalézá až dlouho po jejich dokončení. Někdy divákova nutkavá potřeba interpretace Balcarovy zobrazivé malby, kde se střetává skutečné s nereálným, může být překážkou k pochopení metafory a fascinujícího světa obrazu, jehož hlavním úkolem není konkrétní sdělení, ale navození pocitu.
Čerpala jsem:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hyperrealismus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Balcar
Pokud jste členy Klubu snílků, můžete také tvořit a posílat své kresby, malby a třeba i koláže na email klubu klub.snilku@email.cz.
Pokud vás nenapadá, co kreslit, můžete se inspirovat mnou zadanými tématy. Například teď je aktuální téma „Abstrakce“. Klidně si ale můžete vybrat nějaké starší. Za poslání tematického obrázku můžete také dostat bludišťáka.
Do komentářů, ale i na e-mail můžete též psát náměty na témata, na která mám něco nakreslit já. A nešetřete mě. Ať je to zajímavější pro mě i pro vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat