Dobrý den, milí snílci. Dnes se budeme pokračovat ve zkoumání postmoderních výtvarných stylů. A tentokrát je na řadě umělecké hnutí Fluxus. V minulých článcích tento název byl již zmíněn. Teď se mu můžeme věnovat podrobněji. Také se podíváme na život jedné z významných představitelek tohoto hnutí. A tou není nikdo jiný, než Yoko Ono. Je to zvláštní pocit pro jednou se věnovat umělci, který ještě žije.
Fluxus (fluxus – latinsky proud, tok, rozplynulý, rozteklý) je mezinárodní hnutí výtvarníků, skladatelů a designerů založené roku 1960 Litevcem Georgem Maciunasem v New Yorku. Jedni z nejvýznamnějších členů jsou Yoko Ono, Joseph Beuys, Charlotte Moorman, Emmett Williams, Wolf Vostell a Nam June Paik.
Impuls ke vzniku hnutí Fluxus dalo dílo Marcela Duchampa a díla dadaismu. Jednalo se o jakýsi druh neodada, kdy důležitý je názor či postoj umělce než klasický výstavní galerijní prostor. Proti němu tvůrci vystupovali, zpochybňovali jej, ignorovali. Paradoxem zůstává, že mnohá díla, která měla být neprodejná, vytvořená z pomíjivých nestabilních materiálů, či existující jen na dokumentaci se stala objekty obchodu a byla nakoupena za vysoké částky. Oblíbené prostředky byly proto: akce-happening, instalace, prostředí-environment, představení-performance, objekt, hudba, zvuk, vůně, vizuální představa, či jen prožitek.
V základu bylo nejvíc ovlivněno experimentálními hudebními kompozicemi Johna Cage a východní filozofií. Členové hnutí hledali novou komunikaci a nové podoby umění- mail art- tedy něco jako korespondenční umění, kdy umělci zasílali svá díla poštou z celého světa, dnes je tato komunikace samozřejmě nahrazena mnohem snadnějším použitím internetu, typ Flux Boxes - obyčejných zpravidla neosobních nalezených krabiček - autoři mnoha z nich jsou např. Christo, Yoko Ono, či George Brecht. Princip spočíval v omezení prostorem, velikostí a často ve velmi neobvyklých, poetických či nelogických názvech.
Využívali principy dadaismu, Bauhausu a zen buddhismu, Snažili se popřít tzv. oficiální galerijní umění, které v USA představovalo umění establishmentu. Tedy střední a vyšší vrstvy. Ve východní Evropě to bylo zase oficiální socialistické umění. Chtěli být jakýmsi undergroundem. Distancovali se od klasického vnímání umění jako je obraz, socha, melodie a snažili se prostřednictvím fúze všech médií a uměleckých disciplín. Hledali nové způsoby řeči, dokonce až nové způsoby života.
Tvořili objekty a performance, které mají znaky minimalismu ovlivněné lingvistikou (Joseph Kossuth), geologií a sedimenty (land art), či sociologií (projekty měst, obydlí). Nam June Paik byl zase známý svými experimenty s videem a televizí, Karlheinz Stockhausen se zase věnoval hudebním experimentům a zvukovým skladbám a kakofonii.
Ready-made či readymade, je již vytvořený artefakt, často průmyslový výrobek, neosobní, nalezený, kterému se umění propůjčí – jako např. Fontána Marcela Duchampa, což byl původně obyčejný pisoár, tím, že se vystaví jako umělecké dílo, či se s ním tak jedná a o něm tímto způsobem uvažuje. Otcem této myšlenky byl Marcel Duchamp a jeho objekty, které měly větší úspěch ve Spojených státech než v Evropě.
Happening – diváci se účastní představení, které má často formu hry, procházky, různých úkolů, meditace, osobního obřadu atd. Z umělců happeningy organizoval Wolf Vostell, Milan Knížák. Zakladatelem tohoto pojmu je John Cage, který vytvářel první happeningy na Black Mountain College.
Performance – vytváří jej umělec a diváci jsou neaktivní, sledují kupř. start tryskového letadla na letišti – akce Wolfa Vostela v Západním Německu na vojenském letišti americké armády, houslistu hrajícího skladbu např. od Bacha na smetišti a jiné produkce, většinou mají blízko k surrealismu. kupř. experimentální hudba Johna Cage, která se skládá ze střídání rádiových stanic, podobné video experimenty s laděním televize atd. náhodná hudba…
Hnutí bylo na vrcholu v 60. letech 20. stol., převážně bylo populární v USA, Západním Německu, Japonsku a v Koreji. Ovlivnilo ale celá šedesátá léta. Performance a happening dostaly již své pevné místo ve výtvarném umění.
Black
Mountain College
Black Mountain College bylo experimantalni místo, středisko provázanosti kultury, vzdělání a života. Řada experimentů liberálního amerického poválečného umění se zrodila právě zde. Vznikl tu happening Johna Cage, avantgardní kultura beat generation, festivaly a řada akcí, které ovlivňovali vysokou uměleckou kulturu či tzv. pop culture. Masciunas se snažil založit nějaké trvalejší středisko. Pokoušel se zakoupit ostrov, později se mu podařilo založit v Massachusetts kolonii "New Bauhaus", která se skládala ze 17 domů. Masciunas zemřel 9. května 1978. Často se termínem "fluxus" označují i umělecké projevy šedesátých let, které nebyly součástí skupiny Fluxus. Je to důkaz velkého vlivu, který tato skupina na umění té doby měla.
Yoko Ono
(někdy také Yoko Ono Lennon, původním jménem Ono Jóko)
Narodila se 18. února 1933 v japonském městě Tokiu.
Je to japonsko-americká výtvarná umělkyně a hudebnice, známá hlavně díky manželství s britským hudebníkem a bývalým členem skupiny The Beatles, Johnem Lennonem.
Narodila se ve vysoce postavené aristokratické japonské rodině. Byla nejstarší ze tří sester a již v dětství získala klasické hudební vzdělání. Hrála na klavír a učila se kompozici a zpěvu. Protože její otec byl na vzestupu v bankovní kariéře, rodina se v roce 1935 přestěhovala do USA. O tři roky později, v době kdy Japonsko napadlo Čínu a v USA stoupalo protijaponské cítění, se malá Yoko vrátila s matkou zpět do Tokia, kde navštěvovala základní školu pro děti z vyšších vrstev.
Po skončení 2. světové války se vydala za otcem do New Yorku, kde pokračovala ve studiích. Znovu se začala věnovat hudbě a postupně se v ní prosazovat. Právě v 50. letech se dostala do světa avantgardních umělců. Za jednoho z nich, Toši Ičijanagi, se v roce 1956 provdala. Věnovala se umění, skládání hudby a scházela se s podobně zaměřenými lidmi.
V roce 1962 se na dva roky vrátila zpět do Japonska. V následujících několika letech se rozvedla, znovu vdala (za filmového producenta Anthony Coxe) a později znovu rozvedla. V srpnu 1963 se jí narodila dcera Kyoko Chan Cox.
V polovině 60. let se stala součástí uměleckého hnutí Fluxus. Začala se zabývat videoartem, happeningy, tvorbou uměleckých objektů a protestními mírovými akcemi, kterým se věnuje dodnes. Vydala knihu básní Grapefruit.
V roce 1966 navštívila Londýn se svým dílem Cut piece (česky ustřihnout kousek něčeho), kdy klečela na pódiu a diváci z ní mohli odstřihovat kousky ošacení. Vystoupení mělo úspěch a tak dostala nabídku na uspořádání vlastní výstavy nazvané Nedokončené obrazy a předměty v Indické galerii. Tam se, dne 9. listopadu 1966, poprvé setkala s Johnem Lennonem. Její osobní kouzlo ho natolik pohltilo, že prohlásil, že teprve s ní poznal, co je to láska.
V květnu 1968 John Lennon nahrál společně s ní první společné album Unfinished Music No. 1: Two Virgins, na jehož obalu jsou oba nazí, proto se gramofonová deska musela prodávat v papírovém sáčku. Album obsahuje koláž zvuků a mluveného slova.
V listopadu 1968 bylo rozvedeno Lennonovo manželství s Cynthií Powellovou, aby 20. března 1969 mohli John a Yoko v tichosti na Gibraltaru uzavřít sňatek.
Rok 1969 je kritický pro skupinu Beatles. John Lennon začal na nahrávání vodit Yoko Ono, proti čemuž protestoval hlavně Paul McCartney. Lennon a Yoko založili skupinu Plastic Ono Band a začali se politicky angažovat a protestovat proti válkám. Pořádali různé veřejné akce a mírové happeningy, nejznámější – Bed In – se odehrál v květnu 1969 v Montrealu.
Manželé Lenonnovi pořádali mírové dýchánky a společně s přáteli nahráli dnes již kultovní skladbu Give Peace a Chance. Také spolu natočili několik filmových experimentů, ale hlavně nahrávali další hudební alba.
V roce 1970 se Beatles oficiálně rozpadli. O rok později se manželé Lennonovi přestěhovali natrvalo do USA a zabydleli se v domě zvaném Dakota House na newyorském Manhattanu. Ve Spojených státech měl John Lennon problémy s imigračním úřadem kvůli dřívějšímu přechovávání drog. Proto získal tzv. zelenou kartu umožňující trvalý pobyt a práci v USA až v roce 1976.
9. října 1975 přivedla na svět jejich jediné společné dítě Seana Ono Taró Lennona.
Dne 8. prosince 1980 se Lennon stal obětí atentátu. Přímo před branou jeho newyorského bytu jej postřelil duševně nemocný Mark David Chapman, kterému několik hodin předtím podepsal na své nové album Double Fantasy. Při převozu do nemocnice John zemřel. Yoko Ono žije v Dakota House dodnes.
Na přelomu 80. let a 90. let začala Yoko Ono znovu tvořit a vystavovat své umělecké práce, vydala několik sólových alb a zvukovou nahrávku jejích rozhovorů s Johnem Lennonem. Uspořádala koncertní turné k albu Rising, na kterém ji doprovodila skupina jejího syna Seana. Složila také dva muzikály a uspořádala několik výstav svých děl a Lennonových litografií.
11. prosince 2003 Yoko Ono osobně zahájila výstavu Woman's room, (česky Ženský pokoj) v Praze na Kampě.
Jako vdova po Johnu Lennonovi, se Yoko Ono stará o zachování jeho dědictví. Financovala památník Strawberry Fields memorial v Central Parku na Manhattanu, Imagine Peace Tower na Islandu a John Lennon Museum v Saitame v Japonsku (roku 2010 bylo muzeum uzavřené).
Yoko Ono významně přispěla k umění, mírovým aktivitám, či k pomoci při katastrofách v Japonsku a na Filipínách.
V roce 2012 získala cenu Dr. Rainer Hildebrandt za lidská práva.
Také byla spoluzakladatelkou asociace Artists Against Fracking (vyskytují se v ní jména jako Sean Lennon, Mark Ruffalo, Robert de Niro, Paul McCartney, Lady Gaga a Deepak Chopra).
V roce 2019 měla výstavu s názvem Peace is Power v Lipsku. Měla poukázat na kontrast mezi válkou a mírem. Ústřední dílo přehlídky se jmenovalo Ex it a tvořilo ho 100 dřevěných rakví, z nichž rostly citrusy a pomerančovníky.
V roce 2020 zažalovala bývalého asistenta zesnulého Johna Lennona, Frederika Seamana. Žádala odškodnění, protože Seaman prý nemá právo poskytovat rozhovory o Lennonovi.
Čerpala jsem z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fluxus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Yoko_Ono
https://sk.wikipedia.org/wiki/Yoko_Ono
Pokud jste členy Klubu snílků, můžete také tvořit a posílat své kresby, malby a třeba i koláže na email klubu klub.snilku@email.cz.
Pokud vás nenapadá, co kreslit, můžete se inspirovat mnou zadanými tématy. Například teď je aktuální téma „Ilustrujte báseň“. Klidně si ale můžete vybrat nějaké starší. Za poslání tematického obrázku můžete také dostat bludišťáka.
Do komentářů, ale i na e-mail můžete též psát náměty na témata, na která mám něco nakreslit já. A nešetřete mě. Ať je to zajímavější pro mě i pro vás.
S přáním hezkého zbytku týdne
Raja Luthriela
Žádné komentáře:
Okomentovat