Klub Snílků: Creatio - Secesní malířství

Dobrý den, milí snílci. Toto je další část série o malířských stylech. A dnes se podíváme na malířství v období secese.

Secese je mezinárodní umělecký sloh z přelomu 19. a 20. století a posledním stylem souhrnného umění, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Největšího rozmachu secese dosáhla mezi lety 1890 a 1910 v Evropě a ve Spojených státech.

Těžiště secese neleží jen ve vysokém umění, v malbě a sochařství, ale i v dekoraci a užitém umění.

Secese vychází z květinových koncepcí britského textilního designéra Williama Morrise a hnutí Arts and Crafts, jež se vracelo k lidovým tradicím a romantismu, řemeslnému fortelu středověkých mistrů. Stavělo se tak proti jednoduchosti zpracování průmyslových výrobků hnaných průmyslovou revolucí. Tento styl byl také silně ovlivněn anglickými malíři označovanými jako Prerafaelité.

Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, která vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností. Secese vyhledává neobvyklé barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu. Ústředním znakem je stylizace, secese se snaží překonat tematiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo).

Secese se projevovala v architektuře, výtvarném umění, v užitém umění (bytové zařízení, vitráže) a v literatuře. Tam se nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. Charakteristickým rysem secese je i v literatuře tendence k ornamentálnosti, v rovině jazykové s tím souvisí rytmizace věty a verše, opakování slov a hláskových skupin. Hlavními představiteli byli v českém prostředí Otokar Březina a Jiří Karásek ze Lvovic.

Secese výrazně ovlivnila životní způsob konce 19. a začátku 20. století, Zapsala se do tváře mnoha evropských měst jako Praha, Brno, Paříž, Vídeň, Mnichov nebo Berlín. V této době bylo vytvořeno nespočetně děl s vysokou uměleckou hodnotou, ale i předmětů denní potřeby.

Ve výtvarném umění byli nejvýznamnější Alfons Mucha a Rakušan Gustav Klimt.

Alfons Mucha

(*24. července 1860 v Ivančicích – †14. července 1939 v Praze) Byl to český malíř, grafik a designér období secese.

Jeho otec Ondřej Mucha pocházel z rodiny vinařů, avšak sám pracoval jako soudní zaměstnanec. S Muchovou matkou Amálií se seznámil potom, co ovdověl se svou první manželkou, s níž měl celkem tři děti: Aloisii, Antonii a Augusta. Téměř rok po svatbě se jim narodil Alfons. Po něm dále následovaly ještě další dvě děti, sestry Anna a Anděla.

Malířské nadání měl Mucha již od mala. Kromě kreslení se také jako dítě zajímal o řemeslné činnosti.Tehdy se ale nejvíce věnoval hudbě. Kromě hry na housle i zpíval.

Po dokončení obecné školy rodiče poslali jedenáctiletého Alfonse do Brna,aby tam získal místo fundatisty(tedy žáka, jehož studium je plně hrazeno z prostředků kláštera). Po několika letech, když začal mutovat, se však musel vzdát své pozice zpěváka a místo toho hrál při mšíchdruhé housle. Jako fundatistovi mu byla církví hrazena studia na Slovanském gymnáziu. Po jejich dobu bydlel spolu se svým kamarádem ze sboru Julkem Stantejským. Měl ale velmi špatný prospěch. Nakonec jej v roce 1877 z gymnázia vyhodili.

Nechtěl se vracet do rodných Ivančic. Proto přijal pozvání Julka Stantejského a společně s ním vyrazil navštívit jeho rodinu v Ústí nad Orlicí. Ve zdejších hospodách Mucha kreslil místní obyvatele, a s přítelem zavítali i do nedalekého kostela v Letohradu, kde obdivovali malby Jana Umlaufa. Mucha jimi byl ohromen natolik, že se chtěl věnovat malířství. Po návratu do Ivančic začal Mucha pracovat jako písař u okresního soudu. Mezi tím také v Ivančicích maloval kulisy a plakáty pro divadelní spolky, či navrhoval pozvánky.

Později začal pracovat pro firmu Kautsky-Brioschi-Burghard, která potřebovala malíře pro tvorbu divadelních kulis a opon. Devatenáctiletý Mucha tak na podzim roku 1879 odjel do Vídně.Práce zde Muchovi vyhovovala. Jeho nadšení ale zarazil požár 8. prosince 1881. Jedno z největších divadel, Ringtheater, zachvátil požár. Shořela celá budova. Firma Kautsky-Brioschi-Burghard, se po katastrofě dostala do finanční ztráty a musela propustit několik svých zaměstnanců, mezi nimi i Alfonse Muchu.Celkově však dala Vídeň Muchovi hodně; nejenže se zde naučil hrát na kytaru, zároveň se mu v divadelních kursech dostalo prvních skutečných základů malířství.

Nevrátil se ale do svých rodných Ivančic. Z vídeňského nádraží vyrazil do městečka Laa v Dolních Rakousích. To ho ale neupoutalo, a tak si jen nakreslil místní zříceninu a pokračoval dál do Mikulova. Tam se ubytoval v hotelu U Lva. Další den šel s kresbou zříceniny za místním knihkupcem Thierym, který mu za ni dal pět zlatých. Dal se tak do dalšího kreslení, tentokrát však místních obyvatel, a hned následující den šel s portrétem mladé ženy znovu za Thierym. Tehdejší Mikulov si Muchův styl dosti oblíbil. Dostával mnoho nabídek práce, i když spíše kaligrafického než malířského charakteru, na tvorbu různých plakátů, oznámení či pozvánek. Vymaloval místní divadlo, ve kterém rovněž občasně působil, na hudebních večerech hrával na housle nebo kytaru a v sezóně byl také často zván na nejrůznější plesy.

Nedlouho poté dostal zakázku od jistého pana Bergera, správce velkostatku hraběte Eduarda Khuen-Belasiho, majitele rozsáhlých pozemků a několika cukrovarů okolo Hrušovan. Berger se ve volném čase věnoval řezbářství a od Muchy chtěl nakreslit ornamenty pro vykládání velké stolní desky. Berger byl z jeho díla nadšený. Později stali dobrými přáteli.

Zakrátko přišla zakázka i od samotného hraběte, který si nedaleko Hrušovan nechal postavit nový zámek, Emmahof, a Mucha mu v něm měl vyzdobit jídelnu. Byl to jeden z jeho prvních vážnějších výtvarných úkolů. Muchovými vzory nebyli staří mistři, nýbrž moderní ilustrátoři. V tomto období také vytvořil kresby jako Polednice, Modlitba za dítě nebo Únos Evropy. Ta poslední se jako jediná dochovala. Muchova práce zaujala hraběte natolik, že se po dokončení zakázky na Emmahofu rozhodl i nadále Muchu podporovat a stát se jeho mecenášem. Na přelomu let 1883 a 1884 se Mucha rozhodl přijmout hraběcí pozvání a vyrazil za jeho bratrem Egonem na rodinný hrad Gandegg v Jižním Tyrolsku.

Tam pobyl zhruba rok a půl. Z té doby se dochovalo několik ilustrací, které připravil do humoristických a divadelních periodik, jakými byli například Fantaz, Krokodýl či Slon, většinou vydávanými manželem Muchovy sestry Anny, Filipem Kubrem.

Na podzim roku 1885 byl přijat do předposledního ročníku na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Studovalo tam i nemalé procento žáků z českých zemí, které sdružoval spolek Škréta. Byli mezi nimi například Joža Uprka, Augustin Němejc, Luděk Marold nebo Karel Vítězslav Mašek. Název spolku, jehož se stal Mucha po Uprkovi předsedou, byl odvozen od barokního malíře Karla Škréty.

Prázdniny roku 1886 strávil Mucha na zámku v Hrušovanech, kde namaloval několik nástěnných obrazů pro čerstvě přestavěnou nemocnici. Mezi studii také vytvořil velkoformátový obraz Cyrila a Metoděje pro kostel sv. Jana Nepomuckého v osadě českých kolonistů Písek v Severní Dakotě.Kromě toho se ze stejného období dochovala ještě Muchova ročníková práce z roku 1886 Zuzana v lázni a několik ilustrací pro švagra Kuberu. Po dokončení studií v Mnichově se Mucha vrátil zpět do Emmahofu, kde se dále věnoval malování fresek.

Na podzim roku 1887 odjel Mucha do Paříže, aby pokračoval ve svých studiích. Přicestoval sem se svým přítelem Karlem Vítězslavem Maškem. Společně se hned den po příjezdu nechali zapsat na Académia Julian. Akademie byla jednou z mála, která přijímala i studentky. Později, do Paříže přijeli i zbylí přátelé z Mnichova. Scházeli se v restauraci poblíž Maškova bytu, kde zároveň nedlouho poté založili spolek Lada, který měl po vzoru Škréty sdružovat všechny Slovany. Předsedou spolku byl opět zvolen Mucha.

Prázdniny roku 1888 trávil opět v Hrušovanech, na několik dní dokonce odcestoval do Vídně, aby si mohl naskicovat figury pro své další práce.Zpět do Paříže se vrátil až v polovině listopadu. Začal navštěvovat akademii Colarossi. Na akademii se nechal zapsat do všech tří nabízených kurzů. Ve volném čase rád chodil kreslit pouliční život nebo objevovat krásy Paříže, navštěvoval Louvre nebo pozoroval již skoro dostavěnou Eiffelovu věž.

Začátkem února 1889 se hrabě Khuen-Belasi rozhodl, že již nebude Muchu finančně podporovat. Důvod neuvedl. V této nelehké situaci byl Mucha nucen opustit akademii Colarossi a uskromnit se. Jednoho dne Henri Bourrelier, spolumajitel nakladatelství Armand Colin, si od Muchy objednal několik ilustrací a nabídl mu i stálé zaměstnání.

Koncem léta roku 1893 chytil Mucha tyfus, kterému málem podlehl. Během dalších dvou let se Muchovi povedlo dostat se z nejhoršího a stát se poměrně uznávaným výtvarníkem. Ilustroval řadu knih, mezi nimi například Adamité od Svatopluka Čecha, Contes des grand'mères (Příběhy babiček) od Xaviera Marmiera nebo Scenes et Épisodes de l'Histoire d'Allemagne (Výjevy a epizody z německé historie) od Charlese Seignobose.

Později za ním začali chodit studenti z akademií s žádostmi o pomoc s kompozicemi a kresbami. V roce 1892 rozhodl, že si otevře vlastní kurz. Ten byl tak úspěšný, že mu později, v roce 1898, nabídli místo vyučujícího na akademii Carmen.

Opravdový zlom v jeho kariéře však nastal až koncem roku 1894. 26. prosince Muchu oslovil Maurice de Brunoff, ředitel tiskárny Lemercier, s tím, že Sarah Bernhardtová, úspěšná divadelní herečka, potřebuje vytvořit plakát pro svou nejnovější hru, Gismondu. Mucha tuto spěšnou zakázku přijal. Sedmadvacátého byl pak hotový návrh a zaslán do divadla. Sarah byla z plakátu nadšená, a tak nejen že jej nechala poslat do tisku, ale zároveň s Muchou podepsala kontrakt na dalších šest let spolupráce.

Po Gismondě následovala celá řada dalších zakázek. Celkově Mucha pro Sarah Bernhardtovou vytvořil šest dalších plakátů (Dáma s kaméliemi, 1896; Lorenzaccio, 1896; Samaritánka, 1897; Médea, 1898; Tosca, 1898; Hamlet, 1899).

Kromě nich mu však úspěch přinesly i plakáty reklamní. Např. (Job, 1896; Biscuits Lefèvre-Utile, 1896; Bières de la Meuse, 1897; F. Champenois Imprimeur-Éditeur, 1897 a další díla dekorační malby.

Mimo jiné vznikaly například série jako Čtyři roční období (1896), Čtvero umění (1898), Květiny (1898), Části dne (1899), Drahokamy (1900) či Měsíc a hvězdy (1902). V tomto období se rovněž intenzivně věnoval grafice užité (jídelní lístky, divadelní programy) a grafice knižní (Ilséa, princezna Tripolisská, 1897; Otčenáš, 1899). Úspěšná kariéra Muchovi v létě 1896 dovolila se přestěhovat do většího ateliéru.

Od roku 1896 se také Mucha začal stýkat se skupinou umělců kolem avantgardního časopisu La Plume. Ten byl založen roku 1889 francouzským novinářem a básníkem Léonem Deschampsem a od té doby navázal styky s mnoha známými malíři. Skupina byla také známá tím, že pravidelně pořádala výstavy známé pod jménem Salon des Cent. Prvně se Mucha do jejích aktivit zapojil v březnu 1896, kdy navrhl plakát pro v pořadí již 20. výstavu, načež na té další, konané mezi květnem a červencem téhož roku, již rovnou vystavoval. V rozmezí několika let pak následovaly další výstavy. Kromě plakátů pro obě výstavy v Salonu des Cent vzniklo v souvislosti s La Plume i několik dalších děl, mezi nimi například Zodiak (1896) nebo Snění (1898).

Od 15. dubna do 12. listopadu 1900 se konala Světová výstava. Přípravy na ní už ale probíhaly už o několik let dříve. Alfonse Muchu v této souvislosti oslovili zástupci Rakouska, že by byli rádi, kdyby se ujal výzdoby jednoho z pavilonů. Po zpracování základního návrhu uskutečnil Mucha v roce 1899 cestu po Balkáně, během níž si připravoval studie pro své obrazy. Za tento pavilon nakonec od komise obdržel stříbrnou medaili.

V létě 1902 doprovázel Mucha svého přítele francouzského sochaře Augusta Rodina na cestě do Prahy, kterou uskutečnil při příležitosti výstavy svých děl pořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes. Kromě toho se též společně vypravili na moravské Slovácko, kde navštívili malíře Jožku Uprku v jeho domě v Hroznové Lhotě.Tentýž rok také Muchovi vyšel jeho sborník nazvaný Documents décoratifs, obsahující nejrůznější návrhy, vzory a předlohy, které měly sloužit pro inspiraci uměleckým řemeslníkům a studentům uměleckoprůmyslových škol.

Na podzim roku 1903 se Mucha poprvé seznámil s Marií Chytilovou.

Následujících několik let strávil Mucha mezi Evropou a New Yorkem, kde při svých cestách pobýval. Svou první cestu uskutečnil z francouzského přístavu Le Havre v únoru 1904. Byl tehdy velmi pracovně vytížen. Jevila o něj zájem i média.

Krátkou dobu se věnoval i portrétové malbě. Pokoušel o změnu techniky přechodem z pastelu na olejomalbu. Malba portrétů sice byla výnosná, nicméně časově zdlouhavá. Musel tedy od toho upustit a nadále přijímal i zakázky na tvorbu obálek časopisů, plakátů a reklamy. Úspěch naopak slavil jako pedagog. Od dubna 1905 totiž v rámci svého vlastního kurzu přednášel na Newyorské škole aplikovaného designu pro ženy, díky čemuž se mimo jiné skrze svou žačku, prezidentovu příbuznou, seznámil s Theodorem Rooseveltem.

V létě 1906 se Mucha vrátil zpět do Čech, kde se 10. června oženil s Marií Chytilovou. Šest týdnů, poté společně odjeli do USA.

Po příjezdu do Spojených států se zde novomanželé rozhodli natrvalo usadit. Jejich první cesta vedla do Chicaga, kde Muchovi 15. října začínaly přednášky na zdejším Institutu umění. Přednášel ale i ve Filadelfii a New Yorku, kam se koncem roku s Marií společně přestěhovali.

Nadále se také věnoval výtvarné činnosti. Kromě grafických návrhů jako Savon Mucha (1906), Town Topics (1906), The Burr McIntosh Monthly (1907) nebo Warnerové korzety (1909) jsou z tohoto období známé ještě například jeho práce na Obecním domě v Praze,hotelu La Salle v Chicaguči Německém divadle v New Yorku. S divadlem byla spojená i Muchova spolupráce s herečkami Maude Adamsovou,Leslie Carterovou a Ethel Barrymoreovou, pro které připravoval plakáty k jejich vystoupení.

Pobyt ve Spojených státech Muchovi přinesl i myšlenku na vytvoření série velkoformátových obrazů, které by připomínaly dějiny slovanských národů od pravěku až po současnost. Teď nalezl i potencionálního investora. Tím byl Charles R. Crane, zámožný americký podnikatel. Jejich první společné setkání se uskutečnilo v roce 1904 na jednom z newyorských banketů, kde Cranea zaujaly Muchovy názory. Znovu se setkali až po roce v Chicagu. Také si nechal od Muchy vytvořit portrét jeho dcery Josephine. Ten měl takový úspěch, že Crane si nechal od něj namalovat i svou druhou dveru Frances. A právě při té příležitosti se jej Mucha roku 1908 rozhodl oslovit s nabídkou na svůj ambiciózní projekt. Vysvětlil mu, že se do Ameriky přestěhoval, aby vydělal peníze, které by mu umožnili své dílo darem věnovat Praze. Crane projevil okamžitý zájem a peníze mu dal.

S penězi se tak Mucha počátkem roku 1910 natrvalo vrátil zpět do Čech, kde si na zámku Zbiroh, pronajal tamní sál, který mu následujících psmnáct let sloužil jako ateliér pro tvorbu Slovanské epopeje. Po toto období také na zámku se svou rodinou bydlel.

Obrazů v tomto cyklu bylo celkem dvacet obrazů. Byly jimi:

Slované v pravlasti

Slavnost Svantovítova na Rujáně

Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě

Zrušení nevolnictví na Rusi,

Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským

Bratrská škola v Ivančicích

Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské

Jan Milíč z Kroměříže

Schůzka Na Křížkách, společně tvořící husitský triptych Kouzlo slova. V roce 1918 pak plátna

Jan Ámos Komenský, učitel národů

Petr Chelčický.

Car Simeon Bulharský

Po bitvě na Vítkově

Jiří z Poděbrad, král obojího lidu

Po bitvě u Grunwaldu

Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace

Přemysl Otakar II., král železný a zlatý. Finální trojici pláten Praze předal v roce 1926:

Mont Athos

Přísaha „Omladiny“ pod slovanskou lípou

Apotheosa z dějin Slovanstva

Dne 1. září 1928, při příležitosti desátého výročí vzniku republiky, bylo všech dvacet velkoformátových obrazů Slovanské epopeje oficiálně odevzdáno městu Praze jako dar českému národu. Slavnostní předání se konalo ve velké dvoraně Veletržního paláce, kde byla rovněž zahájena výstava celého cyklu.

První světová válka jako taková Muchu nijak výrazně nezasáhla. Když už bylo jasné, že konec války se neodvratně blíží, navrhl Mucha na popud národního výboru sérii prvních československých poštovních známek zobrazujících panoráma Hradčan. Hned nato, po vzniku republiky, následovaly návrhy pro první československé bankovky, státní znak či stejnokroje policie, to vše dělal zcela bez jakéhokoliv nároku na honorář.

V tomto období také vytvářel plakáty. Např. Pěvecké sdružení učitelů moravských (1911), Princezna Hyacintu (1911), Krajinská výstava v Ivančicích (1912), Loterie Národní jednoty pro jihozápadní Moravu v Brně (1912) či VI. Slet všesokolský (1912). V pozdějším období pak Russia Restituenda (1922), VIII. Slet všesokolský v Praze (1925) nebo portrét jeho dcery Jaroslavy (1927).

Po dokončení Slovanské epopeje, se v menší míře dále věnoval velkoformátové malbě. Vznikla tak tři plátna: Poddání Nymburka L. P. 1421 Bohu a Pražanům (1932), Mistr Jan Rokycana na koncilu basilejském (1933) a luneta Píseň (1934). Zvláštní prací, která spadá do tohoto období, pak je vitráž z roku 1931 umístěná v severní části pražské katedrály sv. Víta.

Ke konci života se i s celou rodinou přestěhoval do Francie do přímořského města Nice. Zde byl 20. července 1934 na návrh bývalého francouzského prezidenta Raymonda Poincarého povýšen na důstojníka Čestné legie. O dva roky později byla v Paříži otevřena jeho souborná výstava.

Poslední prací, které se Mucha věnoval po návratu z Francie do Čech, byla trojice velkoformátových obrazů. Byly určeny celému lidstvu a měly představovat: Věk rozumu, Věk moudrosti a Věk lásky. Pro triptych vypracoval detailní skici, k jeho samotnému zpracování však již nikdy nedošlo. Když 15. března 1939 vtrhla nacistická vojska do Československa, Mucha byl mezi prvními, které gestapo zatklo a předvolalo k výslechu. Několik měsíců nato Alfons Mucha dne 14. července 1939 zemřel na následky zápalu plic.

Státní pohřeb ulicemi města byl německými okupačními úřady zakázán. Přesto byl navzdory zákazu manifestací uložen na Vyšehradském hřbitově ve Slavíně za účasti velkého množství lidí.