O tom, co se dá vnímat jako štěstí, se rozepsala Venom.
Milí Snílci,
nedávno jsem vzpomínala na svoje taneční začátky. Rozpačité objevování tanečního stylu, první tréninky, ze kterých jsem si odnášela smíšené pocity, přesídlení a hledání nového kurzu, nervozita, když jsem se šla podívat na jejich ukázkovou hodinu...
A pak jsem je viděla tančit.
A věděla jsem, že do toho kurzu chodit budu, dokud to bude alespoň trochu možné, a budu dřít, abych se jim vyrovnala.
Což se stalo před deseti lety a já od té doby odtrénovala stovky hodin, vzdělala se ve všem od taneční techniky přes správnou rozcvičku po výběr správných bot a kostýmů, na nástěnce mi visí medaile ze soutěží a vůbec. Zkrátka, ona taneční hodina před deseti lety znamenala v mé existenci zlom a nasměrovala mě směrem, který jsem já, knihovnická povalečka, nepokládala za možný.
Prožili jste si podobný bod zlomu?
Jak se to stalo a jak jste se u toho cítili?
Nebo jste ten typ, který k věcem dojde postupným, rozvážným vývojem?
Na všechny nápady se těším v komentářích nebo na klubovém mailu klub.snilku@email.cz.
Máte pocit, že vaše myšlenka na celý článek nevydá? Podělte se o ni v komentářích!
Napadlo vás něco k některému ze starších témat? Jen se do toho dejte! Odkaz na vaši tvorbu vložte, prosím, k nejnovějšímu Tématu týdne - zajistíte tím, že ho nepřehlédnu.
Přeju produktivní týden
Alissa
Vzpomněla jsem si na člověka, který dlouho bojoval, ale nakonec svůj boj vzdal. Sice asi dokážu pochopit proč, ale onen zlomový bod, myšlenka, ta kapka, díky níž pohár trpělivosti přetekl pro mne zůstává záhadou https://pateticky.wordpress.com/2020/09/11/bod-zlomu/
OdpovědětVymazatMrazivé čtení. Je zvláštní děkovat za takový článek. Ale moc děkuju, že nad tématy přemýšlíš a o své úvahy se dělíš. Díky.
VymazatChtěla jsem o ní stejně napsat, abychom nezapomněli. Děkuji za tohle téma
Vymazat