Aurora - 19. duel

A máme tu zase sobotní ráno a s ním i duel. V tomto týdnu začalo oficiálně léto, ačkoliv mám pocit, že počasí si dělá, co chce, a proto jsem chtěla zavzpomínat na zimu a tématem byly Zimní radovánky (a šlo o povídku). Takže bez dalšího zdržování vám představuji obě díla.

1) Zimní radovánky

Příroda se jako každoročně připravovala na zimu, funěl silný vítr a neshrabané listí v něm létalo sem a tam. Stromy měly již holé větve, tedy až na několik jehličnanů, které stály kousek za plotem dvora.

Smraďoch ležel u boudy a podřimoval. Zima mu nebyla, protože skrz jeho hustou černou srst se vítr ani chlad nedostal. Prostě tam tak ležel a měl zavřené oči, přemýšlel o tom, jaké to bude, až bude dospělý pes. Smraďochovi totiž bylo sotva půl roku, ale rozhodně na to nevypadal. Byl obrovský a jeho chundelatá srst jeho velikost ještě umocňovala.

Náhle ho něco zastudělo na čumáku, polekaně zvedl hlavu a uviděl, jak z nebe poletují bílé vločky. Párkrát se je pokusil chytit, ale ony hned pod jeho tlapou zmizely. Na svět padal první sníh a zima započala svou vládu. Pro Smraďocha však první vločky měly i jiný význam, začala jeho první zima.

"Jů, sníh!! Smraďochu, zima začala!" pokřikoval vesele asi devítiletý chlapec, který vyběhl na dvůr a pobíhal mezi poletujícími vločkami.

Pro Smraďocha to však nebyl jen obyčejný kluk, ale byl to jeho pán. To on mu dal jméno Smraďoch, protože už jako štěňátko neměl rád vodu a tak mírně zapáchalo.

"Smraďochu, pojď domů." řekl chlapec jménem Marek a pes u boudy ho velmi rád uposlechl. Zavřeli za sebou dveře a užívali se vytopeného domku, ale pro Smraďocha bylo nejdůležitější, že byli spolu.

Asi po hodině vyběhl Smraďoch ven, sněhu už napadalo několik centimetrů, a tak prozkoumával. Sníh ho studil do tlapek a chutný taky moc nebyl. Popoběhl a skočil do vrstvy sněhu, a protože to byl prašan, tak se vznesl a poletoval kolem. Smraďochovi se to líbilo, proto poskakoval po dvoře a užíval si sněhu.

Marek pozoroval svého psa za oknem a usmíval se. Smraďoch sice vodu nerad, ale sníh mu očividně nevadil a určitě si ho po procházce zamiluje ještě víc. Ale nejdřív bylo zapotřebí zamést dvůr, vzal koště, oblékl se a šel zametat.

Smraďochovi samozřejmě neuniklo, že jeho kluk něco dělá, tak přišel blíž a chvíli ho pozoroval. O něco později už byl ve sněhu a pomáhal Markovi odhazovat sníh, bohužel na špatnou stranu. Smraďoch totiž sníh hrabal zpět na pěšinu, a tak nebylo vidět, že by chlapec vůbec zametal.

Když si toho všiml Marek, tak z toho dvakrát nadšený nebyl, přísně se podíval na hafana a řekl: "Cos to zas provedl! Ty zlobidlo, jdi si sednout k boudě a zůstaň tam!" A protože byl Smraďoch vychovaný pes, tak poslechl a přesunul se ke své boudě. Marek dozametl dvůr, vzal vodítko a šel se Smraďochem na nedalekou louku.

Sníh padal a padal, tvořila se čím dál větší vrstva, ale Smraďochovi to vůbec nevadilo. Hupsal do duchen sněhu jako by to byly nadýchané peřiny, čumák zastrkával hluboko do sněhu, anebo se v něm válel. Marek se jen smál a také skotačil, lehl si na zem a dělal sněžného anděla, nebo kouloval Smrďocha, ten nadšeně uhýbal a chytal sněhové míčky do tlamy. Celé odpoledne spolu řádili na louce a užívali si společné chvíle a prvního sněhu.

Následující dny se k nim přidávaly i ostatní děti ze vsi. Společně hráli sněhové války a koulovaly se, děvčata stavěla krásné sněhuláky a chlapci zase bytelné pevnosti a bunkry. Pokud počasí dovolilo, bývali na louce skoro celý den a maminky je jen s obtížemi odváděli na oběd a večer na kutě. Přesto když dopadly do teplé postýlky, jen se zachumlaly a spali až do rána. Možná se jim zdály sny o zasněžených pláních, kde by si mohly hrát a skotačit.

Zima pokročila a Marek dostal od Ježíška nové sáňky, samozřejmě je hned vyzkoušel a prakticky z nich neslezl. Smraďoch pobíhal kolem něho, někdy se z kopečku svezli i s Markem a jindy byl zapřažen a tahal sáňky i s Markem po louce. Občas zkrouhnul zatáčku moc prudce a sáňky se převrhly, Marek skončil ve sněhu. To se pak loukou ozýval Markův smích a Smraďochův štěkot.

Někdy opustili zasněženou louku a Marek se sklouzával po zamrzlém rybníku. Smraďoch k ledu neměl z počátku moc velkou důvěru, hlavně když mu to podklouzlo a on se natáhl jak široký, tak dlouhý. Marek se mu smál a to rozhodně neměl dělat, protože Smraďochovi zasvítily v očích šibalské jiskřičky a rozběhl se proti Markovi. Těsně před ním se sklouzl a svým obrovským tělem srazil Marka na tvrdý led. Oba se pak zase smáli a klouzali se vesele dál.

...

Od Smraďochova prvního sněhu uběhlo už čtrnáct let a za tu dobu se z něho stal moudrý a vážený psí stařec, který má rád svůj klid. Z jeho malého kloučka Marka vyrostl dospělí muž, který již měl vlastní rodinu. Přesto si vždy, když napadl první sníh, najde čas, aby si se Smraďochem zaskotačil v čerstvě napadlém sněhu, stejně jako když byl malý kluk. Smraďoch na okamžik znovu omládne a je z něho opět to bez starostné stěně jako kdysi.

________________________

2) Zimní radovánky

Zima v Tenebris trvala jen krátce a sněhové vločky jejím obyvatelům roztávaly na dlaních, jen co dopadly. Snad se jejich krása rozpadla ještě dříve. Vznikaly tak zvláštní deště jako prchavá iluze opravdového chladu. Kdepak, toto byla země léta, jíž trápila věčná sucha a špatná úroda ovoce a zeleniny. Možná díky tomu si zde toto období užívali. Děti vyběhly ze dveří jako velká voda a nadšeně se snažily zachytit sníh do dlaní.

I ta letošní měla být krátkou změnou, zpestřením jeho života, jenže co se jednou stane, už nemůžeš vrátit a tak se i on stal obětí krutosti své země. Právě v nejnepravděpodobnější době. Děkoval Latet, bohyni své země, že to tak smělo být. Znal až příliš dobře spalující žízeň, která mnoho z jeho přátel zabila při pobytu v tamním vězení. Slunce dnes svítilo jen tak, aby se neřeklo, že špatně plní své povinnosti a o žízni se nedalo mluvit. Stačilo zvednou hlavu a nechat roztékající se sníh hladit vyprahlá ústa. Pravda, kdyby ho zavřely do těsné kobky, toto by mu nepomohlo, ale on byl díky nějaké nepravděpodobné události sám a venku. Přitáhl si dlouhý kabát blíž k tělu a odtrhl volně visící tmavou nit. Zablácená látka ho příliš nezahřála, když pochopil. Nebude to trvat dlouho a ani oblečení ho nezahřeje. Právě tak se ho můžou lehce zbavit. Beztrestně na jeho složku připsat velkým červeným písmem "Mrtev" a zbavit se dalšího odpůrce.

Lepší je zemřít, než žít se špatnou reputací a špatným stylem života.

Snad proto nikdy neochotnul vyhlášené Tenbrijské víno ani se neoddával nočnímu životu, kterého si jiní užívali celý svůj život. Byl zkrátka nepohodlným politikem. Špína, která se usadila na jeho kabátu mu vysloveně vadila a byl upřímně rád, že se nemusí podívat do zrcadla. Neupravené vlasy a vousy, které mu za měsíc, který tu strávil bez jediného slova, vyrostly víc než kdykoli v jeho životě. Vzpomínky se v jeho osobním pekle stávaly živějšími a reálnějšími než samotný život uprostřed čtyř stěn a zahrady. Každý den pořád dokola jídlo, pobyt venku, zase jídlo a nakonec spánek. Začínal blouznit o svých cílech a udržet si zdravý rozum bylo více než vzdálené. Až jednoho dne, když po obvyklém konci zimy začalo zase sněžit, se zjevil jeden ze starých známých, na které brzy zapomínáme a oni se přesto stanou naší jedinou nadějí. Muž v zaprášené uniformě ho sjel pohledem od hlavy až k patě. Soucitný a beze slova ho popadl za paži a klopýtajícího odvlekl pryč.

Brzy se mu začala navracet síla i zdravý úsudek.

S minulostí v politice dobře věděl, že ho stejná věc čeká nanovo. Znovu a znovu, pořád dokola, dokud neřekne něco, co po něm chtějí. Už dávno pochopil, že ho mají za člověka s vyšší mocí než jakou kdy měl, a že to, co chtějí, jim nikdy nemůže dát. Ani kdyby sebevíc chtěl. Příště si najdou nového obětního beránka, který se o něj postará, dokud se úplně neuzdraví a pak ho nějakým způsobem vypátrají a oba je zatknou. Člověk, který se s ním dostane do styku si podepisuje ortel smrti a nejen to - Stává se psancem do konce života. Přesně jak tušil se i stalo. Jeho zamračený hostitel kolem něho chodil jen když musel a neopomínal mu ukazovat svou nadřazenost kdykoliv mohl a on zase nikdy nezapomněl dávat mu najevo svou netečnost. Koneckonců můžete být vděční někomu, kdo vám zachrání život jen z donucení?

Uběhl další čas a zima nekončila. Jako kdyby se zásoby sněhu nevytratily, naopak jim jej Latet nadělovala víc než kdokoli pamatoval. Díky tomu na něj na nějakou dobu zapomněli a on doufal, že to tak zůstane. Stával se spokojeným člověkem, který je šťastný, ač nemá na práci nic než chytání vloček a šilhání po dceři jeho zachránce. Lione byla jiná než dívky, které znal z velkých měst. Milovala knihy a možná i jeho. Nemohl tomu uvěřit. Jistě, upravený byl nejspíš pohledný. O jeho tmavých, oříškových očích se říkalo, že by dokázaly přesvědčit každého a o čemkoli. Jistě by nebyl špatná partie, kdyby neviděl její nevinnost. Tohle nebyla dívka, se kterou by mohl utíkat přes celou zemi a ještě k tomu sám před sebou.

Zapadl do závějí až po kolena.

A nejen to, lehčí dívka mu stále unikala. Tiše zaklel a pokračoval dál. Připadalo mu, že kráčí proti proudu a již brzy je musí pochytat. Nebyl nikdo, kdo by to mohl udělat a přesto by se třásl strachy, kdyby jí nechtěl ukázat jen odvahu. Do obličeje ho uhodila sněhová koule. Zamrkal a trhnul s sebou. Hleděl na ní jako na ni překvapeně. Jako na něco vzácného. Po tvářích mu v proudech stékaly zbytky z vloček. Jako kdyby plakal. Koženou rukavicí mu je setřela. Chytil ji za ruce, přitáhl k sobě blíž než kdykoliv před tím.

"Konečně tě mám..." Jeho vlastní hlas mu zněl zvláštně. Hlubší, zabarvenější než dřív a trochu chraplavý díky nedostatku řečnických projevů, na které byl zvyklý.

Obtočil ruce kolem jejího pasu, v očích divokost a zvláštní touhu, kterou necítil už dlouho.

Skláněl se k ní, jeho dech ji lechtal na krku. Nepohnula se už pěknou chvíli, jen zavřela oči, aby neviděl vyděšený výraz. Přitiskl rty k její hřejivé kůži, prozkoumával její krk až k ušnímu lalůčku, který jemně stiskl v zubech. Odtáhl se. Ruce měla spojené na hrudi, oči křečovitě zavřené. Po tváři jí stékala jediná slza. Zamračil se. Měla stejný názor jako on. Až příliš dobře odhadla, že jakmile zima skončí, úřady si zase vzpomenou na toho ztracence prozatím ukrytého v sídle jejího otce. Chtěl vyslovit její jméno, ale hlas mu selhal. Místo toho sevřel její drobné tělo, když mu věnovala svou důvěru a pokusila se odpoutat od světa právě v jeho náruči.

Pátý zimní měsíc skončil a všechno tálo.

Počasí se vracelo do obvyklých kolejí a radost, jakou pociťoval celou tu dobu zmizela.

Až příliš pozdě mu došla mylnost jeho jednání. Až v době, kdy bylo pozdě na útěk. Oddaloval jej, trávil čas jen s ní a pak... Pak zjistil, že hra je u konce. Lásku měl výměnou za život a teď byl čas splatit dluh. Lásku zabalenou v křehké jinovatce, rozpadající se pod nánosem času. Zima musela skončit. Tenký led, po němž se pohyboval již dávno neměl udržet jeho váhu. Svůj příběh znal z knih. Tajemný muž, křehká kráska, nehynoucí láska a smrt minimálně jednoho z milenců. Jak ironické bylo, jej doopravdy prožívat. Až příliš sladkého mu nesvědčilo a přitom právě tuhle chuť cítil celé dny. Období, které obvykle trvalo dva, tři měsíce teď věnovalo jejich lásce pět krát třicet dní a teď si je vybíralo i s úroky. Voda vzala, co mohla a co zůstalo, zabavily úřady ve svůj prospěch. Proklínal svou nepozornost, když jednoho dne narazili v sídle poničeném záplavami i na něj.

Vlastně jí nikdy nechtěl ublížit.

Teď viděl, že právě to udělal, když se sobecky rozhodl užívat si zimních radovánek spolu s ní. Teprve ve chvíli, kdy cítil na svém krku zkusmo položené ostří a jemný pramínek krve mu stékal po krku, si uvědomil, jak velkou bolest způsobil, když přijmul, co mu nabídla. Nikdy neměl právo být šťastný, ale zdolala ho zima. Krutá dáma s neobvyklými způsoby. Věcná a jednoduchá, přesto spletená v nejsložitějších vzorcích myšlenky umělce. Dokázala jeho vůli poslat k zemi spolu se svými vločkami a položit ho na lopatky. To ona mohla za jeho smrt - A to ona ho donutila začít se radovat za života. Ucítil, jak se ostří mučivě pomalu zvedlo, viděl, jak si zakryla oči dlaněmi a schoulila otci do náruče. Svist čepele nebo možná větru ho zbavil vědomí a unesl poslední zbytky života kamsi do prázdna.

Kdyby si býval zachoval chladnou tvář, nikdy by nezačal žít, ale kdyby tuhle zimu nežil, nikdy by nedokázal zemřít.

_________________________

Mně se obě povídky moc líbí. Z obou dýchá zimní atmosféra, i když z každé úplně jiným způsobem. Budete to mít těžké, nicméně hlasujte v anketě, která povídka se vám víc líbí.