Zdravím Snílkové,
nejsem si úplně jistá, jestli sem můžu poslat i trochu rozměrnější dílo, protože by se se vými 40 stránkami do článku určitě nevešlo. Proto posílám jen úvod a pokud se vám bude čtění líbit, můžete si zavítat to literární rubriky na mém blogu a dočíst konec ;) K ukázce přikládám i "titulní stránku", kterou jsem malovala pro autorský výtisk povídky ;) Snad se bude líbit ;)
Na ovládacím panelu vznášedla se naráz rozblikalo několik kontrolek. Zamračila jsem se na ně, sevřela páku ručního ovládání a vytáhla rychlost na maximum. Neutrinový motor se začal nebezpečně cukat, ale neměla jsem na výběr. Corey, sedící za mnou, znepokojeně sledoval monitor.
"Dohánějí nás," upozornil mě, jako bych to sama nevěděla.
"Já vím… tohle není nejrychlejší vznášedlo, víc už z něj nevymáčknu…" Lepší než nic, pomyslela jsem si.
"Tak to jsme v háji," konstatoval a mě překvapil jeho klidný tón, protože jsem sama měla pocit, že se mi napětím rozskočí hlava. Mělo to být naopak. To já byla profesionál zvyklý na nebezpečí, on byl jen lékař, co půlku života nevystrčil nos z operačního sálu.
Před námi se krajina rozestoupila a vletěli jsme na kamenitou pouštní pláň. Bílá mračna zůstala daleko za námi a pět pulsujících bodů na monitoru se vynořilo v podobě pěti bílých vládních stíhacích strojů. "Jo," řekla jsem, "jsme v háji."
Pak začala rychlost na ukazatelích klesat, přestože jsem ani na chvíli nezpomalila. Elektromagnetický zpomalovač… Teď už bylo jasné, že neunikneme.
Zanedlouho jsme zpomalili natolik, že jsme se octli na dosah jejich dálkového ovládacího systému, který nás donutil na místě přistát. Vznášedlo dosedlo na zem prudčeji, než bylo příjemné, a bezpečnostní pásy se samy zatáhly.
"Zůstaň tady a nevystrkuj hlavu," nařídila jsem Coreymu a čekala, až si pro nás přijdou. Skrz zadní sklo kabiny jsem zahlédla postavy v šedých leteckých uniformách. Byli ozbrojeni a já si byla jistá, že zbraně hodlají použít. Neměli jsme kam uniknout, ale nepodnikla jsem tuto šílenou cestu, abych skončila v cele pro uprchlíky. Na to byl můj cíl příliš důležitý.
Jeden z vojáků namířil zbraň přímo na naše plavidlo. Stěny se otřásly pod nárazem vlny a všechna skla popraskala, včetně chrániče očí na mé přilbě. Raz, dva, tři…vyskočila jsem, prorazila zbylé střepy pilotní kabiny a přistála na vyprahlé hlíně. Okamžitě přišla druhá zvuková vlna, která mě přinutila skrčit se za naším rozbitým vznášedlem. "Zastrč hlavu!" křikla jsem, když Corey překvapeně vykoukl ven. Nato vzduchem prosvištěla salva téměř neviditelných neutronových střel. Jakmile ustala, vyhoupla jsem se ze svého úkrytu a opětovala palbu. Mé dva staré laseromety se moderním zbraním nemohly rovnat, přesto jsem se svou pověstnou přesností dokázala porušit ochranu hned dvěma vojákům, kteří byli okamžitě mrtví.
Víc jsem ale udělat nestačila. Najednou jsem ležela na zemi neschopná pohybu. Svaly mě odmítly poslouchat a já jen viděla, jak přicházejí šedé uniformy. Dva z nich vypínají paralyzéry a jdou si pro mě. Když mě čtyři silné ruce zvedaly ze země a nasazovaly nelítostně pevná pouta, zahlédla jsem svýma zamrzlýma očima, jak se vojáci pokouší vytáhnout ze sedadla vzpouzejícího se Coreyho. Když i on ochabl, prolétla mi hlavou jediná myšlenka: Nikdo už mému bratrovi nepomůže.
○○○
Píše se rok 2549, celá Země prošla nespočtem válek, ta poslední zasáhla celý svět a její zničující následky trvají dodnes. Po celé planetě způsobily boje nezadržitelné epidemie a masové vymírání, ze Země se stala divočina a jen malé procento lidí dokázalo přežít. V této strašné době vznikla Nová Republika založená nejvyššími představiteli rozpadlých, nyní neexistujících, států. Jedná se o útvar sedmi velkých měst ležících na sedmi světadílech, která slouží jako útočiště pro zbylé lidstvo nenakažené morem nebo jinými nemocemi rozšířenými mimo hranice Republiky. Všech sedm měst je vybaveno špičkovými technologiemi, které mají sloužit lidstvu. Ne vždy tomu tak ale je. Sedm mocnářů řídících sedm měst se rozhodlo hrát si na bohy.
Co se nachází za nepropustnými bariérami těchto oáz v nehostinném světě, které se nám stali vězením? Lidé žijící ve strašných podmínkách, celé rodiny, které čeká smrt na následky nemocí. Tito lidé pracují v dolech a lomech, aby Republika měla z čeho žít, a doufají, že se jim dostane lékařské pomoci a jednoho dne se stanou občany Republiky. Jenže k tomu nikdy nedojde. Rada sedmi tvrdí, že nemá místo pro další lidi, ani dost zdrojů pro podporu všech. Proto nepomáhá nikomu.
Mezi smrtí a svobodou zavržených lidí stojí ostnaté dráty, vysoké zdi a neprostupné energetické bariéry. Přesto se občas stává, že se tito lidé dokážou přes některá z opevnění dostat, většinou za pomoci někoho zevnitř. Od toho jsme tu my, speciálně vycvičená armádní jednotka, která slouží k potírání vzpoury a vyhledávání zrádců. Byli jsme nalezeni mimo republiku jako děti po smrti našich rodičů, ať už za to mohla nemoc, válka, nebo účelná vražda.
Pokud bylo venku nalezeno opuštěné dítě a vykazovalo předpoklady pro náročný výcvik, bylo posláno na výchovu do vojenského tábora, kde mu bylo přiděleno nové jméno i příslušnost a do osmnácti let z něj byl vycvičen špičkový voják. Někteří se stali rychlou zásahovou jednotkou proti náhlému nebezpečí (jak byly útoky zvenčí označovány) a ti, co projevili talent, mohli se stát zbrojními techniky nebo Čtenáři, kteří sloužili jako nástroj pro zcela novou technologii, která se dokázala napojit na mozkovou frekvenci člověka a doslova číst myšlenky. Takový talent nebyl běžný, a proto byl velmi ceněný.
Já a můj dvouvaječný bratr jsme měli to štěstí, nebo možná tu smůlu, že jsme se ve čtyřech letech dostali do rukou republikánské armády. Díky jejich pomoci jsme přežili, ale čekalo nás čtrnáct let vymývání mozků, přísaha podřízenosti vládě a navíc rozdělení do jiných výcvikových táborů, protože sourozenci nikdy nesměli být spolu, kvůli ohrožení správného vývoje budoucího věrného vojáka. Doktorka Witersnová, která nás po nalezení testovala, mě chtěla přiřadit ke Čtenářům. Když ale zjistila, že jsme sourozenci, rozhodla se strčit mě k zásahovým jednotkám jako mého bratra. Napsala nám jména Estella a Allan a kolonku "rodina" nechala prázdnou. Nikdo neměl podezření, protože doktorka byla známá svou pečlivostí a zásadovostí. Navíc si s bratrem nejsme příliš podobní. Když jsem se jí později ptala, proč nás nechala spolu, řekla mi, že tak jsme si mohli navzájem pomáhat v krutém světě, ve kterém jsme se ocitli. Není prý nic lepšího, než mít u sebe rodinu. Měla pravdu. Vždy jsme byli nerozluční, až do onoho dne, kdy jsme šli do protiútoku, vstříc neobvykle vyzbrojeným "narušitelům klidu".
Allan se mi zdál poněkud nesvůj, bolela ho hlava, ale když přišlo nečekané hlášení ze sektoru 25 o útoku zvenčí, nezbývalo nám než obléct naše vylepšené vojenské uniformy, nasadit helmy, vyfasovat zbraně a naskákat do vznášedel. Já a můj bratr jsme tvořili tým. Spolu jsme seskakovali ze vzduchu na střechu skladiště s masem, odkud byl hlášený poplach. A spolu s námi se seskoku účastnilo dalších pět dvojčlenných zásahových týmů. Nikoho jsme neviděli… vlastně jsme si ani nedokázali představit, že by se vetřelci přes všechny ty bariéry dostali až sem. Vešli jsme proto střešním otvorem do haly plné chladicích boxů, kde se skladovalo maso pro polovinu města. Spoušť na neutronovém fazeru jsem držela v poloviční výbojové fázi. Jakmile něco zahlédnu, můžu pálit. Rozkaz byl zabít každého, kdo tu neměl co dělat.
"Termoreceptory jsou podchlazené, přes ty ocelové stěny nic nevidím…" podotkl Allan a očnice jeho helmy zesvětlaly, když vypnul termovizi.
"Nevidím známky života, jen samá mrtvá zvířata," hlásila jsem. Jestli tady vetřelci byli, tak si vybrali zatraceně dobrý úkryt. Mezi chladicími boxy bylo velmi obtížné je odhalit. Pak ale, jako by se vylíhli ze země, zvedlo se kolem nás několik postav. Stačilo jen koutkem oka zahlédnout tmavou skvrnu na lesklém pozadí ocelové stěny a muž v otrhaných hadrech padnul na zem mrtvý.
Na to se spustila palba. Neutronové střely nadělaly do stěn oblé prohlubně, svištěly nám kolem uší se smrtícím hvizdem. Přitiskla jsem se k Allanovým zádům a společně jsme opsali střelami kruh. Útočníků bylo patnáct. Měli stejné neutronové zbraně jako my. Ať už je vzali kdekoliv, neuměli je používat, a proto jsme jasně získali převahu.
Když už zbývali poslední dva chudáci, ucítila jsem náraz do zad a Allanova páteř se oddělila od mé. Klopýtla jsem, když mě vyvedl z rovnováhy. Můj bratr se sesul bezvládně na zem, až mi podrazil nohy a já spadla na záda. Střelba ustala, všichni vetřelci byli zneškodněni. Rychle jsem se vyhrabala na nohy, přetočila ho na záda a snažila se zjistit, co se stalo. Hrudní chránič měl zlomený, ale pod speciálním vyztuženým oblekem nebylo nic vidět.
"Allane, slyšíš mě?" Co jsem sloužila, nikdy se nestalo, že by někdo z nás byl vážněji zraněn. Vetřelci na to zkrátka neměli prostředky. Odpovědi se mi nedostalo, a tak jsem mu sundala přilbu. Do dlaní mi klesly jeho kaštanové kadeře, které měl na předpisy moc dlouhé a z úst mu vytekl pramínek krve.
Zpanikařila jsem, ale když mi jeden z agentů podal nůž, rozpárala jsem rychle od krku dolů pevnou strukturu jeho uniformy. Při tom pohledu jsem málem vykřikla. Musela jsem skousnout ret, abych tomu zabránila. Kůži na hrudi měl popraskanou a hrudní koš propadlý dovnitř. Místy vytékala krev a nechtěla jsem vědět, jaké vnitřní škody střela napáchala.
"Musíme ho odvézt na ošetřovnu. Co nejrychleji," řekla mi jedna z přihlížejících agentek. Na předloktním komunikátoru jsem stiskla tlačítko a za necelé dvě minuty na střeše přistálo sanitární vznášedlo. Doktoři přinesli stázový box, naložili bratrovo bezvládné tělo a zapnuli stázi. Byl to úžasný vynález. Když vědci rozluštili matematický vzorec času, dokázali jej oddělit od prostoru. Tím rozdělili časoprostor na čas a prostor, a tak v zařízeních, jako je lékařský stázový box, neexistuje čas, i když samo tělo je součástí prostoru. Zraněný zůstává ve stejném stavu, aniž by se následky zhoršovaly, a doktoři tak mají dostatek času na zjištění rozsahu zranění a přípravu operace. Pokud už není pozdě.
Nechala jsem záchranku odletět. Jako řadový agent bez vazeb jsem zkrátka nemohla jít s nimi, takže víc informací se dozvím až od doktorky Witersnové. Nikdo jiný by mi nic neřekl, Allan patřil Republice, nikomu jinému.
"Estello, je čas vrátit se na velitelství." A tak jsme se vrátili. Do skladiště zamířil odklízecí tým a my měli další splněnou misi, i když s nečekanými ztrátami.
Doktorka Amanda Witersnová byla vysoká štíhlá žena pokročilého věku a její tmavé kudrny vypadaly jak skvrna inkoustu na pozadí jinak zářivě bílé laboratoře. Když jsem vešla, podívala se na mě pohledem, který jasně říkal, že ví, proč za ní jdu. "Zdravím, Estello, copak chceš? Jsi snad zraněná?"
Zamračila jsem se. "Ne… jdu se zeptat na Allana."
Doktorka vstala od stolu, zavřela dveře do ošetřovny a pak promluvila tlumeným tónem: "Allan utrpěl vážná zranění. Má zlomenými žebry proražené plíce a srdce… Ještě pár okamžiků a byl by nenávratně ztracen."
"Takže ho zachráníte?"
Doktorka se odmlčela. "Neříká se mi to snadno, to mi veř. Generál řekl, že taková operace by byla moc nákladná a výhodnější prý je uvést do služby víc nových agentů. Návrh už čeká jen na podepsání zástupce Sedmičky."
Chvíli mi trvalo, než jsem takovou informaci vstřebala. "Chtějí ho nechat zemřít?" zeptala jsem ohromeně.
"Ano."
"Ale…" Můj mozek to stále nechtěl přijmout. "Vždyť to je jeden z nejlepších agentů!"
"Pro ně neznamená vůbec nic, jen lehce nahraditelnou sílu."
"Je to můj bratr, sakra!" Zařvala jsem a práskla pěstí do police vedle mě, až zkumavky nadskočily a některé spadly na zem.
"Je mi to líto, ty víš, že je mi to líto, Estello, měla jsem vás oba ráda, ale nemůžu s tím nic dělat, bohužel."
"Nemůžete ho odoperovat sama?"
Doktorka Witersnová zavrtěla hlavou: "Je to moc komplikovaná operace, potřebovala bych asistenci a specializovaného kardiochirurga a roboty na jemný interní zásah. Ne… tohle by nešlo… Allan byl dobrý hoch, ale nemůžu mu pomoct."
"Nemluvte o něm, jako by byl mrtvý! Pořád žije!" zařvala jsem a doktorka mě rychle chytila za ramena. "Pššššt! Ticho, uklidni se!"
"Jak se mám…"
"Hej! Mlč! Někdo nás uslyší…" Srazila jsem čelisti k sobě, abych zabránila křiku prodrat se ven z plic. "Dobře, uvidíme, co se dá dělat, ano?" Doktorka Witersnová mě dostrkala ke dveřím. "Přijď pozítří, zkusím něco vymyslet. Obvolám pár lidí… přijď pozítří." S těmito slovy mě vystrčila na chodbu a já neochotně zamířila na ubytovnu.
Celý prostor jako by se se mnou houpal. Cesta do pokoje se mi zdála téměř dvojnásobně dlouhá. Zatímco to mému mozku pomalu docházelo, začínalo se mi dělat víc a víc špatně. Nakonec jsem rozrazila dveře toho krcálku, který z poloviny zabírala postel, padla jsem na prostěradlo a nevěděla o sobě. Možná jsem usnula, možná omdlela. Ale když jsem ráno otevřela oči, cítila jsem odhodlání nakopat zadek všem členům rady.
Zaujalo vás toto dílko? Chcete se nám představit nebo poslat něco z vlastní tvorby na ukázku?
Principia je tu jen pro vás. Více informací a již zveřejněných prací najdete ZDE.
