O pomoc nás nežádali - Alissa

Milí Snílkové,

vyhlížíte zvědavě slíbený článek v knihovně? Vyhlížíte správně. :-)

Dnes mám tu milou povinnost vám představit jednu psavou Snílku:

Alissu

Narodila se před čtvrtstoletím (a kousek) a víc než polovinu té doby se snaží psát. Od pokusů s dobrodružnými příběhy, romantikou a foglarovskými "dobrodružstvími, které může zažít každý" se dostala k (ne)hrdinské fantasy, které se drží dodnes.

Její tvorbu najdete na stránkách zaklínačka.wordpress.com a krysarka.wordpress.com.

A tady jí můžete nahlédnout pod brk:

O pomoc nás nežádali

(dvě ochutnávky)

"Čtyři stříbrné."

Hlas, který se mnou vyjednává o ceně silného dryáku na bolest, nepřipouští odpor.

Ke vší smůle není jeho majitel ani zdaleka první, kdo se takhle snaží.

"Šest," zopakuju za tenhle večer přinejmenším podvacáté. "Na pět mě přijdou suroviny a můj čas taky něco stojí."

"Ta chvilka, co to mícháš v kotlíku?"

"Těch pět let na Acadaemii. Šest stříbrných, berte nebo nechte být, je mi to celkem jedno." Prohnu rty, lehce zvednu obočí a rozhlížím se kolem. Chci vypadat, jako že mě tahle zbytečná diskuze začíná nudit. Sedíme naproti sobě v zapadlé hospodě, jejíž jedinou výzdobou jsou police u stropu, plné nepoužívaných pivních korbelů. Nezdá se mi, že by se sem tolik lidí vůbec vešlo, ale třeba za lepších časů hostíval svatby. Nastaly výrazně horší časy, minimálně pro hostinského, teď v jeho lokále sedíme všehovšudy tři.

A vzhledem k tomu, že právě majitel podniku ze mě chce lacino vymámit úlevu od své artrózy, nemůžu počítat s tím, že by se mě někdo zastal.

"Nebudu se tu dohadovat. Čtyři." Jeho hlas klesne do chraplavého šepotu. "I to je víc, než co stojí, když se neplatí daně ani desátek škole..."

On se mě snaží vydírat. Zasmála bych se tomu, kdybych se tu necítila tak stísněně. Takhle se jen rozhodnu, že jsem s hospodským coby se zákazníkem skoncovala.

"Ale, to se o mně povídá? Běžte se přeptat správce městské kasy." Snažím se udržet pečlivě nezaujatý tón a přitom se horečně soustředím na nosník police nad hospodského levým ramenem. "Prosím. A když už půjdete kolem, tak i do školy. Všichni o mně ví." Ne, nosník ne, je moc velký. Co skoba, která ho drží?

"Nikam se chodit ptát nebudu," zasyčí, hmátne levačkou přes stolní desku a já, soustředěná na kouzlo, neucuknu. Teď mě drží za zápěstí. Budu to kouzlo potřebovat. "Ty mi prostě ten lektvar dáš."

S posledním slovem se police utrhne. Korbele se sesunou s varovným skřípěním, většina jich spadne na stůl nebo rovnou na podlahu, ale přinejmenším dva zasáhnou překvapeného hospodského do ramene a jeden spadne přímo na naše spojené ruce. V tom okamžiku vstanu, vytrhnu svou ruku z leknutím uvolněné pracky hospodského a kráčím ven tak rychle, aby se to ještě nedalo označit za útěk.

A protože mám svoji hrdost, hodím někam za výčepní pult drobnou minci za vypité pivo.

Vyřítím se na ulici, nadechnu se chladnoucího večerního vzduchu a zahnu směrem ke svému bytu.

Koutkem oka přitom zahlédnu, že z hospody vyšel někdo další.

Nechci utíkat, abych nevypadala provinile. Tím jsou moje vyhlídky omezené na nůž v brašně a pořádnou dávku štěstí. Snažím se zachovat cosi jako klidný krok. Po prstech mi stékají kapky krve z ranek, které mi uštědřil padající korbel.

Hlavou se mi promenádují nejlepší místa, kam udeřit nebo bodnout, jak se ubránit. Není to zdaleka poprvé, moje večerní obchody probíhají ke vší smůle často podobně. Dovedu se bránit, i když jsem stokrát raději, když se šarvátkám vyhnu.

Lehce třepnu hlavou, abych si odhodila dlouhé tmavé vlasy z očí, a při té příležitosti se ukrutně nenápadně ohlédnu.

Zdá se, že za mnou nikdo nejde.

***

"Co teď?" táže se Torill a dívá se, jak po jejím štítu neškodně kloužou další a další šípy. Zatím. Nevydrží to věčně. Zalovím v batohu a sevřu v dlani nůž, protože nic víc dělat nedokážu.

"Musíme se probít pryč," přikazuje velitel.

"Skrz štít nemůžeš čarovat," upozorní ho Iwar věcně.

"Připravíš si omráčení, já pustím štít-"

"A jak odsud dostanem Tegyda?"

Galdur zatne zuby a přemýšlí. Bezvýsledně.

Torill od okna slabě zasténá a sveze se na kolena. Oknem, už nechráněným kouzly, prolétne první šíp a neškodně přistane na podlaze. Než může přiletět další, oba čarodějové vykřiknou a pošlou z okna proudy energie. Netuším, co ta kouzla udělají s našimi protivníky, na to nemám s bojovou magií dostatečné zkušenosti.

Jsem tu úplně k ničemu.

Jedna část mé mysli se schoulí někam do kouta a fňuká, druhá vykřikuje, že k ničemu tedy nejsem a taky mám k věci co dodat. Vymrštím se na nohy, aniž bych věděla, co chci udělat dál. V hlavě mi víří seznam pro boj použitelných kouzel a mnohem kratší výčet těch, která doopravdy zvládnu.

Pyrokineze. Ohňová kouzla nepotřebují moc energie, s ohněm to bude nejsnazší, rozhodnu se. Napřáhnu ruce k oknu, za kterým vidím vzdálené plameny pochodní.

Když je zasáhne moje magie, vyšlehnou z nich několik stop dlouhé ohnivé jazyky. Většina světlonošů se lekne a pochodně upustí, než stihnou napáchat větší škody. Pěkný trik, ale moc nám nepomohl. Potřebuju víc síly. Mám víc síly. Jen kdyby ji propustil ten pitomý amulet!

Cítím ho. Ačkoliv mi řetízek kolem krku visí volně, teď ho cítím, dusí mě, těžkne, klade odpor a já s ním bojuju. Plameny za okny bláznivě kolísají, někdy šlehnou nad hlavy vojáků, někdy se plíží při zemi.

Víc. Víc energie, zatraceně!

Není to jen můj amulet, s čím se přetlačuju. Zvedá se vítr.

Vítr...

Seberu všechnu sílu a zkusím vítr nasměrovat tak, aby plameny nehasil, ale rozdmýchával. Mám pocit, že držím za uzdu splašeného hřebce. Někdy mu vnutím svoji vůli, někdy mnou hází jako s loutkou.

Chci tohohle koně zkrotit. Sahám po zásobách energie, o kterých jsem doteď netušila, že je mám. Napínám všechny síly, přetlačuju odpor a překážky povolují, energie proudí volněji, rychleji, silněji.

Můžu si s větrem dělat, co se mi zachce. Pokosit vojáky jako pole při sklizni. Prorazit jimi únikovou cestu širokou na dva sáhy. Držím v rukou bouři.

Torill vříská. Galdur něco volá. Možná v tom bylo moje jméno. To není důležité.

Na naše dveře zase někdo buší. Oženu se po zvuku. Dveře se rozletí na déšť třísek. Zvedám ruce a nechám bouři řádit. Vítr. Vichřice tak silná, že vzduchem létají ulámané větve stromů. Větrný vír...

Ztrácím zem pod nohama, propadám se do větrného víru a před očima mám černo.

Pokud vás příběh zaujal, najdete ho na jejích stránkách. :-)